Anorektik

Anorektik

„Tak dneska jsem hotovej,“ prohlásí Honza loudající se za mnou do sprch. Dneska nám dal fotbal zabrat. Trenér nám nezapomene připomenout zítřejší zápas.
„Filipe, skvělý útok dneska,“ pochválí trenér Honzu. Honza je moje dvojče, takže se často stává, že si nás trenér plete, když na sobě nemáme dres.
„Nazdar kluci, tak my valíme, zítra na zápase,“ pozdravíme kluky, než odejdeme.

„Filipe, je ti něco?“ všimne si brácha cestou domů. „Ale normálka, zase jsem se pohádal s Lenkou. Vyčítá mi, že na ni nemám čas, přitom ona má pořád ten svůj balet“ povzdechnu starostlivě. Honza se vyptává, jak dlouho to trvá. Zaparkuji auto a brácha jde zatím dovnitř.
„Ty seš blbá!“ rozlehne se celým domem, když vcházím do útrob našeho domečku. Ségra, křičí po celém domě, přitom je v pokoji. „Brácha, co se stalo? Monika zase schovala kena nebo co?“ dodám se smíchem. „Skoro, vybrala si toho, co chtěla ségra“ prohlásí Honza. Holt jsme živější rodina.
Odeberu se do pokoje a zapnu si počítač. Lenča je připojená. I když jsem na ni v autě nadával, sednu si k počítači, zapnu skype, icq. Hned ji píši.
„Lásko, ahoj“ pozdravím ji. „No ahoj Filipe, kde seš zase, jako neříkals, že se stavíš?“ odpoví mi pěkně naštvaně. Snažím se jí to vysvětlit, ale nenechá mě. „Prosím tě, Filipe, nic mi nevysvětluj, za chvíli jdu s holkama ven a večer budu cvičit“ řekne, než ukončí hovor. Lenko, lásko…, byl jsem na fotbale to snad víš, chtěl jsem ti zavolat hned, jak přijdu. Neodpovídá mi, respektive nepíše. Volat nemá cenu, to jsem zkoušel už dřív. Naštvaně shodím věci ze stolu. Už mě to nebaví, ale co mám dělat, když ji miluji.
Brácha vejde do pokoje zrovna, když ty věci sbírám z podlahy. Pomůže mi, neptá se. Povím mu to sám. Brácha mi radí, ať se s ní rozejdu. „No jo Honzo, jenže kdyby to bylo takhle jednoduchý. Jdu za ní“ řeknu, než s mikinou zmizím venku.

Vydám se pěšky Husovými sady. Když jdu kolem jedné kavárny, do které chodíme, vidím v ní Lenku s jedním klukem, kterého ani neznám. Nevím do kolikati sedím v parku, ale asi dost dlouho, protože mi zavibruje v kapse mobil. Honza. Jindy bych to bráchovi neudělal, ale nemám náladu s ním mluvit.
Za deset minut stojí brácha přede mnou. Asi proto, že se narodil o pár minut dřív má pocit, že mě musí ochraňovat, nebo co. „Brácha? Proč mi to nebereš? Byl si za tou Lenkou?“ Podle mého tupého výrazu pozná, že se něco stalo.
„Sedím tu asi dlouho, ani nevím. Chtěl jsem za Lenkou, ale viděl jsem jí s nějakým klukem v kavárně a na přátelské posezení to fakt nevypadalo“ promluvím po pěti minutách. Brácha mě nenechá o tom přemýšlet a vezme mě na pivo. Za chvíli už si s ním přiťukávám. Honza si mě hlídá, nechce, aby se mi stalo to, co dřív…

Ve škole není skoro, co dělat, protože máme samé suplování a na poslední 3hodiny jdeme na nějakej koncert. Ve dvě hodiny už stojím před Lenčinou školou. Chci si s ní promluvit.

Zavibruje mi v kapse mobil. Zpráva: NEZAPOMEN VE TRI JE ZAPAS.BRACHA. Vychází ze školy v hloučku holek, když si mě konečně všimne, odpojí se od holek a přichází ke mně.
„Co tu děláš?“ vyjede na mě. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval. „Ahoj lásko, pusa by na přivítání taky stačila,“ začínají mi pomalu téct nervy. Lenka to očividně nevidí. Nevidí snahu se zase usmířit. „Promiň, Filipe, ale mám balet“ řekne a odstrčím mě. Chytnu ji za ruku. „Kdo to byl?“ zeptám se. Neví kdo, vší silou se snaží vyprostit z mého sevření. „Tak ty nevíš, ale já jo. Říkala si, že jdeš s holkama. Ten frajer s tebou v cukrárně určitě nebyl jen kámoš“ pomale křičím. „Tys mě špehoval?“ namíchne Lenku. Zarazím se. Tak tohle si o mně myslí, že ji sleduju?! „Ne nesledoval jsem tě, chtěl jsem jít za tebou.“ Vyprostí se z mého sevření, řekne, že teď nemá čas řešit takový kraviny a pošle mě do háje. Nemám dál sílu ji držet, ani ona setrvávat déle se mnou, takže odchází. Stojím tam, koukám, jak odchází, neschopen ze sebe dostat ani slůvko. Do reality mě dostane až zvonění mobilu.

Brácha už je nervózní a volá mi, ať se okamžitě dostavím na hřiště jinak mě trenér zabije. Odpovím, že za 10minut jsem tam. Jen pokud se budu moct pohnout z místa. Stihnu to na poslední chvíli, protože vzápětí dojde trenér a začne na nás řvát, ať mažeme na hřiště…
1. poločas jsme zvládli celkem dobře 1:0, ale ve druhým už to fakt nezvládám. Navíc jsem nestihl oběd kvůli Lence. Mám v sobě jen snídani, svačinu a ten drink, co piju kvůli posilování. Dorazím to tím, že trefím tyčku. Padám k zemi. Slyším pískat rozhodčího. Ke mně hned běží Honza a zvedá mě na nohy. „Brácha si v pořádku?“ ptá se, když mne odvádí na lavičku. „Jo už je to dobrý, jen se mi zatočila hlava a mám křeče v noze.“ Doktor si mě prohlíží. Trenéra jen zajímá, jestli můžu dál hrát. Beze mě a bráchy to může skoro zabalit. „No podle toho, jak se cítíš, Filipe“ dodá doktor. Jdu znova na hřiště, ale když mě po 10 minutách zase chytnou křeče, trenér mě už pro jistotu nechá na lavičce.
No moc dobře mi není. V hlavě se mi přemítá hádka s Lenkou a nejen jedna. Všechny za poslední 2 měsíce. Je mi na nic, protože díky mně jsme to projeli, ten zápas, 2:1. Brácha to sám s klukama nezvládl. On je obránce. Chyběl jsem já, jako útočník. Trenér s nikým nechtěl mluvit. Musel se jít uklidnit. Všichni během 20minut vypadli ze šaten. Nikomu se o tom nechtělo mluvit. Brácha se taky neptal a za to jsem mu byl vděčný.
Po dnešku se mi vůbec nechce do posilky. To bude mít trenér radost. Neukázal jsem se tam asi dva nebo tři dny.

Vypiji si šlehačku, zapadnu k počítači… Honza vyzvídá, jestli jsem něco jedl. „Jo, nestarej se“ odpovím. Nemám chuť se bráchovi svěřovat, i když my si říkáme všechno.
Alespoň potom, co se mi stalo. Brácha se mě víc stará, víc si rozumíme a má o mne větší strach, než kdy jindy.

Zahrajeme si střílečku na počítači, u které se parádně vyblbneme. V tom nejlepším nás vyruší ségra.
„Klucííí pojďte mi tam pustit Šíleně smutnou princeznu“ žadoní a přitom mě tahá za rukáv. „Ségra, neotravuj!“ Řekneme s bráchou zároveň. Uvědomuje si, že naší pomoci se jí nedostane. Dřív než vysmahne z pokoje stihne se rozbrečet. Za dveřmi ji ještě slyšíme křičet, spíš žalovat rodičům, jací pak jsme hodní bráškové. Před spaním stihneme zopakovat maturitní otázku i napsat úkoly.

Ráno jsme pověřeni dopravit sestřičku do školky. Jelikož vstáváme pozdě, respektive zaspíme ségra křičí tím svým hlasem, že jsme úplně blbý. Za což si vyslouží pohlavek.
„Já to řeknu mamince“ nedá se. „To teda neřekneš, opovaž se,“hrozí jí brácha. My s bráchou dorazíme ještě později než drahá sestřička. Nějak si neděláme starosti s omluvenkami a radši se věnujeme Heřmanovi. Výklad ZSV je momentálně pro nás důležitější. Další hodiny ubíhají celkem v klidu, až na poslední hodinu. Máme chemii. Vždycky učitelku s Honzou zlobíme. Nedá na nás dopustit, jindy teda, ale tentokrát nás vyzkoušela a myslela si, že se nás alespoň na chvíli zbaví. Vyměníme si bráchou příklady. Jen ještě něco pro zábavu. Třída se náramně baví. Mezitím, co totiž zapisuje do třídní knihy, my s bráchou se klidně bavíme.
„Napařím Vám pětky. Oběma“ řekne výhružně. „To by bylo ale nespravedlivé, jelikož oba máme příklady vypočítané správně“ ohradí se Honza. Sbalíme sešity a mizíme si sednout. Vidí, že s námi nic nesvede, my jiní už nebudeme. Napíše nám jedničky. Dál už se zabývá výkladem až do konce hodiny.

Na trenál se mi moc nechce, ale nutnost je nutnost. Brácha si musí ještě něco zařídit, takže si naštěstí nevšimne, že jsem skoro nic nejedl. Svačina a proteiny se za jídlo moc považovat nedají. Skočím před tréninkem za Lenkou. Je na mě sladká jako med. „Ťuťuňuňu“ už na mě neplatí, to už jsem si pořádně rozmyslel.
Lenka v tom nevidí až tak velký problém. „V tom případě můžeš jít“ prohlásí. Nemůžu věřit vlastním uším. Tohle mi říká holka, do který jsem se zamiloval a chodím s ní dva roky? To není možný.
„Jak jako můžu jít, vyhazuješ mě?“ zeptám se dotčeně. „Jo nemám na tebe celý den, myslela jsem, že si to užijeme, než pudu do baletu…ale tak nic“řekne s klidem ona.
Chvíli se hádáme, ale už mě to nebaví. Začne mi vyčítat věci, které jsem snad ani neudělal.


„Víš co? Laskavě mlč. Ty máš, co mluvit o věrnosti. Večer se mnou nepočítej“ rozčílím se.
Vezmu si mikinu a odcházím. „To mi nemůžeš udělat přece.“ „Můžu, proč bych nemohl?“skočím jí do řeči. „Protože to můžu říct Honzovi.“

„To neuděláš.“ Přikývne, aby mě přesvědčila o opaku. Vezme mobil, vytáčí číslo. Vrhnu se k ní a vyrvu jí mobil z ruky. Domluvíme se, že večer se za ní stavím, ale nejradši už bych ji neviděl. Já ji snad nenávidím. Láska to teda rozhodně není.

Trénink stojí za nic, zvláště když mi je zase špatně. Chytají mě křeče do nohy, nevzal jsem si prášky, nejedl jsem celý den, Lenka mě vydírá, no prostě všechno v…

Večer v 8 zvoním u Lenky. Slíbil jsem to dříve jejím rodičům, tak je nechci zklamat. Je mi mizerně. Lenka před rodiči dělala, jak je všechno v pořádku. Bylo mi z ní zle. O přestávce, respektive po skončení filmu si Lenka odskočila a já si povídal s jejími rodiči. Ač nerad, jsem přiznal, že se mnou a s jejich dcerou to není zrovna růžový. Lenčiny rodiče jsou úplně super, nevím, po kom je taková mrcha.
„Chytla se nějaký party, je to už pár měsíců, ty holky jsou hrozné. Jedna byla u nás doma a ani mě nepozdravila“ povídá Lenčina mamka kroutíc přitom hlavou, jako by tomu doteď pořád nevěřila.
Přijde Lenka, tak už si přestaneme povídat. Změníme téma. Dovezu ji i její rodiče domů.
U ní v pokoji si ještě chvíli povídáme. Respektive ona si povídat nechce.
„Lenko, nech toho“ odtáhnu ji od sebe. „Á, pán se urazil“ ofrkne se. Už se začneme zase hádat. Spíš začne křičet. Zacpu jí pusu, aby se zklidnila. Křičí, že jsem hnusnej, ať laskavě vypadnu, že jsem hajzl a tak. Tak tohle je na mě moc. Vrazím jí facku. Ruku jsem na ní za celý 2 roky, co jsme spolu, vztáhl jenom dvakrát.
„Už tě nechci vidět, mezi námi konec!“ Zvedám se, abych odtud, co nejdřív vypadl.
Když jedu domů na mikinu mi stékají slzy, nestačím si je utřít. Doma zalehnu do postele. Ještě, že brácha už spí. Neměl bych náladu ani chuť mu vše vysvětlovat.
Ráno vstanu dřív než on. Nachystám si věci do školy, abych se s tím nemusel potom otravovat. Honza je spáč, nejradši spí. Nechám ho, aby si to tu chvíli ještě užil. V kuchyni se střetnu s našima. Právě snídají. Všimnou si, jak vypadám.
„Nechceš zůstat doma Filipe? Omluvíme ti to klidně. Nechceme, aby ses nervoval před maturou“ prohlásí starostlivě máma. Zavrtím hlavou. Nasnídám se s našima, jelikož musím. Poznámka, že nemám chuť či dokonce hlad nezabere. Brácha kouká, jak z jara. Já vstávat dřív, asi se mi něco stalo.
Vím přesně, co si myslí. V autě, cestou do školy, se snaží vysondovat, co se stalo. Zkrátím to jen tím, že jsem se včera pohádal s Lenkou, že spolu nechodíme. Nechce se mi rozebírat. „Filipe je dobře, že si jí nechal. Jen by ses trápil.“
Dál se tím nezabývá, zaparkujeme u školy, tam kde vždycky. První hodinu jsem úplně mimo.

Přehrávám si v hlavě rozchod s Lenkou, takže dějepis jde mimo mě. Honza do mě musí drbnout, abych vůbec vstal.
Tělocvik, který mě jinak baví, tak dneska spíš ničí. Zase mi začíná být špatně. No to mám z toho, že nejím pravidelně. Nebo vlastně skoro vůbec. To, co jsem snědl za poslední týden by se dalo shrnout, jako jídlo za dva dny. Možná ani to ne. Obvyklý křeče v břichu už mě nepřekvapí.

„Do prčic.“ „Co je Filipe?“ „Ale nic brácha.“ Zapomněl jsem si doma prášky. Fakt dobrý, tohle Honzovi říct nemůžu.
Fyzika mě bere tak asi jako dějepis. Zeměpis můj zájem vzbudit doslova musí, protože mám jít k tabuli. Začnu se pomalu zvedat, když v tom mě brácha zatáhne zpátky do lavice. Vstává místo mě. Nechápavě na něj koukám.
„Přece ti nenechám dát pětku z maturitního předmětu“ zašeptá.
„Už jdete? Nebo Vás budu muset volat podruhé?“ ptá se nervózně učitel. Brácha mu něco odpoví a hrne se k tabuli.
Nemám sílu se přiznat. Většinou jsme se s Honzou přehazovali z legrace, při skoro stejných známkách to tak těžký není, ale teď mi brácha zachraňuje krk. Udělal by proto cokoliv, abych do toho znova nespadl. Navíc mě začne píchat u srdce, takže se nemůžu nadechnout. Snažím se to před bráchou skrýt, ale moc dobře mi to nejde. Nemůžu pořádně dýchat, ani mu poděkovat.

„Filipe, co ti je?“ zeptá se hned po hodině.
„Je mi nějak špatně, asi to dneska zabalím.“
Honza kývne a vyndává mi klíče od auta. „Dobrý, projdu se, bude to lepší.
Brácha zase schová klíče do kapsy, rozloučí se a odchází na poslední hodinu…
Doma stihnu napsat bráchovi zprávu, ať se staví pro ségru. Jdu se napít do kuchyně vody, když mě zase začne píchat u srdce. Nemůžu se nadechnout. Do toho se mi pěkně motá hlava. Dobrý, si dát prášky a dva paraleny za sebou. Než se stačím znova napít, zatmí se mi před očima…

Probudím pomale oči. Vedle sebe bílo, z dáli na mě doléhají hlasy. Jeden identifikuji jako bráchův a ten druhý neznám.
„Brácha, tys mi ale dal. Já se o tebe starám, hlídám tě, abys mi do toho nespadl znova, a ty mi uděláš tohle. A ještě začneš s práškama“ kroutí hlavou.
„Od koho to víš?“ Pak mi to dojde-Lenka. „Nechtěl jsem ti to říct, věděl jsem, že bys mě zabil, vím, že si říkáme všechno, ale…nemohl jsem. Spadl jsem do toho a nešlo přestat. S práškama se vezu jen chvíli oproti tomu jak rychle jsem spadl do tý anorexie.“

Doktor mi sdělí, že si tu pár dní poležím. Když odejde, brácha si sedne ke mně a kouká na mě. Začneme se oba smát. Zvoní mobil.

„Dobrý den trenére, dneska s Filipem nepřijdeme. Filip má zdravotní problémy, nemůžu ho v tom nechat,“slyším říkat bráchu. Pěkně se přitom uculuje. Trenér mu něco odpoví a Honza spokojeně ukončí hovor.
„Mám tě pozdravovat a vzkázat, že nemáš blbnout.“ Povím bráchovi vše, co se stalo. Jak jsem se do toho znova dostal, až po hádky, vydírání od Lenky.
Honza se taky rozpovídá. Snažil se mě hlídat, jak to šlo, ale přiznal se, že se to někdy fakt nedalo. Dobře jsem to skrýval. Obojí dvojí, jak hubnutí tak prášky. Akorát neví, kam jsem si ty piksle schoval, že je nikdy nenašel. Musím se zasmát.

„Lenka je mrcha, ale chtěl jsem, abys to konečně poznal sám. Už mě nebavilo ti to pořád dokola nějak dokazovat. Když mi to řekla, tak jsem jí nevěřil, ale pak mi to začalo docházet. Bylo ti špatně. Tak jsem okamžitě letěl pro ségru a jel za tebou domů. Tam jsem tě našel ležet na zemi v kuchyni, v pokoji na stole ty tvoje proteiny, anabolika…“
Nejde na to nic říct. Stydím se, mrzí mě to. Měl jsem bráchovi říct všechno na začátku a nemusel jsem takhle skončit. Má teďka asi výčitky svědomí, že mne neuhlídal.

Slíbil jsem Honzovi, že kdyby něco zase začalo, tak mu to povím. Cokoliv, ať už prášky nebo hubnutí…Staví se za mnou ještě rodiče a večer odjedou s bráchou domů.

Ráno se probudím docela brzy. Když vycházím ze záchodu, všimnu si jedné sestry. Jakoby v zádech cítila můj pohled. Otočí se, usměje a zmizí v sesterně. Stál bych tam asi dalších pět minut, kdyby se neotevřely dveře vedlejšího pokoje. Zalezu do svého, aniž bych se zajímal, kdo vedle mě vlastně bydlí. Sestra mi donese snídani. Musím pořád myslet na tu sestřičku, takže se ani moc nenajím. Něco mě na ní zaujalo. Ty její krásné, hnědé oči. Mé myšlenky přeruší klepání na dveře. Vejde doktor, za ním pár dalších a sestry. Její smích přeruší doktor, když ji požádá o moji kartu. Podá doktorovi kartu, koukne na mě a sklopí oči.

„Filip Dvořák, 19 let…“ další věci, které na mě doktor mluví mi jdou jedním uchem tam, druhým ven. Když si uvědomím, že vlastně na mě celou dobu mluví, soustředím se alespoň na poslední jeho slova. Pošle mě k psychoušovi, na nějaká vyšetření a pár dní si mě tu nechají na pozorování.
„Doktore? A jak dlouho tu budu, za pár dní mám svaťák.“
„No uvidíme“ zapřemýšlí. Pak se ne vyptává na nějaké věci ohledně mého zdravotního stavu za poslední měsíc zhruba. Tak jako mě by vůbec nevadilo tu zůstat pár dní, koukat ještě na krásnou sestřičku, to není zase tak špatná vyhlídka. Doktor se rozloučí se slovy, že se brzy uvidíme.

S těmi vyšetřeními to myslel vážně. Hned po snídani jsem za jedním doktorem poslán. Tahle zábava mi vydrží celé odpoledne. Tolik doktorů jsem nevystřídal za celý svůj život. Když už mám od nich pokoj, alespoň si to myslím, přijde mi sestra vzít ještě krev. Nakonec mi to vůbec nevadí, protože v doprovodu starší sestry přijde i ta, co se mi tolik líbí. Konečně mám možnost si ji zase prohlédnout zblízka. Koukat do těch jejich nádherných očí. A zjistit, jak se vlastně jmenuje. Aneta Zelníčková. Než se stačím vzpamatovat z euforie, do které mě Aneta dostala, už je i se sestrou pryč. Takhle se ztrapnit. Určitě si o mně musí myslet, že jsem debil, takhle na ni čumět.
Když mi donesou oběd, tak jen nestačím zírat. Tohle snad v životě nesním. Tuhle porci sem možná snědl kdysi, ale v poslední době by mi stačila tak na tři dny.
Ve dvě, před zápasem se za mnou staví Honza donést mi učení a zase valí na zápas.
Slíbil, že se staví po něm, akorát vyzvedne sestru z kroužku.
Z toho učení se asi brzo zblázním. Je toho hodně, ale my s bráchou jsme to vždycky nějak ,,skouleli“ takže kdyby byla přece nějaká ta trojka, tak nám to nevadí. Naši se spokojí i s trojkami. Koukám do těch skript už 2 hodiny, ale že bych si zapamatoval všechny Nezvalovy, Seifertovy díla a celou první polovinu dvacátého století, to fakt říct nemůžu.
Po odpolední svačině na kterou vyloženě nemám chuť se dostaví můj bratr s drahou sestřičkou, jak slíbil. Ta se na mě vrhne div se mnou nespadne z postele.
„Ahoj brácha.“ S Honzou se bavíme o zápase, který nás během svaťáku čeká.
Sestřička si všimne, že si ji ani jeden z nás nevšímá. Snaží se upoutat mou pozornost.
„A brácha, kdy už budeš konečně doma?“ s takovým tónem v hlase, jako by se jí vyloženě stýskalo. Pokrčím rameny.
„Doktor říkal, že se ještě uvidí podle testů, ale že jinak asi pozítří, popozítří. Že pak bude stačit, když si sem jen skočím.“
Aneta nakoukne do dveří, aby oznámila konec návštěvních hodin. Usměje se na mě než zmizí za dveřmi. Brácha chvíli kouká, ale pak začne sondovat kdo, kdy, kde, jak, jako to dělá vždycky.
„To je sestra asi je tady na praxi, jmenuje se Aneta Zelníčková.“
„Teda brácha já ti závidím, od takový kočky se nechat ošetřovat, tak to bych si taky nechal líbit. Je kus no,“ uzná bráška. Radši rychle odejdou, je pozdě, aby máma neměla strach.
Aneta přijde ještě jednou, aby zkontrolovala, že na pokojích už opravdu nejsou žádní návštěvníci. Opovážím se na ni promluvit.
„Sestřičko? Jak dlouho tu budete na praxi?“
„Záleží proč se ptáte. Jsem tu celý měsíc“ odpoví s úsměvem.
„ No ptám se proto, že bych Vás chtěl pozvat na pohár a nevím, zda tu ještě budete, abych náhodou neprošvihl svou šanci.“

A je to venku, teďka mě odpálkuje, že má kluka a já se parádně ztrapním.
„Záleží na tom, jestli tu budete ještě vy.“ Dodá ten svůj krásný úsměv a zmizí za dveřmi. Rozplývám se blahem, protože nejspíš mám šanci,kterou bych moc rád využil...
Aneta už se dneska neukáže, ale já usínám s pocitem toho, že ji zítra spatřím.

Ráno se probudím snad dřív, než vstávám do školy. Donesou mi snídani, které se ani nedotknu. Což mi záhy vytne doktor při ranní vizitě. Kvůli tomu svaťáku mě doktor pustí už odpoledne domů. Říkal teda, že počká ještě na výsledky, které by měli dojít během dopoledne. Tohle mě sice těší, ale netěším mě to, že tu Anetku vůbec nevidím.
Čekám, že se třeba objeví během dopoledne, ale čekám marně. Zavolám bráchovi, že mě doktor pouští domů, tak ať se pro mě odpoledne po trenálu staví. Po obědě, když poslouchám mp3, tak někde zaklepe na dveře. Něco se ve mně hne, doufám, že to bude Aneta,říkám si. Ale když se otevřou dveře málem mi spadne čelist. Mám co dělat, aby mi opravdu nespadla. Ve dveřích stojí Lenka.

„Co tu chceš?“vyjedu na ni pěkně nevybíravým tónem.
„Šla jsem k doktorovi, tak jsem si říkala, že se za tebou zastavím, abych zjistila, jak na tom jsi.“
„Jak vidíš neumírám, tvá starost je to poslední, co potřebuji.“
Nemíním se ní bavit a už vůbec ne něco rozebírat.
„Můžeš zase jít, nikdo se tě neprosil, abys přišla.“
V tom se otevřou dveře a vstoupí Aneta. Srdíčko mi úplně pookřálo. Konečně je tu. Lenka se dívala pěkně napruženě. Nestačila nic namítnout na to, co sem jí před chvílí řekl.
„Můžu se zeptat co tu děláte? Návštěvy začínají až za půl hodiny.“ Řekne pořád s milým tónem v hlasu Aneta.
„To je mi jedno, jen jsem přišla pozdravit kamaráda,“ odpoví pěkně povýšeně.
„Jak jsem řekla návštěvní hodiny ještě nezačali, takže jestli chcete přiďte později.“
Než se stačí Lenka nadechnout, aby Anetu něčím ostřejším spražila, tak se do toho vložím já.
„Slyšela si sestřičku, návštěvní hodiny nejsou. Jo a řekl jsem ti jednou, že už tě nechci vidět a to platí, takže jdi nebo vstanu z postele a vyhodím tě.“
Co si o sobě sakra myslí? Nána namyšlená. Otočí se naštvaně na podpatku a odejde. Nezapomene samozřejmě prásknout dveřmi.
Omluvím se Anetě, prvně ji tykám, pak zase vykám, sem se do toho pěkně zamotal a ještě k tomu se stydím za ten výstup s Lenkou.
„Mně nic vysvětlovat nemusíš Filipe, jen tu prostě neměla co dělat. Přišla jsem ti říct, že ti doktor vzkazuje, že za chvíli přijde s těmi výsledky.

Přišlo to se zpožděním, protože prý zaměnili tvé výsledky s nějakým anorektikem.“ „Tak to zase takový omyl nebude, já totiž anorektik jsem“ dodám, ale okamžitě uhnu očima, abych se jí přitom nemusel dívat do očí. Mlčky se otočí a odchází z pokoje. Než zmizí zeptám se jestli ji ještě někdy uvidím.
„Když si to budeš přát, tak se objevím Filipe.“ Zase se tak nádherně usměje a já roztaji.

Když si začínám balit věci přiřítí se sem brácha. Vzápětí za ním doktor. Omlouvá se za zpoždění, mysleli že mi zaměnili vyšetření. Podepíšu papír, abych mohl jít domů, vyslechnu výsledky testů, instrukce kdy, kde, jak se mám dostavit během týden, kde si vyzvednout svůj nový jídelníček…
Když se loučíme s doktorem usmívá se, pak ale dodá a úsměv mu zmizí.
„Prosím tě, už žádný hubnutí. Po třetí by ti to fakt mohlo ublížit, teď máš jen vážný zdravotní problémy, který se dají řešit, ale kdo ví, co by bylo příště.“
Přikývnu, že souhlasím. Sám už se do toho dostat nechci, fakt. Poučen svým výkonem. Už ho nechci absolvovat víckrát.
Stavím se za doktorem pro ten jídelníček. Honza na mě čeká už v autě. Jsem prý strašná brzda. Neumím si to vyřídit zavčas =).
Cestou ven potkám ještě Anetu. Usměji se první a ona mi úsměv mile oplatí. Vyměníme si rychle tel. čísla, protože spěchá za jedním pacientem, u kterého už měla dávno být.

Brácha cestou domů sonduje, co Aneta, jestli už něco vím a tak. Když mu řeknu, že se stavovala Lenka tak jen kouká.
„Teda brácha to musela být scéna, jak z filmu. Jestli histerčila jako vždycky“dodá a nepřestává se smát.
Honzovi se nevěnuji, vytáhnu mobil, napíšu zprávu.
ANETKO, ZITRA V PET PRED CUKRARNOU NAPROTI NEMOCNICI. FILIP

Až teď si všimnu, že brácha do mě pořád něco hustí. Zpozoruje, že ho vlastně vůbec neposlouchám, mávne rukou a mele dál. V kapsy mi zavibruje mobil. Honza se mi snaží nahlídnout od koho mám zprávu. Já ji snad ani otvírat nemusím, protože vím od koho je.
Těch pár slov, nad kterými se usmívám jsou ty nejhezčí, co jsem slyšel.
DOBŘE,UZ SE TESIM PA ANETA.