Z deníky znásilněné...5

Společnými silami mu vyberu obyčejé černé tričko a džíny, které ještě na štěstí zapne. Další člověk, kromě mě, komu záleží na vzhledu. Má moje sympatie. Myslím, že teď bych do starého třídního kolektivu v pohodě zapadla. A já? Konečně si můžu vzít sukni a za 1. pod ní nemám žádné modřiny a za 2. my už nevadí pohledy ostatních. Jen na tílko můžu pořád zapomenout...Rameno se hojí mnohem hůř.
Dostavíme se i pár minut předem, protože Petr má takový luxus jako je autíčko. Nejdřív ho nechám čekat a oznámím to Martinovi. Nečekala jsme, že mi to dovolí hned, ba naopak. Ale pak mě napadne, že je rád, že pozná někoho ode mě. A někoho, kdo mu nebude vyhrožovat.
Je možné, že čím dál tim víc cítím, že Martin nechce být jen dobrý kamarád? Snažila jsem se to ignorovat, ale teď už nemusím.
„Tak prý nebudeš na obtíž. Říkala jsem, že tady je výtaný každý.“
„Hlavně když je tvůj známý, že?“
„To ti zvyšuje naději.“
Usadila jsem ho naproti baru a poprosila Martina o takovou menší terapii a to nejdne díky alkoholu. Je to úžasný řečník a já chci Petrovi někam pomoct...vyléčit ho z té už skoro dospělácké depky.
Než jsem ale měla chvilku času, abych si s ním popovídala já, byl už pěkně v lihu.
„Jsi normální? Já něříkala, aby si ho úplně opil!“
„Náš zákazník, náš pán.“ pokrčí rameny a dál se semnou nezdržuje.
Až po půlnoci mám čas se o Péťu trochu postarat. Snažím se ho probudit, ale vůbec to nejde. Co budu sakra dělat? Nehcat ho tu nemůžu a řídit neumím. Martin mi uraženě odmítá pomoct a já vůbec nevím proč.
„Pmůžeš mi ho alespoň odnést ven?“ škemrám jako malá holka.
„Až mi něco řekneš.“ řekne rázně.
„Poslouchám...“ postavím se proti němu.
„Kdo to je? Kdo to byl ten kluk, který tu byl před nějakým tím pátkem? Co máš s ramenem? Jak to, že nespěcháš domů? Proč nemluvíš o své rodině?“
Sesype na mou hlavu spoustu otázek, které jsme měla čekat. A čekala...ale nepřipravila odpovědi.
„Nerada o tom mluvim...“ řeknu potichu a už se raději posadím.
„Já vím, ale pochop! Takhle to dál nejde! Jsem nerad s lidmi, o kterých nic nevím. Nemůžu se s nimi dál sblížit, víš?“
„A...ty se chceš sbližovat?“ zvendu hlavu tak, že se mu dívám přímo do očích. Odpověď není vůbec potřeba, vidím to něm. Přiblíží se ke mně blíž a nejdřív mě jen vezme za ruce, aby zjistil mou reakci. Nemám důvod sebou nějak cuknout.
A pak dostanu svou první opravdovou pusu. Tu, na kterou se má vzpomínat celý život. Není to zvláštní, že už...nejsem panna, ale doopravdy jsem se s nikým nelíbala? Možná proto, my to nedělá problémy. Když zavřu oči, nevidím žádný obličej, jen vnímám ten pocit. Je to krásný...do té doby, než Petr začne něco blábolit a já se pořádně leknu.
„Asi bych měla jít domů.“
„Odvezu tě.“ nabídne se mi a já mam chuť mu skočit kolem krku. Naštěstí zůstane jen u té představy.
Když dorazíme k domu, teprve mi dojde, že teď Martin ví, kde bydlím a tudíž by ho mohlo napadnout se stavit. Snad zapomene cestu...nebo nebude mít čas.
„Tak zase zítra.“ rozloučím se s ním a za odměnu dostanu ještě jednu sladkou pusu na dobrou noc.
Petra dotáhnu domů a hodím na gauč. Rozsvítím si v kuchyni, abych se něčeho napila a taky konečně najedla. Teprve po pár minutách si všimnu, že mě pozoruje Honza, který sedí na židli. Nevím, co říct, takže chvilku jenom mlčím.
„Koukám, že si se zařídila po svém, co? Práce, přítel, kamarádi, odvoz...Sem se chodíš tak akorát najíst.“ řekne zahořkle.
„To není pravda.“ odporuji.
„Možná se ještě tak vyspat.“ nekříčí, vlastně mluví tak, jako by ho to mrzelo. A mě to tím pádem mrzí taky.
„Třeba si za všechny potíže můžeš sama. Říkáš si o to...“ takhle zakončí náš rozhovor.
Asi má pravdu. Nedokážu mu být vděčná a utíkám jinam. A až toho budu mít dost, zase uteču. A když se mi něco stane...něco špatného... bude to jako moje motivace.

A je tu středeční ráno jako každé jiné... Petra jsem našla ve stejné poloze, jako jsem ho uložila. Z ledničky vytáhnu vajíčka a pár jich nám udělám k snídani.
„Posuň se,“ poručím mu, když už je jakš takš probuzený. Posadím se k němu a nabídnu příbor, aby mohl ujídat ze společného talíře.
„Tak tohle bych si nechal líbit každý den.“ přizná se mi.
„No tak na to rovnou zapomeň.“ uzemním ho, ale s úsměvem.
„Snad to přežiju.“
„Určitě. A zítra ráno musíš být svěží a fit-jdeš na pracovní pohovor.“ sdělím mu. Našla jsem docela super místo a za super plat.
„Cože? Kdy jsi to zařídila?“
„Nemohla jsem spát, tak jsem tě přihlásila do jednoho řízení.“ prozradím mu sladké tajemství, že je to post na módního redaktora. Sice nemá žádné zkušenosti, ale kdo se vyzná v módě víc jak Manekýn?
Na sezení dorazím naštěstí v čas, i když jsem asi půl hodiny Petrovi slibovala, že půjdu s ním. Že je ještě malý kluk? Bez pochyby.

„Políbila si ho? Co si cítila?“ vyptává se Martina.
„Nevím přesně, jak to popsat. Takové napětí, vzrušení a zároveň uspokojující pocit.“
„Nevadilo ti to?“ diví se, ale zároveň je ráda.
„Vůbec ne, sama jsem tak trochu zaskočená, ale strašně šťastná. Je mi s ním dobře.“ přiznávám se zamilovaně.
„Ale víš, že na jiné akce, ještě nejsi tak úplně připravená, že?“ tou akcí myslí sex. Zcela určitě.
„Nemyslím, že tak určitě nejsem, ale nešla bych do toho. Já vím, že ač neví proč, tak cítí, že nechci a počká. A nebo se ho taky vůbec nedočká...“ vyslovím tu obávanou myšlenku.
„Takhle to nedopadne. Počkáš si na toho pravého a pak poznáš, že už nemáš zábrany. Sama si říkala, že spíš dobře ne? Že už ho nevidíš, nebo si lhala?“
„Nelhala. Ale i když nevidím jeho tvář, tak se stačí dotknout pár citlivých míst a vzpomenu si na ten akt. Ale na něho ne. Už v životě ho nechci vidět.“ přiznám se.
„Na tom není vůbec nic zvláštního a já i policie ti můžeme slíbit, že se k tobě nepřiblíží.“
„A jak je to s vyšetřování. Mě Honza nic neřekne...vlastně neříká vůbec nic.“
„Já Honzu spracuji...“
Za ty tři týdny se z ní stala moje nejlepší přítelkyně a spojenkyně. Pomáhá prý i Honzovi, ale nic mi nesmí říkat. Já to na něm vidím sama. Snaží s emi pomoct, ale nezvládá to a já se tak snažím pomoct jemu...ale na tohle nejsem stavěná. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to takhle nevyhovuje. Musela bych se bavit o matce, Pavlovi a znásilnění. Takhle nemusím.

„Dvakrát džus s vodkou, sodovku a malý pivo.“ vyřídím Martinovi objednávku a při tom mu stihnu poslat pár úsměvů. Dneska se mi chodí k baru a zpátky mnohem líp než před třemi týdny, co jsem začínala. Celý den trávím s Martinem a nebo Petrem. Dostal se do užšího kola a má do konce léta čas na to, aby ukázal, co v něm je. Má na to fůru času- celé čtyři týdny, ale prý to nezvládne. Strašně se podceňuje...
„Prosím,“ podá mi na tác čtyři sklenice a já uháním ke stolu. Tam mě volají od dalšího s prosbou placení. Za pár minut se přiženou další zákazníci a kolem půlnoci máme dokonce plno. Že by nám ten trapas s mokrým rozkrokem přinesl štěstí?Mě by dřív nikdy nenapadlo se v jedenáct sebrat a jít někam na pivo, ale teď mi to přijde úplně normální. Ta brigáda mě baví a to pracuji v kuse. Martin mi nabízel nějaké volno, ale já se doma nějak zdržovat nechci. Co musím zařídit stihnu i dopoledne a mám nějakou tu hodinku i odpoledne.

„Nezajdeme někam na jídlo?“ nabídne mi Martin v neděli, kdy máme vyjímečně volno. Válíme se v parku na dece a i když jsem k němu tak blízko...cítím jenom jeho doteky a to vzrušení. To příjemné vzrušení, která cítím už nějaký ten den.
„Ne. To bych musela vstát a takhle mi je dobře.“
„Tak já pro něco skočím do krámu.“ nabídne se.
„Ale mě je dobře s tebou.“ políbím ho na nos a pak vystavuji paprskám slunce. Dneska je obzvlášť krásný den.
„Nerad bych ti ten dobrý pocit kazil, ale myslím, že tě někdo hledá.“
„Co? Kdo?“ nechává mě to klidnou, ale i tak otevřu oči a rozhlédnu se kolem.
„Kdo to je?“ ptá se mě. Chci mu odpovědět, ale nemůžu se ani pohnout. Místo toho se začnu třást jak osyka.
„Jsi v pořádku?“ podívá se na mě vyděšeně, ale stále po očku sleduje pro něho neznámého. Zírá na mě tak upřeně, že si ho všiml.
„Míšo! Kdo to je?“ naléhá.
„Můj....nevlastní otec.“ pípnu.
Myslím, že mu to docvaklo. Možná ne, co se tak stalo, ale proč bydlím u Honzi a proč jsem utekla. Ví, že mu ublížil. Tohle ne! Proč mi musí vždycky zkazit život?
„Nemá být ve vězení?“ zeptá se mě.
„Jak o tom víš?!“ nechápu.
„Včera jsem měl návštěvu. Honza za mnou zašel a všechno mi vysvětlil.“
„O můj Bože! A proč si mi to neřekl?“ nechápu jeho jednání a na pár vteřin zapomenu i na toho člověka, který se k nám blíží.
„Slíbil jsem mu to. Ty by si mi to v životě neřekla a takhle před sebou nemáme žádné tajnosti.“ snaží se to nějak vysvětlit a ospravedlnit se.
„Měla jsem důvod, proč jsem ti to neřekla. Choď jsi s mím bratrem, když ti to tak vyhovuje! Na mě můžete všichni rovnou zapomenout, co? Každému jsem na obtíž. Nebo mé názory? Ale víš co? Je mi to jedno!“ rozčílím se.
„Ale to není pravda...nejspíš měl pravdu, že na tohle nejsi připarvená.“
„No jistě, typický. Proč se mnou všichni jednají jako s panenkou v porcelánu?“
Chci vstát a odejít, ale pak se probudím do reality. Vždyť oni mě jen chrání? Proč mi to vadí? Chrání mě před člověkem, který je ode mě sotva pět metrů a já nemám sílu ho zastavit. Vždycky jsem měla kuráž se bránit, ale nebyla šance...teď by menší byla, ale nejde to.
„Hezký den, že?“ osloví nás sebevědomě. Martin už na něj málem vystartoval, ale zastavila jsem ho, protože se o něj bojím. Tohle by nedopadlo dobře.
„Co tu děláš?“ zeptám se ho.
„Copák neznáš náš soudní systém, princezničko? Tam je to samá díra...“
„Jdi pryč.“
„Jinak co? Pustila bys na mě toho prince na bílém koni?“ směje se nám do očí.
„Měl bys ještě větší problémy.“
„Díky tobě jich mám už dost. O jednu starost míň nebo víc...“
Cítím, jak Martin za mími zády svírá ruku v pěst. Tak ráda bych viděla Pavla s krví ve tváři, aby trpěl...ale tak by to nikdy nedopadlo.
„Kde je máma?“
„Já nevím. Ta mrcha zdrhla. Nejspíš to máte v rodině.“ rejpne si.
„Kdybys tu nebyl ty, tak by se nic nestalo.“ shazuji to na něj a jsem si jistá, že mám pravdu. Brácha by byl s námi a tohle by se vůbec nedělo...poznala bych ale Martina? Mám pocit, že se proti mně každý spiknul. Martin s Honzou a to jen kvůli tomu, že mě mají oba rádi a chtějí mi pomoct. Ale ptá se někdo mě? Znám jen dvě osoby...
„Jdeme.“ zavelí Martin a sám se zvedne.
„Máš strach?“ směje se mu pavel, ale nikdo mu neodpoví. Nemůže nás zastavit, protože je tu moc lidí a tak může v poklidu odejít.
Za minutku už sedím v autě a Martin mě veze bez optání domů. Mlčím, nemám chuť to rozebírat.
„Asi bys měla zavolat Honzovi.“ navrhne.
„Nechci mu přidělávat starosti. Můžeš mu zavolat ty, když jste takoví věrní přátelé.“ poznamenám s velkou dávkou ironie.
„Proč bych to dělal? A netvař s,e jako by se proti tobě spiknul celý svět. Na jednu stranu nechceš, aby se s tebou jednalo jako s panenkou v porcelánu jen kvůli tomu, že ti někdo takhle ublížil.“
„A na druhou? Žádná druhá stránka věci není, víš? Je to všechno, tečka, hotovo.“
„Tak proč o tom nechceš mluvit? Proč nechceš pomoct?“ nechápe mě.
„Já žádnou pomoc nepotřebuju. Jen enchci, aby mě každý litoval. Já chci žít, jako by se to nestalo.“
„Jenže ostatní to neumí...“
A na konec to dopadne tak, že mu opravdu zavolá sám. Než dorazíme domů, stojí před domem policejní auto. Jak mi tohle může pomoct?!

Kolem půlnoci skončím v posteli, ale že bych mohla usnout? Honza celou hodinu přesvědčoval policii, že se o mě postará a že žádnou osobní ochranku nepotřebuji, obzvláště muže ne. Jakmile odešli, byl z něho ten zlý bratříček.
„Je ti jasné, že končíš s tou svou nesmyslnou brigádou, jo?“
„Jak jinak.“ utrousím.
„Kdybych jen mohl, tak ti jednu vrazím.“
„Tak to je moje štěstí.“
Končím? Super! Tím pádem končí i můj život! Proč jsem jen taková? Hnusím se sama sobě...
Jediné, co mě dokáže zaručené rozveselit je Petr. Brouzdá po módních stránkách a každých pět minut tříšká s myší a buší zuřivě do stolu. A pak se diví, že mu to jde čím dál tím hůř. Když jsem s ním, jsem uvolněná, ale co se smenou děje, když jsem s Honzou, Janou a občas i s Ondrou? Mám chuť si hrát na drsnou....
„Takže končíš?“ už asi po desáté se ujišťuje. Nevidím ho, ale přesto vím, že Martin opět nasadil ten svůj smutný obličej.
„Musím. Budeme na mušce a nechci bráchovi dělat další problémy. Až se to vyřeší, vyšumí to a já budu zase volná. Teď máme pro sebe jen dopoledne.“
„Třeba se mi povede zavřít i na nějaký ten večer.“ přemýšlí nahlas.
„To nejde, ztratil bys zákazníky. Třeba se někdy stavím, jako jsem u tebe byla prvně.“
„A zůstane opět jen u nealka?“ zkuší mě.
„Jsem abstinent a vyhovuje mi to.“ uzemním ho.
„Taky jsem býval...tak já musím letět. Ale bez tebe mi tam bude smutno.“
„I mně...“

Celé úterý se neskutečně vleče. Normálně už bych byla s Martinem v práci a užívala bych si jeho blízkosti, jeho doteků, jeho polibků...A teď? Je šest večer a já připravuji večeři pro celý barák jako nějaká puťka domácí. Jak to, že mi to dřív nevadilo? Asi jsem nemusela dokazovat ostatním, že to umím. Brácha mi říkal, že nic nedělám. Tak jsem prostě a jednodušše uklidila a s Petrem jsme skočili na nákup. Je mi teď tak vděčný, že až skáče, jak já pískám.
„Ty vaříš?“ diví se Jana, když přijde z práce. Těch pár posledních dnů mě až ignoorovala. Vím, že jsem si to zasloužila.
„Snažím se. Našla jsem tady v kuchařce nějaký recept, takže vám chci udělat radost.“ usměji se na něj a ona na mě. Konečně vidím ten její rozzářený úsměv, který mi chyběl. Měla jsem asi zastíněné mínění, když jsem si myslela, že jsem s nimi nebyla tak dlouho, aby mi přirostli k srdci.
„Dobrý nápad. Já prostřu, chceš?“ nabídne se mi a hodí svůj pracovní oděv na ramínko v předsíni, které už tam na ní čekalo.
„A co to vlastně bude?“
„Kuřecí směs s trochou chilli a bramboráky.“
„Asi se od tebe mám co učit.“ zasměje se své nešikovnosti. Konečně vycítím, že se jí můžu zeptat na Gábinu, kterou jsem neviděla celou věčnost.
„Našla si menší byteček a už teď balí kufry, protože se dostala do barmanského kurzu do Francie.“
„To je skvělí! Zajímavé...všechno zlé je k něčemu dobré.“
„Ale jo...Vlastně je dobře, že si tady. Takhle bych tu byla jediná zástupkyně něžného pohlaví.“
„Neboj. Však on by tě Honza opečovával.“ ujistím jí, že můj bráška jí miluje a ani on neví jak moc. Vidím to na něj, už jen jakým způsobem se na ní dívá. Když jí vezme kolem pasu, nebo když jí políbí. To je něco, co jsem u někoho dlouho neviděla.
„Víš...Honza říkal, že ještě není ten správný čas, abych ti to řekla, ale tebe se to taky týká...“ obrátí se na mě.
„Nějaká důležitá změna?“
„Jo. My se budeme brát.“
„No to je skvělé!“ odhodím vařečku a skočím jí kolem krku.
„Vážně? Já se bála, že to vezmeš jinak?“
„Proč bych měla?“ nechápu.
„Plánujeme to tak na říjen. A potom chceme žít tak nějak...sami. Klukům už jsme to řekli. Ondra si zažádá o kolej a Petr se taky postaví na nohy. Ale Honza si teď neví rady s tebou...“
Tak tohle se skrývá za tvou milou tvářičkou? Chtěla se mě zbavit už od začátku. Jak se to říká? Omotat kolem prstu a pak budnout do zad?
„A kam půjdu?“ řeknu po tom, co se trochu uklidním.
„To právě řešíme. Není to jednoduché.“
Nemám slov. Moje dobrá nálada a snaha všechno urovnat je pryč. Věděl to a nic mi neřekl? A řešíme? Jaký my? Ona do toho nemá co mluvit.
„Míšo! Věř mi, že kdyby to šlo jinak...ale my chceme mít taky vlastní rodinu.“
„Jo, chápu. Já už se vám nehodím, já tam nepatřím.“
„Ale patříš! Jenže...copak si myslíš, že si tě tam vezme, když se k němu chováš takhle? To by nedělalo dobrotu.“
„Jano, ty se nestrachuj. Byla jsem bez vás pět let a vydržím to i teď.“
Maximálně naštvaná prásku dveřmi od toho svýho krcálku. V hlavě nemám žádné normální nápady. Je tam jen jendo slovo: děcák. Přesně tam jsem nechtěla. Na to jsem myslela, když jsem jela do Prahy. Jenže to nebyla jiná možnost. Teď je...