Strasti i radosti života - 8. kapitola

Rána už bývají dost studená a všichni jsme zastrčili naše letní oblečení do skříní a šatníků a místo toho jsme vytáhli teplé bundy, roláky, mikiny, rukavice…
Zase stojím před skříní a přemýšlím, co si mám obléct. Je sobota a jdeme s naší partičkou do kina. Ani nevím, co hrají, Lukáš prostě přišel a řekl, že sehnal levně lístky do kina. Nemám ponětí, co mám na sebe navlíknout. Když mi na očích spočine černý triko s dlouhýma rukávama a béžový třičtvrťáky, vím, co si obléct, problém zůstává v tom, že mi asi bude zima na nohy a musím ještě přemýšlet, jak to udělat, abych si mohla vzít třičtvrťáky a nebyla mi přitom zima. Převlíkám se a koukám do skříně, nic mě nenapadá. Nikdy jsem se moc o oblečení nezajímala, ale poslední dva roky chci vypadat dobře, i když se to asi nikdy nepovede - prostě nejsem hezká. Jdu se zeptat mamky, ona se v oblečení vyzná, přestože nemá nejnovější hadříky z módních časopisů.
Najdu ji v obýváku.
„Mami, prosím tě, potřebuju pomoc,“ mamka se na mě podívá a pokývá, abych jí řekla, co mám na srdci, „víš, jak jdeme do toho kina? Chci si vzít tohle,“ ukážu na svoje oblečení,
„ale neví, co si k tomu mám obléct, aby mi nebyla zima.“ Mamka se na mě podívá, chvíli přemýšlí, pokývá hlavou a řekne úplně geniální věc.
„Dej si ty nový podkolenky, co sis koupila, když jste byly s Marčou (ani mamka neřekne Marči jinak než Marča) nakupovat, sice je to trochu ulítlý, ale ty je máš přece ráda, tak neznám jediný důvod, proč by sis je nemohla vzít.“ Mamka je génius. Její nápad mě nadchl, vůbec mě nenapadlo ani pomyslet na moje milovaný podkolenky.
„Díky mami, jsi úžasná,“ obejmu ji a vlepím pusu, teď už jen zbývá se učesat a namalovat a můžu jít k Ivče, kde máme scuka.
„Já vím,“ usměje se a já pádím do pokojíku, div cestou nesrazím bráchu, kterej jde chodbičkou. Doslova vletím do pokojíku, vytáhnu podkolenky a natáhnu si je. Popadnu všechny moje serepetičky na obličej a jdu do koupelny ze sebe udělat člověka, kterej chce jít na veřejnost. Po zhruba půl hodině jsem vyšla z koupelny nalíčená a učesaná. Ještě na sebe hodím bundu a můžu jít, k Ivči to mám zhruba deset minut. Před jejím domem už přešlapuje Zuzka s Lukinem a Petrem.
„Ahojky,“ pozdravím je, „kde je zbytek?“
„Ivča říkala, že bude mít trochu zpoždění, Marča se neozývá a Kuba asi nepojede – poslední dobou je divnej.“ Lukáš má naprostou pravdu – Kuba je poslední dobou hrozně zamlklej a celkově smutnej. Marča přišla asi pět minut po mně a Ivčino zpoždění bylo zanedbatelný, protože jako odškodný nám slíbila pizzu. Dalším překvápkem bylo, že přišel i Kuba.
„Přece nebudu trhat partu,“ vysvětlil nám jeho rozhodnutí jít s námi.
Do kina jsme přišli jen tak, tak. Když jsme zjistili, co hrají, museli jsme se smát. Lukáš si to dobře zaonačil, věděl, že dobrovolně bysme s ním nešli, kdybychom věděli, že budou hrát Spidermana 3. Jedinej Lukáš sledoval celej film pozorně, my ostatní jsme trochu vyrušovali a bavili se (potichu) mezi sebou. Po kině jsme šli do pizzerie na slíbenou pizzu.
Dostat se do našeho bytu byl oříšek, Kuba nesměl přijít nato, kde bydlím. Rozhodla jsem se, že se zastavím u babičky a informuju ji o tom, jak se nám všem daří.
„Ahoj babi,“ zakřičím na celej její domek, je totiž trošku nahluchlá.
„Ahoj Klárinko, stalo se něco? Dozvěděla jsem se, že si Monika zase do bytu přivedla tvého povedeného otce. Chtěla jsem jí zavolat, ale u vás nikdo nebere telefon.“ Taky jí to chudáka sebralo.
„Mamku spíš zastihneš na mobilu, babi. Myslím ale, že mamku nepřinutíš tátu vyhodit. Já s Tomem jsme se o to pokoušeli nesčetněkrát, ale jakoby nás vůbec nevnímala. Jedinej, kdo je spokojenej, nepočítám mamku, je Lucka, ta teď přímo září.“
„Aspoň někdo, teď pojď se mnou, nevím, jak to máte s jídlem, takže ti něco dám. Dělala jsem palačinky a chtěla jsem vám je donést, nebo poslat po Benovi,“ při jeho jméně jsem ztuhla, „to je vnuk paní Mrázkové. Pracuje jako doktor, kdybys byla starší, tak tě s ním určitě seznámím. Na,“ podala mi talíř vrchovatě naloženej palačinkama, „vezmi si to a mazej domů, ať o tebe nemá Monika strach. Vyřiď všem, že je pozdravuji a Monice řekni, ať se za mnou zastaví.“
„Dobře babi, měj se, pa,“ dám jí pusu na tvář, musím se u toho trochu sehnout, i když jsem trochu menší postavy, babička je opravdu drobná, ale srdce má veliký.
Doma jsou (k mému velkému překvapení) všichni, sedí v obýváku a o něčem diskutují. Rozhodnu se, že jim do toho nebudu zasahovat, protože to vypadá, že si táta konečně našel cestu i k Tomovi. Já mu ovšem nikdy neodpustím a radši popadnu vodítko a Peggy a jdeme ven. Chci si trochu protáhnout nohy, odepnu Peggy vodítko a rozběhnu se, Peggy běží za mnou. Běháme docela dlouho a obě toho máme dost, když se konečně zastavíme. Netušila jsem, že bude celou dobu Peggy běhat se mnou, ale asi potřebuje víc pohybu. Připnula jsem jí vodítko a šly jsme domů.
„Ahoj,“ pozdravím mamku v kuchyni.
„Kde jsi byla? Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Nedala jsi o sobě vědět!“ řvala na mě tak, jak už dlouho ne.
„Byla jsem venku s Peggy. Na botníku jsem nechala palačinky od babičky.“
„Já vím, už jsem je sem donesla, jinak by tam byly nejspíš ještě zítra. Cos dělala u babičky?“ už se pomalu uklidňovala, ale hlas se jí od toho křiku pořád trochu třásl.
„Už jsem u ní dlouho nebyla a ty taky,“ vyčetla jsem jí, „vzkazuje ti, že se máš za ní stavit.“ Vyřídím babiččin vzkaz a jdu do pokoje.
„Počkej ještě, nedovolila jsem ti odejít! Zítra nikam nejdeš! Rozumíš? Budeš se učit a uklízet! Poslední dobou jsi skoro pořád venku a na učení kašleš! Jestli budeš dělat přijímačky, nebudu tě uklidňovat, protože kdyby ses učila, tak bys je dělat nemusela! Už ti to nebudu opakovat, takže si to zapamatuj!“ něco ji asi hodně naštvalo a já to nejsem, protože už dřív jsem někdy neřekla, kde jsem nebo jsem se neozvala a nikdy takhle nevyváděla. Do pokoje jsem se zase nedostala, poněvadž si mě zavolal brácha.
„Kláro, potřebuju ti něco říct.“
„Tak mluv,“ naléhala jsem.
„Chci se odstěhovat. Už jsem to řekl našim, nebyli z toho nadšení, ale nemohli mi na to nic říct, protože už jsem dospělej,“ vyrazil mi dech. On se chce stěhovat?
„Kam? Kdy? Proč? S kým?“ všechny tyhle otázky jsem na něj vypálila jako kulomet.
„Brzdi, všechno jedno po druhém. Už to tu nejde vydržet a navíc o tom přemýšlím delší dobu. Než si něco a jdu půjdu bydlet k babičce. Domlouval jsem se s ní a ona souhlasila. Budu to mít i blíž k zastávce. Až dodělám gympl, tak si najdu nějakej byt – nejspíš s Alešem a jeho ségrou. Oba chceme jít na stejnou výšku, on prý půjde taky na výšku, ale na jinou než my a taky bude většinou u svého přítele.“ Tom mi vysvětluje důvody, proč se chce stěhovat a já na něj jen koukám neschopna slova, nakonec se rozbrečím. Vůbec nevím kde se ve mně najednou ten smutek bere. Tom je součást mýho života, důležitá část, je to můj velkej starší brácha, kterej mě vždycky bránil, i když jsme si někdy moc nerozuměli. Tom mě objal a pevně si mě přitiskl na hruď. Brečela jsem mu na rameno a on mě pořád držel a hladil po hlavě.
„No tak, Klárinko, už neplač, to bude dobrý. Budu za tebou jezdit co nejčastěji a k babičce přece můžeš chodit pořád,“ snaží se mě utěšit, ale nedaří se mu to. Po dalším pěti minutách mi dojdou slzy – aspoň pro dnešek.
„Kdy se odstěhuješ?“ vyslovila jsem tíživou otázku, na kterou jsem chtěla znát odpověď.
„Příští týden, potřebuju si ještě něco vyřídit. Doufám, že víš, že i když odejdu, tak mi můžeš zavolat kdykoli. Nerad to přiznávám, ale mám tě rád,“ zase se mi do očí derou slzy, ale tentokrát je zaženu.
„Já tě mám taky ráda. Slib mi prosím, že nás nepřestaneš navštěvovat.“
„Slibuju, už kvůli tobě. Kdyby otec měl zase tendence si do tebe nebo do mamky bouchnout, ihned mi zavolej. To mi zase slib ty.“
„Slibuju,“ myslím to vážně, nechci zase skončit v nemocnici a mamku tam nechci taky vidět. Znova ho obejmu a dám mu pusu na tvář. Bude mi moc chybět, i když bude bydlet u babičky, ke které mám jen chvilku chůze.

Po tom, co Tom odešel, je tu překvapivě ticho. Vždycky se z jeho pokoje ozývala nahlas hudba a teď nic, jen ticho. Možná se mi to jen zdá, ale nálada všech v naší domácnosti je dost napjatá. Většinou jsem chodila ven co nejčastěji – v podstatě jsem utíkala. Tento týden jsem ovšem nevystrčila nos z domu (nepočítám školu a povinný nákupy). Holky mi už asi po sté řekly, že bych jsem se měla vzpamatovat, že mi nesluší zachmuřenej obličej s kruhama pod očima.
Zrovna jsem přivedla Lucku ze školky a zapípala mi SMSka od Marči – chtěla, abych s nima šla ven, ale mně se vůbec nechce. Radši zapadnu do pokojíku a zapnu počítač, automaticky se přihlásím na icq a kontroluju si maily. Ozve se známý zvuk ohlašující zprávu – byl to zas jeden z těch pitomých řetězáků, nesnáším je! Hodím si tam status Nerušit!…Není mi do řeči! a pouštím si svou oblíbenou hudbu – Within Temptation. Mamka sice říká, že jsou to písničky akorát tak na pohřeb, ale já je zbožňuju.
Po zhruba dvou hodinách se můj žaludech začíná dožadovat pozornosti a šíleně mi v něm kručí. Dojdu si proto do kuchyně pro jogurt, který (snad) zažene hlad. Kupodivu hlad zahnal a snad mám s jídlem už vystaráno dokud nepřijde mamka z práce. Poslední dobou to dopadne tak, že taťka se dívá v obýváku na televizi, Lucka si maluje a my s mamkou vaříme. Všimla jsem si, že taťka stále častěji drží v ruce flašku od piva – někdy prázdnou, někdy plnou. Mamku to začíná taky štvát a už několikrát jsem ji slyšela, jak mu domlouvá, že slíbil, že pít už nebude a teď s tím zase začíná. Většinou ji odbude a řekne jí, že se má radši starat o sebe. Mamku to trápí, trápí to i mě.
Zhruba po dalších třech dnech se odvážím a jdu k babičce – chci vidět ji i Toma a někde ve skrytu duše doufám, že tam bude i Aleš. Zazvoním u dveří a čekám. Otevře Tomáš. Místo pozdravu mu skočím kolem krku.
„Ahoj Tome, ani nevíš, jak moc mě i mámě a Lucce chybíš. Bez tebe to doma není ono. Nikdo mi nenadává, když jsem ráno trochu dýl v koupelně. Já si do tebe taky nemůžu rýpnout.“ Usměje se.
„Taky mi to naše škádlení chybí,“ přizná se.
„Víš, cos mi slíbil? Že nás budeš často navštěvovat a zatím, jsi u nás ještě nebyl,“ vyčtu mu, ale nemyslím to moc vážně.
„Já vím ségra, ale teď není zrovna vhodná doba, abych za váma šel. Za prvé mám hodně učení, za druhé jsem často s Terkou a za třetí by mě asi otec vyhodil, protože když jsme se viděli naposledy, hrozně jsme se pohádali.“ Chápu ho, nicméně mě pořád mrzí, že to není jako dřív.
„Táta asi začíná zase pít,“ novinka, kterou jsem mu původně ani nechtěla říct, mi vylítne z pusy dost nečekaně.
„Cože? A neudělal vám něco? Jestli jo, tak si t pěkně odskáče!!!“
„Klid, nic nikomu neudělal! Teda zatím ne.“ Utrápeně se na mě podívá a pokyne mi hlavou, ať jdu ven, že na čerstvým vzduchu nám bude líp, než v babiččině malinko přetopené předsíni. Řeknu mu v podstatě všechno, co se u nás stalo nebo změnilo. Je z toho všeho trochu smutnej, ale co naplat, nic se nedá dělat. Koukla jsem se na hodinky a zjistila, že je dost pozdě a měla bych už jít.
„Měj se, nebudu ti říkat, ať se stavíš, přijdu já.“ Rozloučila jsem se s ním a ještě jsem mu vlepila pusu na tvář.
„Taky se měj a opatruj se.“ Naposledy jsem mu zamávala a šla jsem zpátky domů.