Trojúhelník

Seděla na nemocniční chodbě. Oči měla zarudlé, ale už neplakala. Renča s ní chtěla zůstat, ale Martina ji poslala pryč. Teď chtěla být sama. Vůbec netušila co s Adamem je. Neměla ani sílu někoho se zeptat.
Byla na té chodbě jako tělo bez duše, když šli kolem dva doktoři.
"Ten kluk byl pěkně zřízenej" řekl první.
"Jo, to jo" potvrdil druhý, "ale dopadlo to dobře."
"Naštěstí-ale trochu se bojím o tu páteř."
Druhý doktor přikývl.
Martina sebrala veškerou svoji sílu, vstala a dohnala oba doktory.
"Prosím vás"oslovila je.
"Ano?" zeptal se jeden, "co potřebujete?"
"To jste se bavili o Adamovi?"
"Vy jste příbuzná?"
"Přítelkyně."
"Operace dopadla dobře slečno, ale jak jste asi slyšela, ještě nevíme co je s páteří, nejdřív uděláme další vyšetření."
"Nebojte se" povzbuzoval jí druhý, "jsme optimisti."
"Můžu za ním?"
"Teď je těsně po náročné operaci. Přijděte raději až zítra."
Mlčky přikývla a šla pryč.
Ale nešla domů. Bloumala po Plzni a nevěděla kam jde. Neměla žádný cíl, před očima měla jen a jen Adama. Nakonec ji ale nohy stejně donesli až na místo, kde ho auto srazilo.
Od nemocnice až sem vůbec nic necítila, ale teď si připadala, jakoby jí někdo vyrval srdce z hrudi. Naprosto zdrcená klesla na zem, ubrečenýma očima se dívala na krvavou skvrnu.
Nevěděla jak dlouho tam klečela. Možná to bylo několik minut, možná půl hodiny nebo snad i hodinu.
Někdo jí položil ruku na rameno.
"Marti, pojď domů" řekl jí někdo něžně.
Otočil k němu hlavu. Byli to její rodiče. Zvedla se a bez odporu šla s nimi.
V noci spala jen díky tomu, že do ní rodiče nacpali prášky, ale i tak měla těžké sny. Ráno, hned jak se probudila, chtěla jít za Adamem. Rodiče se ji snažili uklidnit, ale neměli sebemenší šanci. Během chvíle byla v nemocnici a všech se ptala, jestli nevědí, jak na tom Adam je.
Nakonec za ní přišel doktor. "Nemusíte se bát, bude v pořádku, ale za jak dlouho a jak moc v pořádku to nevím, "začal, "jde o to, že byla zasažena i mícha. Poškotení není tak strašné, ale nemůžeme vám zaručit, že bude moci dělat vše, co dělal do teď. Budeme se maximálně snažit, to vám slibuju. A nebojte se-teď potřebuje vidět v ostatních naději a ne strach." Přikývla. "Děkuju vám."

Seděla u Adamovi postele, držela ho za ruku a druhou rukou ho po ní hladila. Stěží přemáhala slzy, ale snažila se být silná, jak jí radil doktor.

Chodila za ním každý den. Několik dní po nehodě šla ze školy rovnou do nemocnice. Sestřičky ji opět uvítaly úsměvem, ale tentokrát nebyl povzbuzující, ale radostný.
"V noci se probral" řekla jí sestra okamžitě. Martina už na nic víc nečekala a běžela k jeho pokoji. Pár metrů před dveřmi narazila na doktora.
"Á, jak vidím, už jste se tu novinu dozvěděla. Ale buďte u něj nejdýl čtvrt hodiny, potřebuje klid." Rychle přikývla a už byla u dveří pokoje.
Tiše otevřela dveře, vešla a stejně tiše je zase zavřela. Adam zaznamenal pohyb a unaveně otevřel oči.
"Ahoj lásko." "
Ahoj poklade" odpověděl jí.
Sedla si na okraj postele, chvilinku se na Adama jen dívala a pak ho pohladila po tváři.
"Jak je ti?" zeptala se.
"Jakoby mě přejelo auto" řekl s náznakem úsměvu.
Taky se trochu usmála.
"Ta hoka co tě tam strčila byla Klára, že jo?"
"Jo.-Přišla, že se mi omlouvá, a pak řekla, že když mě nemůže mít ona, tak ani žádná jiná a než jsem se nadál, byl jsem pod autem" nadechl se jakoby chtěl mluvit dál, ale zjevně nevěděl co říct a tak zmlkl.
Nejradši by tam s ním byla ještě dlouho, ale po čtvrt hodině přišla sestřička, aby už šla. Dala Adamovi pusu a odešla.