Jí se nevyrovnám-3

Ani nevěděla, jak se dostala do svého pokoje. V těchto dnech, snad už posté, padla na svoji postel. po obličeji se jí řinuly holké slzy...Danny...ach Danny...proč jsi mi to udělal...já tě tolik miluju...neopouštěj mě...nevěděla, jestli spí, nebo bdí...cítila jen bolest, jak jí vyrval srdce z těla...bez něho nechtěla žít...život bez něj...ani si to nedovedla představit...pořád měla před sebou, jak se líbal s natálií...jak jen ji nenáviděla...Natálie...proč jí leze do života? chce jí snad vzít vše, na čem jí zaleží??? už neměla sílu plakat, měla jen zavřené oči, vyschlé a zarudlé...až se najednou propadla to říše snů, ale ani tam neměla pokoj, pořád ji pronásledovaly jejich tváře...

Probudila. Nejprve si nemohla vzpomenout, proč se cítí tak mizerně...ale pak na ni dolehla skutečnost desivou vahou...Nevěděla jak, oblékla se a učesala...svému vzhledu tentokrát nevěnovala velkou pozornost...dnešní den bude hrozný i bez toho, aby se stresovala, jak vypadá...
Sešla do předsíně a vzala si svůj batoh, ale nevzpomínala si, že by ho tam včera dala...a spěchala do školy, protože se doma nechtěla potkat s Natálií...i pouhíé pomyšlení na ni v ní vyvolávalo obrovskou zlost...
Ponořená do svých smutných myšlenek byla už téměř u školy, když si uvědomila, že na ni někdo volá, a tak se za tím hlasem otočila. nejprve nemohla dotyčného poznat, ale pak si vzpoměla. Lukáš, no jistě, nově přistěhovaný kluk, do kterého včera vrazila.
Lukáš k ní udýchaně doběhl. "Sam..."
Samanta ho přerušila. "Samanta, nesnáším, když mi někdo říká Sam."
"Aha, to jsem nevěděl...jen, víš...včera jsi nevypadala moc dobře...tak sem se chtěl zeptat...no...jestli jsi v pořádku?"
Proč se jí na to ptá? Vždyt se vlastně ani neznají..."Jo, je mi fajn." A pokračovala dál v chůzi, s ním nechtěla mít nic společného, vlastně s žádným klukem...

Když vešla do třídy, tak uviděla Natálii obklopenou svýmy spolužačkami. Chtěla si sednout do své lavice a přestat vnímat svět kolem sebe, ale to jí nebylo dopřáno.
"Hej, Sam, pojd sem na chílku!" Zavolala na ni povýšeneckým hlasem Natálie.
Samanta k ní šla, neměla sílu na odpor.
"Tak jsem se právě dozvěděla, že danny byl" slovo byl zdůraznila "tvůj kluk." Sladce se na ni usmála. "Doufám, že chápeš, že tak hezkýmu klukovi jako je danny nemůžeš ničit život...jen se mnou může být doopravdy štastný...s tebou..." podívala se na ni kritickým pohledem..."by moc štěstí neměl..."
Samanta na to nic neřekla. Může jí snad být ještě hůř? Otočila se a vrátila se do své lavice vyprovázená smíchem spolužaček.

Hrozně ji mrzelo, že elis není ve škole, protože dostala chřipku. tak ráda by si s někým popovídala, svěřila mu svoje pocity...ale ona na to nejspíš neměla právo...
nejhorší pro ni byly přestávky, protože to nebyla ničím zaměstnaná, neměla co dělat, jen myslet na Natálii a Dannyho...v hodinách se alespon trochu soustředila na něco jiného...
Školní den přece jen skončil a ona se opět snažila dostat se co nejdříve ze školy...a opět do někoho narazila ve dveřích...tak trochu čekala, že to bude lukáš...ale byl to člověk, kterého chtěla vidět ze všech nejlépe, ale...nemohla se ubránit přání, že pohlédne do jeho očí...byl to Danny...
"Samanto..." zašeptal...
Proč na ni vůbec mluví? Protlačila se kolem něho a odešla.

Rozhodla se, že půjde navštívit Elis. Zazvonila u jejích dveří. otevřela jí elisina Matka. "ahoj, samanto, jsem ráda že tě tady vidím."
"Dobrý den, přišla jsem se podívat, jak se Elis daří."
Elis byla moc ráda, že ji vidí. "Ahoj, kde se tady bereš?" Usmála se.
"No, chtěla bych říct, že se jdu podívat na maroda, ale..." Zavřela oči a potom je pomalu otevřela.
"Já...myslím, že to nezvládnu...víš, já Dannyho opravdu...miluju..." Hlas se jí zlomil.
"Musíš na něho zapomenout, nestojí ti za tu bolest...na světě je spousta dalších kluků..." ujištovala ji konejšivě...
"Ale já chci jen jeho...je pro mě víc než můj život..."
Víc než můj život...ta věta jí zněla v hlavě několikanásobnou ozvěnou...
"Ale samanto..."
Samanta vstala. Myslím, že už tě nebudu víc otravovat, určitě si potřebuješ odpočinout..." A vyřítila se ze dveří...
"Počkej!"

Jak předpokládala, doma ještě nikdo nebyl.¨Trochu se jí točila hlava...pořád slyšela...je víc než můj život...
Šla do koupelny a začala prohrabávat zrcadlo...až našla to, co potřebovala...žiletku...
zazvonil zvonek. Samanta ho chtěla ignorovat...ale nakonec šla přece jen otevřít...
"Ahoj samanto..."
lukáš..."Nech mě na pokoji Lukáši..."
"Sam, co se ti stalo..." její obličej se mu zdál až moc bledý a něco v jejím pohledu se mu vůbec nelíbilo...
"Nic..." Zavřela dveře.
Zdálo se mu to, nebo opravdu viděl...tak hloupá by přece nebyla...

Samanta se celá klepala. přiložila žiletku ke svému zápěstí, zavřela oči a...

Lukáš uslyšel samantin výkřik...
"Sam, co se dějě?!" To přece neudělala...
neozývala se...
měl o ni velký strach...zkusil vykopnout dveře, ale nepodařilo se mu to...celý zoufalí začal obíhat dům, až si konečně všiml...otevřeného okna...okamžitě vlezl dovnitř...a začal hledat Samantu...napadlo ho jít do koupelny a tam se mu podlomila kolem...
ležela tam Samanta v ratolišti krve, která jí vytékala ze zápěstí...
"Sam, proboha, co jsi to udělala?!" Snažil se jí pomocí ručníků zastavit krvácení...
"vydrž, zavolám sanitku..."
"Samanta ho podvědomě slyšela..."ne, už nechci žít...je víc než můj život..."
Lukáš nevěděl, co má dělat...podařilo se mu najít lékárničku...obvázal jí zápěstí...při tom si vzpoměl na...radši na to ani nebude vzpomínat...podařilo se mu krvácení zastavit, protože se naštěstí neřízla hluboko...sanitka ani nebude třeba...
Odnesl ji do jejího pokoje...
Je víc než můj život...