Vysněná láska 2.

„Klárko, pojď už domů. Notak. Přeci tu nebudeš sedět celý den.“ Přemlouval mě miloučký hlas. Mamka stála za mnou. Věděla jak se cítím. Znala mé pocity. S maminkou jsme byli jako dvě nejlepší kamarádky. Všechno co se mi kdy stalo, jsem s ní probrala. Její hlas mi dodával odvahu. Vstala jsem a pomalu se sunula do domu. Bylo po všem. Ještě před chvílí jsem si spokojeně plánovala, jak nejlíp mu na dopis odpovím. Ale co teď? Jakmile jsem došla, spíše dopajdala do pokoje, sedla jsem si do mého křesílka, co stálo hned vedle postele. Bylo tak pohodlné, že jsem na něm dokázala i usnout. Ale dnes ne. Dnes nemám na spaní ani pomyšlení. Sedím si v křesle a dívám se na stěnu, která je přímo posetá plakáty. Na jedné straně herci, na druhé roztomilá zvířátka. Sleduji tu moji stěnu idolů a myslím jen na jednoho. Hned co jsem uviděla paní Bláhovou, jak nasedá do auta a odjíždí do nemocnice, vyletěla jsem z pokoje a běžela za ní. Doufala jsem, že ji stihnu ještě než odjede. Stihla jsem ji.
„Dobrý den, prosím vás jedete do nemocnice? Za Petrem?“ Vyhrkla jsem na ni. Nevěřícně se na mě podívala ubrečenýma očima, pak se pousmála.
„Ty jsi ta Péťovo nová přítelkyně, že ano?“ Zaskočila mě otázkou, nicméně, byla jsem tak rozrušená, že se mi nechtělo vysvětlovat co mezi námi vlastně je. A, že spolu vlastně ještě nejsme.
„Ano, to jsem já. Mohla bych jet s vámi?“
„Ale jistě, nasedni si.“ Sedla jsem si vedle ní, zavřela jsem za sebou a čekala jestli začne nějaký rozhovor.
„A už jste dostala nějaké zprávy o Petrovy?“ Špitla jsem do delšího ticha.
„Ne, doktoři ze sanitky mi říkali, že s nimi jet nemůžu. Tak teď jedu za nimi. „Vůbec nevím jak na tom je,“ odmlčela se a já viděla jak pláče, „nic mi neřekli.“ Dopověděla a snažila se zabránit slzám prosadit si svou. Nechtěla jsem nic namítat. Mlčela jsem a sledovala jak se okolo nás míhají domky, domy, paneláky a obchodní domy. Když jsem viděla obchodní dům Zera, vzpomněla jsem si na Petra. Právě tady jsem ho viděla poprvé. Hned od první chvíle mě omámil svýma očima.Pamatuji si to přesně. Stál před obchodem s elektronikou, červené přilehlé tričko jemně lemovalo jeho mužné tělo, toužila jsem po tom se ho dotknou. Stál tam a na někoho čekal, z jeho výrazu jsem usoudila, že asi dost dlouho. I přes ten znuděný výraz jsem v něm viděla něco zajímavého. Sledovala jsem ho, jak tam přešlapuje a jeho osoba mě víc a víc přitahovala. Podíval se na mě a usmál se, stejně jako já. Naše oči se střetly a já ztuhla, vydržela bych se něj koukat do nekonečna. Přistoupil blíž ke mně a pozdravil.
„Neviděli jsem se už někde? Zdáš se mi povědomá.“ Nezmohla jsem se ani slova, jen jsem se dívala do tich jeho očí. Omámily mě.
„No, myslím si, že ne. Ještě jsem tě neviděla. Jsem Klára.“ Podávám mu ruku. Místo podání mi ruky jen řekl :
„Já jsem Petr,“ a políbil mě na tvář. „myslím si, že se přeci jenom známe. Jestli se nemýlím jsi moje sousedka.“ Odpověděl a usmál se. Znovu ten úsměv. Zamilovala jsem se do jeho úsměvu. Jak se koutky úst pomalu posouvají směrem k uším, rty se od tebe odtrhávají a já spatřím řady bíle oděných vojáčků. Začali jsme si povídat a to až do té doby, než přišel jeho kamarád, na kterého čekal podle mě dost dlouho. Rozloučení bylo stejně tak milé, jako přivítání. S pusinkou na rozloučení jsem odcházela pryč. Na tváři jsem pořád cítila ten teplý polibek.
Znovu se mi do očí derou slzy. Už je mám tak ubrečené a unavené, že se nebráním a nechám je stékat po tváři, zavřu oči a přeji si, aby to už skončilo. Do nemocnice se mi nechce jít z obavy, kdybych se dozvěděla, že je na tom Petr špatně, ale zároveň nemůžu zůstat sedět v autě a čekat co se stane. Hned jak vystoupíme z auta, jdeme rychlým krokem k hlavním dveřím nemocnice. Jen co vejdeme dovnitř, uvidíme několik záchranářů. Nejspíš právě přivezli Petra. Paní Bláhová se poptala zda se jedná opravdu o ty, co před malou chvílí odjížděli od plameny pohlcujícího domu. Byli to oni. Řekli nám, že je teď v dobrých rukou. Moc mě to neuklidnilo. Věděla jsem, že to nebude jen tak. Uvnitř sebe jsem cítila, že se něco stalo.
Čekáme, až z pokoje čísla 8 vyjdou doktoři a poví nám, jak na tom Petr doopravdy je. Těch několik minut nám přijde jako nekonečně dlouhá doba. Mám hrozný strach. Dveře se otvírají. Z pokoje vychází několik. Jeden se zastaví u Pani Bláhové a začne ji něco povídat. Je krátké, ale i po té chvilce je na pani Bláhové vidět, že to nebyli ledajaké zprávy. Okamžitě se vrhne do pokoje a já za ní. Když vejdu, vidím ho ležet na posteli. Má zavřené oči. Okolo je spousta hadiček a přístrojů. Leží tam v bíle ustlané posteli a ani se nehne. Je vidět jen jeho hrudník, jak se pomalu posouvá nahoru a pak zase dolu. Spí. Ale já vím, že to není obyčejný spánek. Je to spánek, ve kterém se rozhoduje zda odejde pryč nebo zůstane s námi. Paní Bláhová si sedne vedle jeho postele na židli a chytne ho za ruku. Oči má plné slz. Nebrání se jim. Sleduje ho, jak tam nehybně leží. Sednu si vedle ní. Bez jakýchkoliv zábran mě obejme. Pláče. Po chvíli se zase narovná, zadívá se mi do očí a promluví hlasem, ze kterého je slyšet velká nejistota a strach.
„Je v kómatu. Jeho životní funkce jsou stabilizované. Má mnohačetné popáleniny.“ zavře oči, nadechne se a povídá dál, „Teď už je to jen na něm. Je silný, vím, že bude bojovat, ale Klárko, Musíš na něj myslet. Mluv na něj, musí vědět, že tu jsme, že ho máme rádi, že chceme, aby se vrátil. Sama to opravdu nezvládnu.“ Zakryje si tvář prsty. Její oči už jsou unavené od neustálého pláče, že je nechá zavřené a položí hlavu k němu na polštář. Sleduji jak se její tělo klepe. Rukou mu začne hladit tvář a šeptá mu něco do ucha. On se nehne. Jen tam leží a spí. Dívám se na jeho tvář a vybaví se mi školní plavecké závody, kde jsem závodila stejně jako on ve stylu kraul. Při závěrečné štafetě jsem stála v řadě před ním, otočil mě k sobě a popřál mi hodně štěstí, já jemu to samé, vzal mě za ruku a stiskl ji. Znovu jsem sledovala jeho oči, řekl mi ať se otočím a tvářím se jakoby nic. Kolem bylo spousta jiných závodníků, ale nikdo si nás nevšímal. Zapletl mi jeho prsty v mé. S druhou rukou udělal to samé, cítila jsem energii, která mnou projížděla jako elektrický proud. Když jsem byla na řadě pustil mě. Při skoku do vody jsem v dlaních stále cítila jeho jemnou kůži a při zabírání mi voda lehce omílala tu část ruky, po které mě hladil.

Z nemocnice jsme odešli dlouho po konci návštěv. Je to jen několik minut co jsem ho viděla naposledy a už to bez něj nemůžu vydržet, cítím se opuštěná, mám o něj strach. Na mamky pobízení k večeři ani nereaguji. Projdu kolem jídelny a jdu do svého pokoje. Lehnu si na mou postel a do náručí vezmu malého medvídka. Tisknu ho k sobě a snažím se myslet optimisticky. Ale nejde mi to. V takových chvílích mi to nejde. Slyším ptáčky, ty které mě dnes ráno probudili. Vždy mi navodí dobrou náladu, ale dnes, i když se snažili, mi náladu nezlepšili ani o trochu. Nevím co mám dělat. Mám příšerný strach z toho co přijde.