A ten pravý je kde? - 1. díl

... pro vás jsem zde spojila první a druhý den;-)

Milý deníčku. Jsi moje nejtajnější kniha, která zastupuje věrnou kamarádku. Zajisté si najdu každý den čas, abych tě potěšila svými novými zážitky. Den ode dne budou (doufám) zajímavější. Proto se budu o ně dělit právě s tebou. Tak pa a uvidíme se každý den. Nezapomeň!
Tvoje Linda

Jako vždycky jsem ve škole a nudím se. Nemůžu uvěřit tomu, že je už 1.12. Neuvěřitelně to uteklo. Celý ten rok. Dneska na chemii dělala úča pokusy a nějak jí to bouchlo pod rukama. Možná, že to byla práce toho nového týpka Juliána, který se k nám do třídy přiřítil, jako tajfun. Všechny holky po něm šílí. Jo, je hezký to se musí uznat, ale mně se na něm nelíbí vůbec nic. No… možná jen to, že dokáže suprově odpálkovat učitele. Jsou z něj na mrtvici. Stejně si o něm myslím, že je to magor. Přestoupí na jinou školu, když za rok stejně odchází na střední. Jestli se ovšem dostane, protože to jeho chování je nenormální, ale vtipné. No zpátky k té chemii. Učitelce schořely akorát vlasy, oblečení a odvezla jí sanitka. Pak jsme měli mít matiku, ale pořád se mluvilo o tom incidentu. Ještě, že tak. Měli jsme totiž psát nějakou pos… písemku z rovnic. Aaa konečně jsem doma. Začal mi hrát můj oblíbený seriál. Je to fakt šílené, ale vlastně jsem to začala sledovat jenom proto, abych našla nějakou kamarádku, se kterou bych si mohla o tom povídat. Taky jsem začala sledovat další novou telenovelu. No, na štěstí mám telku u sebe v pokoji, protože kdyby mamča věděla, že se skoro vůbec neučím a pořád jenom koukám na bednu, měla bych doma peklo. Ještě, že táta je až do 1.2. v Lázních. Je doma takový boží klídek. Pohodička. Ale chtělo by to nějakého kluka, se kterým bych se mohla jen tak povalovat po mém letišti a líbat se s ním….ale ne! Lindo, nech toho už zase sníš! Nemůžeš pořád lítat v oblacích. Stůj pevně nohama na zemi: ty nikdy nebudeš mít kluka a budeš mít jenom otravně nudný život! Po pravdě? Jediné, co mě drží nad vodou je muzika. Přicházím ze školy a ihned zapínám rádio. A kdy ho vypínám? Až jdu spát a někdy ani to ne. Zrovna hraje stará pecka od skupiny Holki! Jo to byla ještě nedávno hodně oblíbená kapela. Trochu upadá, ale jejich písničky, hlavně ty smutné, většinou perfektně vystihují mojí náladu.
Já tě tu postrádám,
scházíš mi čím dál víc,
vím, že se nevrátíš,
snad nejseš tam sám,
já tě tu lásko postrádám...

Přišla jsem uřícená do školy a rovnou sebou plácla na stolek, když se všichni na jednou začali smát. Uvědomila jsem si, že něco není v pořádku. Postavila jsem se a zjistila, že mi (určitě ten nevymáchaný spratek Julian) dal na stolek něco bílého, jak jsem později zjistila: bylo to lepidlo. Jasně, nejsem oblíbená, ale do té doby než se tu ten debil ocitl, byl klid. Spratek jeden. Vůbec netuší, že mi nešahá ani po kotníky. Jo jenom se smějte. Magoři. Ha ha.
,,Moje nejnovější gatě, ty debile,“ vyhrkla jsem na Juliana. Tak ostrou připomínku nejspíš nečekal, protože otevřel hubu, jako by čekal, že ho nakrmím vlastní svačinou. Na jednou jsem si vzpomněla, že máme dneska tělocvik, tak jsem si aspoň oblíkla ty bombarďácké tepláky po mamině. V těch gatích bych přeci nemohla chodit. To byl trapas, ale co. Celá třída mi leží někde, ať si všichni políbí na vzájem prdele! Magoři. Přála jsem si, aby ten den už byl za mnou, a aby se už nic víc nepřihodilo, protože mám dost zkaženou náladu a v té chvíli jsem schopná sprostě vynadat i učitelům…ale to bych asi nepřežila. Ale jako na potvoru zrovna dneska do školy musel přijet inspektor. Nikdo nám o tom neřekl. Ani třídní! Vlastně ta je taky hodně blbá. Tváří se jako neviňátko, ale já ji už dávno prokoukla. Když potřebujeme pomoct, tak řekne, že nemá čas nebo nám to začne vyčítat. To není učitelka, to je upír! Proto jsem se rozhodla, že půjdu na gympl, a pak vystuduju pedagogiku, aby ty děcka nemusely ve škole trpět ty blbé učitele. Chci být lepší a chápat je. Ne jako ti, které máme ve škole teď. Budu dělat všechno pro to, abych byla jejich kámoška! A je to. Normálně byste nevěřili, že mi ten nevymáchaný inspektor napálil poznámku do žákajdy, ani si neposlechl moje vysvětlení. Já přece nemůžu za to, že se mi ,,umazaly“ kalhoty. To se bude ještě řešit, já to jen tak nenechám. To mu neprojde, ale na koho se mám teď obrátit? Vždyť s našimi učiteli vůbec nejde mluvit. Jsem vzteky bez sebe a přijít mi tak něco křehkého pod ruku, tak s tím střelím, že se inspektor lekne. No nic... ale jak to asi řeknu mamce. Poznámka a zničené kalhoty. Byly to ty nejlepší,které jsem kdy měla. V čem teď budu chodit? Chtěla jsem být moderní,tak jsem mámu přesvědčila pro tyhle kalhoty, ale nové mi už asi nakoupí. Zase budu chodit v těch starých z 2.světové války!