Trojúhelník

Několik dalších dní za ním chodila vždy na onu čtvrt hodinu. Ale pak jednoho dne přišla a než stihla dojít k Adamově pokoji, dohonila ji sestřička a zastavila ji.
"Dneska za ním nechoďte" řekla jí.
"Proč?" zeptala se vyděšeně, "něco se mu stalo?"
"Ne, ne-ale-požádal mě, abych vás k němu dnes nepouštěla."
"Mě?" zopakovala Martina, "jenom mě?"
Sestřička smutně přikývla.
"A nevíte proč?"
"Nevím."
"Tak-nashledanou."
Domů šla se skloněnou hlavou. Přemýšlela, proč ji Adam nechce vidět. Nakonec dospěla k názoru, že se jen cítil unavený.-Nebo v to snad doufala?
Druhý den šla znovu do nemocnice. Na Adama se těšila jako malé dítě na hračku. Byla už skoro u dveří, když se za ní ozval hlas sestřičky:"Počkejte."
Zastavila se a počkala než k ní sestřička doběhne. Byla to ta stejná jako včera.
"Je mi líto, ale požádal mě, abych vám řekla, abyste dneska taky nechodila."
Beze slova se otočila a smutně šla pryč. Tentokrát si neříkala, že je unavený. Ale nevěděla co se mohlo stát. Byla rozhodnutá jít další den do nemocnice znova.
Do nemocnice šla celá nervózní. Nešla hned k Adamovi, ale ne sesternu. Nebyla schopná ze sebe něco vypravit, a tak jen zaklepala. Byla tam přesně ta sestra, kterou potřebovala. Ani se nemusela ptát a sestra věděla co chce. Smutně se na ní podívala a zavrtěla hlavou...

Když se dostala domů, zjistila, že oba rodiče jsou v práci. Byla ráda, alespoň měla klid.
Zazvonil zvonek. Neochotně, ale přeci se zvedla a šla otevřít. Za dveřmi stála rozesmátá Renča, ale úsměv jí z tváře zmizel hned jak se podívala Martině do tváře.
"Ježíš Marti, co se ti stalo?"
Martina pokývla hlavou do bytu.
"Tak co je?" zeptala se ještě jednou.
"To bych taky ráda věděla" řekla a dosedla se strhaným výrazem na postel, chvíli mlčela a pak pokračovala, "Adam mě nechce ani vidět."
"Co to plácáš?"
"Nic neplácám. Řekl sestře, ať mě nepouští k němu na pokoj. Tři dny za sebou."
"V tom bude určitě něco jinýho" řekla Renča a pokusila se o povzbudivý tón, ale nepovedlo se jí to. "Neboj, to bude dobrý...určitě..."

Renča šla rázným krokem. Rychle prošla chodbou, vešla nebo spíše vrazila do pokoje a prudce za sebou zavřela dveře.
Adam se trochu s šokem vzbudil. Když spatřil Renatu, v očích se mu usadilo jakési zvláštní vyděšení.
"Ahoj" řekl trochu chraplavě.
"Nazdar" odpověděla zprudka. Vrhla na něj naštvaný pohled. Adam před ní svůj pohled sklopil. Renata si sedla na židli vedle jeho postele.
Když dosedla, chvilku mlčela, ale hned na to pokračovala:"Je ti jasný proč jsem přišla?"
"Jo" řekl, ale stále se neodvážil podívat se na ni.
"Bezva. Přejdu hned k věci.-Můžeš mi říct, co to vyvádíš?-Řekni mi aspoň jeden důvod."
Adam ještě chvíli mlčel, potom se na ni, stále trochu vyděšeně, podíval a pak řekl:"Podívej se na mě, vypadám jako naprostej mrzák-co vypadám-já se tak i cítim.-Nechci, aby mě Martina takhle znala-nechci aby mě viděla v tomhle stavu."
"Cože?" řekla Renata, "to si snad děláš legraci, ne? Vztah je mimo jiné i od toho, aby si ti dva důvěřovali, se vším se svěřili a neschovávali před sebou svoje problémy."
Vstala a šla ke dveřím, tam se ještě otočila:"Jestli se před Martinou budeš dál schovávat, tak tě sice už nikdy neuvidí jako mrzáka-ale ty už nikdy neuvidíš ji.-To mi můžeš věřit."
Otevřela dveře, ale ještě jednou se na Adama otočila:"A já bych nechtěla, abyste zrovna vy dva skončili takhle.-Zatim ahoj.-Teda doufám že zatím."
Zavírala dveře, když na ni Adam zavolal:"Renato-děkuju.-Děkuju, že si mi promluvila do duše."
Renča se usmála.
"Nemáš zač" řekla a odešla.