Výměnný pobyt 18. díl

„Háló, vstávej!“probouzel mě ze spánku čísi hlas. Zbláznil se snad? Ještě ne! Tady v posteli je teplo a relativní tma, kam bych se měla hnát? Snad ne ven. Ticho. Znovu jsem se ponořila do spaní. Pak mnou někdo začal lomcovat a hlas zněl naléhavěji.
„Ne, ještě ne!“zaprotestovala jsem tesklivě a zachumlala se víc do teplé přikrývky. Nebuďte mě, nechte mě ještě chvíli, aspoň chvíli, modlila jsem se v duchu. Jsem jako přeražená, snad jsem přes noc vůbec nespala nebo opravdu nevím, co se mnou je. Třeba jsem náměsíčná a v noci jsem dostala chuť si zaposilovat. Vždyť se cítím jako přejetá parním válcem! Všechno mě bolí.
„No tak. Je sice brzy na to v sobotu takhle vstávat, ale určitě se to vyplatí. Uvidíš. Tak už vylez. Slíbila jsem ti přeci krásný den v naší společnosti, pamatuješ? Nákupy čekají!“abych pravdu řekla, momentálně jsem měla chuť se na celé nakupování vykašlat. Za to mi přeci nestojí. O žádné nákupy jsem se neprosila, stejně nechci, aby mi Annie něco kupovala. Ani nevím, co má na mysli se mnou provádět.
Podrážděně jsem kouknula na digitální budík na mém nočním stolku a zaklela. Teprve osm! Že já se tu nezamykám. Ach jo. Vstávání většinou přežívám, leč dneska se ne a ne přinutit.
„No dobře, už jdu.“houkla jsem na Annie. Chvilku jsem ještě ležela, užívala si poslední minutky v ochranné náruči pelíšku a pak konečně mátožně vylezla. Že mi to ale trvalo! S převlékáním jsem si nedělala hlavu a šla na snídani v pyžamu. Beztak si oblečení dneska užiji na můj vkus až příliš. Přeci se tím nebudu zatěžovat předčasně, když to ještě není nutné.
„Dobré ráno.“pozdravila jsem slušně a trochu se tím omlouvala za ten výstup. Annie už čile chystala snídani, Christ na tom byla stejně jako já. Opírala se o ruku a měla co dělat, aby se nenatáhla na jídelní stůl. Soucitně jsem se na ni zašklebila a šla si pro hrnek.
„Jen seď. Dneska se starám já.“Dobrá, nic proti tomu nenamítám. Dokonce mi to vyhovuje.
„Co si dáš?“zeptala se pravá domácí hospodyňka.
„Kakao a cereálie.“zahučela jsem a hleděla z okna. Trochu mě to probouzela. Nalezla jsem klíč k probuzení. Donutilo mě to zamyslet se nad tím životem tam venku a oproti čilým ptákům, kteří nejméně už tři hodiny prozpěvují, jsem se za svou lenost styděla.
„Cereálie? V žádném případě. Čeká nás toho docela dost, a proto je rozumné se pořádně najíst. Sice si skočíme na oběd, jenomže to bude nejdřív po poledni. Christ, ty si dáš taky, viď? Však už to spolu máme nacvičené.“pro mě za mě. Hlavně když to bude k jídlu a nebude to chutnat jako podrážka od bot. Asi takovou divnou pachuť cítím v ústech.
Nakonec se snídaně povedla a já přestala mít pocit, že dnešek nezačal nejlépe. Odcestovala jsem do koupelny, opláchla si obličej studenou vodou, trochu se upravila, oblékla a mohlo se vyrážet. Venku začínal další krásný slunný den, mě čekal celý den volna ve společnosti Annie a Christ, nemusela jsem skoro nic dělat. Co víc si přát? U dveří jsem počkala na zbytek „rodinky“. Děvčata přišla za chvíli. Pak nám už nic nebránilo v rozletu do ruchu centra velkoměsta. Na cestě k brance mě přepadla soucitná myšlenka na Jacka.
„Co bude vlastně dělat Jack?“ nedalo mi to nezeptat se. Je jasné, že nákupy by ho nebavily, ale přeci jen je trochu kruté nechat ho napospas doma, bez oběda. Ne že bych tohle nehodlala dělat v případě manželky, ovšem pro některý typ chlapů to znamená dost těžké sousto, které nemusí spolknout. Snad k nim Jack nepatří.
„Neboj. Pokaždé, když si s Christ vyrazíme, Jack okamžitě vyletí z domu a jde se svými kamarády na fotbal. Zrovna dnes se prý hraje nějaký dobrý zápas. Po něm půjde do hospody na jedno, dvě a nakonec se domů vrátí v mírně podroušeném stavu. Už máme praxi. O něj si rozhodně starosti dělat nemusíš.“
„Fajn. Tak si je dělat nebudu. Někdy je potřeba trochu si oddychnout.“prohodila jsem.
„Pravda.“pokývala rozumně hlavou Christinne a dál si radostí vyskakovala po chodníku.
„Copak ty oddech ještě nepotřebuješ, holčičko.“obrátila se na svou dceru. „Až poznáš, co je práce a pořádné studium, budeš si volna teprve vážit. Teď akorát pořád někde lítáš!“zavrtěla nad ní hlavou a mluvila pro změnu ke mně. „Jinak doufám, že ti nevadí, že jedeme hromadnou dopravou. Osobně si myslím, že je lepší se někam harcovat metrem, než se snažit projíždět do toho blázince autem, a k tomu se starat o to, kam zaparkovat. Navíc pořád ve zprávách hlásí, že je centrum přetížené a hladina smogu stoupá.“
„Jasně, že mi to nevadí. Autobusy a metrem jezdím pořád. Takhle si to víc užijeme. Pozorovat lidi je přeci někdy docela legrační, ne? Ani nevíš, na koho můžeš při cestování narazit.“baví mě to, pozorovat lidi. Každý je něčím odlišný. Někdo mi připadá směšný, jiný zase naopak až moc „nebezpečně vážný“. Často mě lidé inspirují. Stačí se podívat.
„Jo, to je fakt. Já třeba před týdnem potkala takovou divnou holku. Černý vlasy, oblečení i nehty, ty teda mám taky, ale to je fuk. A ještě měla propíchnutej nos. A docela jí to seklo. Akorát si to pokazila tou černou pusou, to už se moc nehodilo.“vyprávěla zadumaně Christie.
„Cože? Jak černou pusou?“divila se Ann.
„No jako černá rtěnka. Vypadala jak smrtka. Trochu bledší než normálně. Lidi na ni divně civěli. Chudák.“
„Černá rtěnka? To se vyrábí? Co nevymyslí, blázni! Kdo by to nosil?“
„No třeba ona…“potichounku špitla Christ. Viděla jsem jí v očích ohníčky. A jeje.
„A mami, nemohla bych si třeba taky nechat propíchnout nos? Já o tom…“víc už jsem jí nerozuměla. Annie začala vydávat podivné skřeky a pak se ukázala, že dceru zahrnuje vážným kázáním. Pokud prý si něco takového nechá udělat přes přísný zákaz, pošle ji k „milé“ babičce Laile. O ní jsem ještě neslyšela. Zřejmě nějaký oblíbený člen jejich rodiny. Asi štěstí, že jsem o ní neslyšela. Podle šíleného výrazu ve tváři Christ jsem usoudila, že se o babičce zmiňují pouze jako o výhružce nebo povinné návštěvě jednou za rok. Minula mě. Fuj. Oddychla jsem si.

Přestože sobotní den nezačal nejlépe, nakonec se z toho ošklivého káčátka vyklubala překrásná labuť. Takové chvíle plné pohody a radosti jsem si dlouho neužila. Rozhodně tyto chvíle strávené s mou druhou rodinou patří k těm, na které budu v budoucnu mnohokrát vzpomínat. Třeba mě to i přiměje v těžkých časech nesedět doma, ale někam vyrazit. Je už jedno kam. Hlavně nesedět doma.
Neměla jsem ani potuchy, co chtěla Annie nakupovat. Nakonec bylo skoro lepší zůstat v nevědomosti, protože jinak bych s ní nikam nešla. Nemohla bych přeci dopustit, aby za nás všechny tři utratila skoro celý měsíční plat! A to jsme létaly po obchodech pouze jeden den. Dělat tohle častěji, asi by brzy mohly vylézt na přehlídková mola. Hlad by se totiž na jejich postavách razantně zapsal.
První obchod, do kterého jsme zašly, byl počátečním rozjížděcím místem. Jak mi holky vysvětlily, zajdou na začátku sem a rozproudí si krev, vyspraví náladu, hodí všechny věci za hlavu a pak se mohou už jen oddávat nakupování. Dalo by se to vlastně přirovnat k takové rozcvičce a zahřátí před tréninkem. Netušila jsem, že může něco podobného existovat i ve světě módy. Asi bych se měla ledacos naučit.
V doslova obřím obchodním centru jsme se každá vyřádila na něčem jiném. Já se zaměřila na trika, Christ na tílka a Annie na sukně. Pobíhaly jsme k sobě s jedním či dvěma ramínky a pokřikovaly, který z ukazovaných kousků je lepší. Musely jsme se ke konci pečlivého výběru okřikovat, abychom neodradily i ten zbytek zákazníků, který se okolo nás ocitl. Sama nemám ráda hlučné výpravy a ztřeštěné chování, pokud toho mám dost a bolí mě nohy. Snažily jsme se, ale nakonec jsme to stejně nevydržely a radostně se smály, že to muselo být slyšet i do třetího patra obřího komplexu obchodů a obchůdků. Mnozí se po nás otáčeli, když jsme si tak kráčely vedle sebe, v rukách držící každá po jedné tašce. Všimla jsem si, že se mladí kluci otáčeli po Christ a ti od pětadvaceti po Annie. Ona to věděla a spiklenecky na mě mrkla, když si jí na protijedoucím schodišti viditelně všímal jeden sympatický blonďák. Usmála se na něj a dál se zabývala něčím poletujícím ve vzduchu. Tím mě neošálila, pořád jsem ji očkem sledovala, jak ona zase sleduje po očku toho blonďáka, který sledoval po očku ji. No prostě to bylo vtipné, dovedete si to představit. Jedině Christ nebyla do tohoto kruhu zapojena. Ta si všímala těch „svých“ sympatických blonďáků, i když mnozí nebyli jen to.
No a na mě nezbyl nikdo. Nebo jsem se možná koukala tím nesprávným směrem. Každopádně mi to v tu chvíli bylo úplně jedno, protože jsem se zabývala důležitějšími věcmi, než znovu přemýšlet o klucích, kterých jsem měla stejně tak akorát po krk. Daniel, Max, Captive, Peter. Ti všichni byli až přes míra. Nalít do už tak přetékajícího hrnku ještě něco, asi bych ho rovnou vylila.
Po tomto úspěšném rozehřátí nás Christ zavedla do zcela neznámého obchodu, který samozřejmě podle Christiiny obliby nabízel sortiment složený převážně ze svršků. Ovšemže ale bylo z čeho vybírat! Do oka mi padlo krvavě červené dlouhé upnuté triko s černými vlnami v pohybu. Asi tak bych ten motiv nazvala. Těžko říct, co to má představovat. Každopádně se mi v hlavě zrodil úžasný nápad kombinace oblečení na vystoupení. V oddělení s doplňky jsem si koupila červený šátek a Annie mě přesvědčila, abych si vybrala ještě jedny kalhoty, které také nebyly zase tak hrozné. Zdráhala jsem se všechny ty věci přijmout, ale Annin obličej mě přesvědčil. Z již druhého obchodu jsme odcházely slibně zavaleny taškami. A to ještě nebyl konec! Tedy já si to nejdříve snad myslela. Za ty tři hodiny nám vyhládlo.
Rozjely jsme se do Jimmyho restaurace na oběd, a já tudíž mohla být jednou jako host a ne obsluha. Ovšem stejně mi to nedalo a po objednání jsem nám šla alespoň natočit pití za pult. Ostatní hosté na mě divně koukali, asi jim bylo podezřelé, že si host sám nalévá. Když jsem se pozdravila s majitelem restaurace a prohodila pár slov s obsluhou, většina toho nechala a věnovala se svému. Jimmy mé „příbuzné“ radostně přivítal a dal pokyn kuchařům, ať si dají záležet ještě více než obvykle. Musel po nich chtít hotové kuchařské divy, protože na kvalitu podávaného jídla se nedalo ani v nejmenším stěžovat. Já jsem si objednala kuřecí prsa s broskví a se sýrem, Annie si dala vepřové maso na způsob číny a Christie nepohrdla lososem. Než jsme si stačily všechno vypovědět, už před námi stálo čerstvé, voňavé jídlo, z něhož se ještě kouřilo. S chutí jsme se do něj pustily a na chvíli přestaly vnímat svět. Nakupování člověka zmůže. Jen co je pravda.
Když před každou z nás stál už prázdný talíř, teprve jsme se vzpamatovaly. Hovořit ve stejném nevázaném duchu už se ale nedalo, protože nás hřál plný žaludek a lehce pobolívaly unavené nohy. Taková kombinace otupí smysly a dělat něco se zdá čím dál tím těžší. Natožpak myslet, to je hotové peklo! Seděly jsme na pohodlných židlích a pomyšlení na nějaké další vláčení se po obchodech plných davy lidí se zdálo příšerné. Ovšem nakonec Annie zavelela, že se nedá nic dělat a musíme navštívit poslední část dnešní výpravy. Christ byla překvapená, protože u Jimmyho obvykle končívala cesta po nákupech. Dnes se však odpočinková rutina trochu pozměnila.
Annie nenápadně podstrčila servírce peníze za oběd, protože můj šéf nechtěl o placení své zaměstnankyně a jejím doprovodu nic slyšet. Annie zase nechtěla nic slyšet o neplacení, a tak se rozhodla pro rafinovanou okliku. Mohla Jimmyho nechat v nevědomí a přitom vědět svoje.

Před restaurací se Christinne optala své matky: „Kam teď?“
„Jen se nechte překvapit, holky. Já už v tom obchodě dlouhou dobu nebyla, a proto se tam strašně těším. Nekažte mi to potěšení. Prostě pojďte za mnou a já vás tam dovedu.“přímo zářila nadšením. Asi vzpomínala na ty dávné časy, kdy si prohlížela zboží určitého druhu a přivádělo jí to k nezměrné radosti. To by mě tedy zajímalo, co za obchod to bude. Christ na tom byla podobně, protože se na mě s otazníkem v očích obrátila. Pokrčila jsem rameny, jako že o ničem nevím. Koneckonců, to ona je tady dcera, já bych se měla ptát jí a ne ona mne. Tak či tak nic jsme z tajemně se tvářící ženy nevydolovaly.
Až když jsme mířily pracně nalezenou ulicí, poznala jsem směr, kterým se ubíráme. Nemohla jsem si být jistá, ale měla jsem podezření, že Annie mířila do obchodu, jehož výlohy jsem mohla obdivovat při každé cestě z práce a do práce. Předtucha mne nezklamala a Annie opravdu zabočila ke dveřím, vedoucím do obchodu se společenským oděvem. Christinne nemohla zavřít pusu údivem. Myslela jsem, že se mamce vrhne okolo krku. Nakonec to neudělala, začala se v tom světě elegance, do něhož jsme náhle vpadly, chovat vkusně jako dáma. Zvláštní, jaký to na ni mělo vliv. Neříkám, že bych tu chtěla být středem nepatřičné pozornosti. Zrovna příjemné by to nebylo. Člověk by měl pocit, že na něj hledí všechny ty pánské obleky, kravaty, košile, kostýmky, uhlazené šaty a rukavičky. Co kdyby ty nádherné, zhýčkané věci oživly a zaškrtily lidi, pro něž není vhodné dělat ze sebe něco, co nejsou?
„Budete si přát, dámy?“zeptala se zdvořile postarší paní a zahnala mé kruté fantazírující myšlenky. Probrala mě a uklidnila milým vzezřením. Ta určitě nebude zlá, či povýšená nad ostatní. Je tu ku pomoci a pokud ji odhaduji správně, je to prodavačka, kterou její práce baví.
„Ano.“odpověděla za nás dvě Annie. Nebyla jsem si jistá, jestli bylo rozumné sem chodit, protože ceny šatů se zdaleka nepohybují v mezích relativně levných obchoďáků. „Přišly jsme se podívat na nějaké společenské plesové šaty tady pro Veroniku. A potom bychom se mohly podívat na něco na moji dceru. Ovšem Veronika je dnes přednější. Snad ti to nevadí, Christ.“obrátila se na svou dceru, která se s užaslým výrazem v očích rozhlížela po všech těch krásných látkách sešitých do umných kusů oděvů.
„Ne, jistě že ne. Já to chápu, pomůžu vybrat ty nejlepší.“a myslela to opravdu vážně, protože okamžitě zmizela za rohem, který uvozoval dámské oddělení. Soudě podle zvuku se musela šetrně prohrabovat šaty a vybírat ty nejhezčí. Paní se příjemně usmála a pokynula nám rukou směrem, kterým zmizela Christ.
„K jaké plesové příležitosti ty šaty mají být?“zeptala se a obrátila se přitom na mě. Já byla ze všeho trochu v šoku. Nemohla jsem uvěřit, že by sem Annie šla převážně kvůli mně. Už teď jsem byla zahanbená, protože takové služby jsem jí nemohla ničím splatit.
„Ehm.“odkašlala jsem si. „Má to být závěrečný školní ples.“vlastně jsem ani nevěděla, jestli se jmenuje i nějak jinak - na čí počest je uspořádán a tak podobně. Nikdy jsem se o to zrovna nezajímala.
„A budete tančit?“optala se ještě a už mířila bez rozmýšlení k zadní části rozlehlé světle vymalované místnosti plné stojanů a figurín oděných do lesklých materiálů.
„No já…“
„Jistě, bude. Co jiného se na plesech dělá?“přerušila mě Annie. „Taky bych chtěla na nějaký ples. S manželem jsme nikde nebyli ani nepamatuju. Chybí mi to zkrášlování tři hodiny předem a pak ta nervozita. Úplně si to vybavuju. Když jsme spolu šli poprvé na ples, byla jsem strašně nervózní, ale jakmile jsem ho uviděla v černém ulitém obleku s červenou kravatou a růži v ruce, nervozita zmizela. Klepala jsem se teda víc než předtím, to zase jo, jenomže to bylo kvůli nedočkavosti. Strašně jsem se těšila, až spolu budeme tančit, až ucítím jeho vůni, opřu se mu o rameno a nechám se vést…Ach, to byly časy!“Annie se zasnila. Až moc. Pohybovala se, jako by se nad kobercem vznášela. Zřejmě zrovna s Jackem ve vzpomínkách proplouvala parketem. Prodavačka překvapivě nenarušila její rozjímání a jen nad tím mávla rukou a vědoucně se usmála. Asi tu takových lidí bylo víc.
Každopádně ani Anniino srdceryvné líčení mě nepřimělo změnit názor. Opravdu jsem si byla jistá, že se k tanci (krom vystoupení) vůbec nedostanu. S kým bych asi tančila? Dušovala jsem se, že budu dokumentovat ples a ne někde křepčit. Ostatně, stejně by nebylo s kým. A i kdyby bylo…Nechala jsem toho. Akorát se zbytečně trápím úvahami o dávno vyřešeném. Teď si musím vybrat šaty k všeobecné spokojenosti. Annie o mém rozhodnutí říkat nebudu, protože nemohu dopustit, abych jí zkazila náladu. Jen ať má představu, která naplňuje její vzpomínky. Jen ať se do mé role vžije celým svým srdcem. Hlavně, když bude spokojená a já nebudu mít pocit provinilosti.
„Tak slečno, porozhlédněte se kolem. My všichni se budeme také dívat. Nemusíte být smutná, nějaké krásné šaty šité na vás vybereme.“

Domů jsme se dostaly až k večeru, všechny na smrt utahané, zralé akorát tak na postel. Ani jsme se nesnažily ukuchtit něco k večeři. Každá jsme si něco vzala z lednice a zmizela za zdmi svého pokoje. Zakousla jsem se do toastu, napila pomerančového džusu, a tak, jak jsem přišla, si lehla do postele. Nemusela jsem se dlouho přemlouvat k tomu, abych se umyla a převlékla. Za chvíli jsem totiž nevěděla o světě.

„No kde jsi?“zdravila mě už zdáli Aleesha, celá rozesmátá. Zmohla jsem se akorát na ne zrovna usměvavé pokývnutí hlavou s jakousi grimasou. Na poslední trénink před vystoupením, který se konal – představte si – v neděli a ještě k tomu ve škole, jsem sotva doběhla. V půl desáté jsem se probudila v posteli, zpřelámaná, unavená a oblečená. Šílená kombinace na jedno nedělní ráno, a to ještě nebylo všechno. Se zděšením jsem si uvědomila, jak jsem tak seděla ospale na posteli s nohama spuštěnýma na zemi, že mi ani ne za půl hodiny začíná trénink. Vylítla jsem jako namydlený blesk a pádila do koupelny a z koupelny do kuchyně a zase do pokoje, a stejným způsobem to pokračovalo až sem. Ani jsem se nestačila vydýchat a už jsem se převlékala do cvičebního oblečení.
„Ale, co se děje? Vypadáš nějak unaveně. Je ti dobře? Abys zase nezmizela celá zelená ze školy. To by byla opravdu škoda, kdyby ses neobjevila na tom vystoupení.“zakvákala ta růžová nána a já měla sto chutí vrhnout se na ni a vydrápat jí oči. Třeba by mi to pomohlo. Aspoň bych si vybila negativní energii nashromážděnou za celé tohle proklaté ráno. Pouze jsem se na ni nevraživě podívala a dál se zabývala sebou. Neměla bych sílu udržet klidný hlas a celkově zůstat na svém místě.
„Radši šetři dechem a energií, budeme to za chvíli všichni potřebovat.“odpověděla jí za mě nakonec Jen. Asi vycítila moje rozpoložení. Oblékala se do trika hned vedle mě a zřejmě viděla, jak si vztekle zavazuji tkaničky. Div, že se mi nepřetrhly pod rukama.
Co nejrychleji to šlo, jsem vystartovala do tělocvičny a začala si vybíjet zlost. Nenápadně jsem mlátila do vzduchu kolem, jako by snad byla možnost, že se zhmotní a já opravdu někomu ublížím. Nechala jsem toho hned, jak dveře klaply a dovnitř vešla většina naší skupiny. Rozechvěle jsem se postavila, založila ruce v bok a čekala.
Na konci nejnáročnějšího tréninku jsem si přála, abych ráno byla bývala tolik nemusela plýtvat šťávou. I když jsme byly všechny vesměs vychované a slušné slečny, kapal z nás na podlahu pot a trika jsme měly skrz na skrz promáčené. Vím, tohle nemá s výchovou nic společného, leč těžko byste viděli dámu z vyšších kruhů zpocenou jako prase.
„Vidět nás takhle kluci, šly bysme na ples samy.“prohodila do ticha, rušeného jen funěním, Jen. Ty její poznámky přišly vždycky v nejlepší chvíli. Posilovaly jsme. Podle slov Lany, která to vzdala už při druhé sérii cviků, se Aleesha zbláznila: „Přeci se neuženem den před plesem?“takhle doslova zněla její slova. Ještě si k tomu musíte přimyslet ten její úžasný melodický hlásek a dokážete si to představit naplno. Na chvíli mi vehnala do těla trochu víc adrenalinu, takže jsem vydržela a statečně se prala s bolestí posilovaných svalů. Avšak po té perličce z úst Jen nezůstal nikdo, kdo by to ustál. Všechny bez výjimky jsme se z vyčerpání zhroutily a válely se smíchy po podlaze. Kupodivu svaly bolely ještě víc než předtím, ale smíchu se prostě nedalo zabránit. Z každé z nás vylézaly takové ty skřeky, jako bychom se ocitaly na pokraji zhroucení. Ta hláška sice nebyla tolik vtipná, jindy bychom se třeba tolik nesmály, jenomže v téhle situaci působila jako bomba.
Vysmály jsme se až za několik minut. Pak se v tělocvičně rozhostilo ticho. Dokonce i rádio už dohrálo. Ozývalo se jen hluboké dýchání. Kdo nemusel, nevstával. Nejradši bych na příjemně studené podlaze ležela už napořád. Nakonec jsem ale po několika minutách musela vstát, protože to, co bylo předtím příjemné, se změnilo v nepříjemné. Pot na mně zasychal a pustila se do mě mírná zima. Po čtyřech jsem se vydrápala do stoje a odešla do sprch, kde jsem strávila další půl hodinu. Teplá a ke konci studená voda mě dokázaly dostatečně zmátožit. Natáhla jsem na sebe oblečení, hodila promočené věci do tašky a mířila ven.
„Zítra!“zavolala na mě Aleesha. „Všem jim to tam ukážem, Veru.“měkce se na mě usmála.
„Zítra.“odpověděla jsem jí a otevřela dveře do normálního dne. Přehodila jsem si tašku přes rameno a zamířila ze školy pryč. Domů se mi nechtělo, nohy mě samy přes únavu vedly neznámo kam. Koukala jsem do země, přestože by pohled na slunný den určitě stál za to. Až když jsem po nějakém čase zvedla hlavu, hleděla jsem na park. No jistě, kam jinam bych mohla jen tak jít? Usmála jsem se pro sebe a pokračovala v cestě, tentokrát už vědomě.

Domů jsem se dostala až k večeru. Sice zničená, ale přesto vnitřně příjemně unavená. Povečeřela jsem se svou druhou rodinou a opakovala si, že už je to jedna z posledních večeří. Rozdávala jsem veselé úsměvy na všechny strany, ačkoliv mi bylo do pláče. Ale ne tesklivého, šťastného.
Vystoupala jsem nahoru do svého pokoje, sedla si na kolečkovou židli, nohy přitáhla k bradě a probudila ze spánku svůj notebook. Měla jsem nepřečtený email od Captiva. Otevřela jsem ho tedy a rychle přelétla pohledem. Pak jsem okno zrušila a notebook vypnula. Neměla jsem chuť s nikým mluvit, natož někomu odpovídat, i když se jednalo zrovna o něj. Židli jsem pootočila směrem do vnitřku pokoje a rozhlížela se kolem ve snaze dívat se očima, které ještě nic nespatřily. Pokoušela jsem se, aby tmavé obrysy nábytku získaly zajímavé tvary, staly se neznámými. Přelétala jsem pohledem od jednoho kusu k druhému a snažila si vštípit do paměti každičký detail. Uložit si ten obrázek do své paměti jako fotografii, kterou si budu v nesnadných chvílích svého života prohlížet. Třeba si vzpomenu, jaké to bylo a nesnázím obstojím lépe.
Když jsem se ukládala do postele, naposledy ten den jsem se rozhlédla po temném pokoji a zůstala stát očima na skříni, na níž viselo ramínko s tmavě zelenými dlouhými šaty. Do ticha jsem povzdychla.
Už zítra.