Z deníky znásilněné...7

„Ahoj,“ upozorním Honzu na mojí přítomnost, když vychází z ordinace.
„Myslel jsem, že si zmizela ze zemskýho povrchu.“
„Ne, jen z tvých očích. Asi je to tak lepší, ne? Pro nás oba.“
„Nikdy bych neřekl, že jsi takový srab. Ale máš štěstí, že jsem se právě uklidnil a ano, máš pravdu. Nefungovalo to ani když jsme bydleli s rodiči a už vůbec to nefunguje teď.“
„Nemůžu tě mít jako autoritu. Jako někoho, koho budu poslouchat, ale zase s tebou nemůžu být jako rovná s rovným. A taky vím, že budu mít problémy a nejen já, měl by je i Martin.“ namířím k tématu, kvůli kterému jsem přišla.
„Takže on ti nabídl azil?“ podle tónu poznám, že ním tak trochu pohrdá.
„Ano. Chci ti něco nabídnout. Takovou sourozeneckou tichou dohodu, co říkáš?“
„A to je?“
„Kvůli tomu, abych mohla na střední školu a taky směla normálně fungovat, tě potřebuji jako opatrovníka. A ty zas potřebuješ mou přítomnost na terapiích, abys neměl nějaké oplétačky. Já budu dodržovat tohle a budu ti k dispozici, kdyby policie a nebo sociálka cokoliv potřebovali a ty budeš předstírat, že u tebe stále bydlím.“ navhnu mu svůj promyšlený a předem připravený plán, který je výhodný jak pro mě, tak pro Honzu.
„Tohle si asi budu muset rozmyslet.“ váhá.
„To je jasný. Jen...než se rozhodneš, neříkej o tom Janě. Nemusíš jí to říkat vůbec. Je to je mezi námi.“

Pevně věřím v to, že naše dohoda vyjde. Jenže čím dál tím déle nevolá, tak jsem nervóznější a nervóznější. Je konec týdne a stále nic...ani kladná ani záporná zpráva.
„Tak mu zavolej první.“ navrhne Martin ráno, když vidí, jak si nad tím lámu hlavu. Už mě dokonce napadla myšlenka, že bych na střední školu nenastoupila. Jenže svěřit se s ní nedokážu.
„Možná zítra. Jestli to řekl Janě, tak na to můžu zapomenout.“
„Spolu to zvládneme.“
Stále nemůžu věřit tomu, jak se pro mě mohl stát za tak krátkou dobu takovou oporou. Je to jako na dětských táborech, kde za čtrnáct dní navážou vztahy, jako někdo za devět let ve škole. A takhle je to i s námi.
Každý večer to zachází stále dál a dál, ale nikdy mě netlačí do toho, co bych nechtěla. A když usínám, prosím, abych se probudila na stejném místě a aby to nebyl jen sen.
„Vlastně bych tě chtěl příští víkend někomu ukázat.“
„Chceš se chlubit?“ dobírám se ho.
„Tak nějak. Ségra přijede na dva dny do Prahy, takže bych vás rád seznámil.“
„Sestra? O té ses nikdy nezmínil.“ matně vzpomínám...
„Vážně ne? Možná to bude tím, že už skoro rok žije v Paříži.“
„V Paříži? Tam jsem se chtěla vždycky podívat.“
„No jo, ale ona je tam pracovně. V sedmnácti si jí vybrali a ona tam teď dělá modelku. Slíbila, že se vrátí, ale o tom dost pochybuji.“
„To je úžasný! Už se na ní těším.“ říkám upřímně.
„Super, dám jí to vědět. A ještě maličkost...Nemá kde přespat, takže kdyby ti to nevadilo, byla by tu s námi.“
„Mě vůbec ne, přeci jen ty platíš nájem a momentálně mě tak nějak živíš.“ trochu si to vyčítám.
„Jo a já ti několikrát říkal, že mi to nevadí, můžu si takovou kočku jako jsi ty dovolit.“ mrkne na mě.
„Říkal, ale přeci jen...Už si nějaké ty peníze sháním, takže pak si budeme moc dovolit zajít v neděli odpoledne do kina.“ narážím na to, že když není v práci a můžeme být spolu, jsme většinou doma nebo jen tak venku. Mě to nevadí, ale bojím se, že Martin se bude brzy nudit.
„A jak to, že nemá kde spát? Co vaši?“ snažím se ho přesvědčit, aby mluvil o své rodině. Ale ani já o té své nemluvím, takže si nemáme co vyčítat.
„Naši považují povolání modelky jako něco podřadného. Jsou věřící a tak ukazování třeba jen polo nahého těla berou jako hřích. A když jsem jim řekl, že budu pracovat v baru? Skoro tři měsíce se mnou nemluvili, ale teď mi máma občas zavolá.“
„Aha. Takže kdyby věděli, že žiješ s patnácti letou holkou, kterou znáš něco málo přes měsíc...to by asi nebylo nejlepší, že?“
„Asi tak. Už dlouho se jim nesvěřuji a neptám se na rady. Tohle je moje rozhodnutí.“
„V tom případě jsem jedině ráda.“ usměji se na něj, což znamená, že to nijak nepředstírám.
„Za ty tvoje ďolíčky bych i vraždil.“ zasměje se a chytne mě jako babička za tvářičky. Tohle jsem vždycky nesnášela, ale teď mi to vadí minimálně.
„A ještě malý detail...jméno tvé sestřičky?“
„Monika,“

„Míšo?! Ani jsem nečekala, že se ukážeš.“ diví se Martina, když se objevím v ordinaci.
„Ani já ne, ale asi se ze mě stává Americká občanka, takže musím mít svého terapeuta.“
„Jen ti chci říct, že teď, když si stáhla obvinění už sem nemusíš docházet. Spadáš společně s Honzou spíš pod sociálku, ale jestli chceš, ráda tě tu někdy uvidím.“
„Já vím, ale říkala jsem si, že bych se tu tak jednou týdně mohla objevit, ne? Brách sem taky chodí, že?“ vyzvídám.
„Jistě. Copak se nezmínil? Žijete spolu ne? Říkal mi, že už je to lepší a že si se rozhodla u něj zůstat.“
Mám chuť jásat radostí a skákat až do stropu, ale snažím se nechat kamenou tvář. Jako bych to už dávno věděla. Takže neměl odvahu mi to říkat, nebo se chtěl pojistit, že sem opravdu zajdu? Tak jako tak...já jsem spokojená.
„Zatím spolu ještě moc nemluvíme o takových věcech. Ví kde jsem a kdy se vrátím, ale já o něm téměř nic. Snad se to změní.“ vymýšlím si tak, aby to nemohla prokouknout.
„To jsem ráda. Ale asi tu nejsi kvůli tomu, že?“ hádá.
„Já...poslední dobou nevím, co se semnou děje. Myslela jsem si, že to bude trvat dýl a pořád mám takový pocit, jako bych nebyla citlivá. Jako bych dělala něco špatně a přesto by za to hodně dívek v mé situaci dali bůh ví co!“
„Našla sis někoho?“ hádá.
„Vlastně ano. Budou to dva měsíce od doby, kdy jsem přemýšlela nad tím, jak zmizet a teď na to...tu situaci občas ani nemyslím, měla bych mít přeci trauma, ne?“
„Míšo...možná se ti teď zdá, že to překonáváš, protože máš u sebe osobu, která ti v tom neskutečně pomáhá a možná to i vyjde, ale věř mi, že to tak většinou nebývá. Třebaže se s ním budeš milovat a nebudeš myslet na nevlastího otce, tak jednou to přijde...ale jestli ne, tak budu opravdu ráda. Ovšem neměla by si mít nějaké předčasné naděje...závěry.“
„Takže myslíte, že není špatné...zajít někam dál?“
„Pokud se na to budeš cítit, tak to zkus. Ale jestli budeš i na poslední chvíli chtít ucuknout, tak nad tím nepřemýšlej a nesnaž se to takovým způsobem překonat.“

Připravená nejsem v žádném případě, ale tohle mě dostává dál, na další metu.
Mám chuť udělat něco, co by netešilo jenom mě, ale i ostatní. Napadlo mě, že si zajdu do obchoďáku, jestli nehledají nějakou výpomoc.
„Ahoj,“ pozdravím mladou holku, která sedí na informacích.
„Zdravím, můžu nějak pomoct?“
„Hledám nějakou brigádu. Je jedno co, jen aby mi to hodilo nějakou tu kačku.“
„Na konci prázdnin?To je vždycky nával, měla si asi hledat dřív.“
„Ale já nemyslím jen teď, spíš dlouhodobě. Na víkendy.“
Počítala jsem, že i s dojízděním budu muset vyrážet v šest ráno a v šest se budu i vracet. Možná bych mohla začít přemýšlet o přestupu na nějakou školu do Prahy.
„Tak pak jsi tu ve správnou dobu. Mohla bych tě šopnout leda tak na doplňování zboží a nebo poradenství. A jak se tak na tebe dívám...Co bys řekla oddělení s oblečením?“ mrkne na mě.
„To by bylo super!“ jásám.
„Dobře. Zapíšu tě a šéf se na to mrkne. Stav se v pátek, jo?“
„Určitě,“ slíbím.

Místo domů zamířím rovnou do baru za Martinem, abych se mu pochlubila. Místo něho tam najdu ale nějakou holku.
„Co tu děláš?“ koukám na ní jako na vetřelce.
„Spíš co ty tu děláš? Brácha říkal, že se otvírá až v šest...no super, to je typický. Takhle tady budu muset smejčit já!“ rozčílí se, ale já už od toho slova: brácha, mám docela kvalitní záchvat smíchu.
„Děje se něco?“ nechápe.
„Já jsem Míša.“ podím jí ruku a doufám, že jí to konečně dojde.
„A jo vlastně! Zelené oči, dlouhé rudé vlasy a ještě k tomu krásná...Takhle tě bratříček popisoval.“ prohlíží si mě od hlavy až k patě.
„Vážně? A mě jen řekl, že přijedeš a to v pátek.“
„No jo. Ale na poslední chvíli mi zrušili jeden kšeft, tak na vás budu mít celý týden.“
Nevím, jestli se radovat, nebo co vlastně...Jen se tak neutrálně usmívám a modlím se, aby už přišel Martin.
„A kde je vlastně Martin?“ překonám tu minutu ticha.
„Prý si šel něco zařídit, ale do hodinky yb tu měl být.“
Páni, ještě lepší! Nidky mi nedělalo potíže se s někým seznamovat a navíc s někým, kdo je podle vyprávění hrozně fajn a taky je jen o dva nebo tři roky starší!
„Slyšela jsem, že prý děláš modelku?“ nadhodím nějaké to téma.
„Jojo, už to bude skoro třetí rok.“
„Nedokážu si představit, jaké by to bylo žít takhle daleko od domova. Navíc se procházet po molech... To by asi nebylo to pravé pro mě.“
„Proč ne? Jsi opravdu moc hezká a navíc Martin říkal, že žiješ s ním.“
„Ano, ale i tak se občas vídám z bráchou. Ne že bych to občas chtěla oželet, ale asi by mi chyběl.“ přiznám se.
„Však mě bráška taky chybí ze všech nejvíc. Ale mě to baví. Nneí to jen focení a chození po mole. Jezdíme do ciziny nebo chodíme na různé společenské akce a řeknu ti, že to nuda opravdu není. Zajet si na týden do Mexika na focení...to je něco úžasného.“ vypráví.
„Vlastně znám taky jednoho kluka, který dělal manekýna, ale praštil s tím. Pomáhám mu, aby získal místo módního redaktora, ale moc mi to nejde.“
„Kluka jo? Tak kdyby měl zájem o mou pomocnou roku, stačí jen říct.“ směje se.
„Každý večer sem chodí, takže se určitě potkáte.“