A ten pravý je kde? - 9. díl

Ještě že dneska není pátek, protože já se moc bojím pátků třináctého! Představ si, že Julek přišel pro mě dneska domů a otevřela mamka. Bála jsem se, co bude, ale toho už se nikdy bát nemusím. Máma byla skvělá. Pozvala ho dál. Nabídla mu čaj. A pak pro mě došla na horu. Vlastně ani nevím, jak věděla, že je to Julian, ale bylo to super. Řekla mi, že jí byl hned na první pohled sympatický a já mamču rychle objala. Pak jsme sešly obě dolů a viděly, jak si Julian prohlížel mámin pohár z mistrovství České Republiky. Byl udiven, že jsem mu o tom nikdy neřekla. Mamka se na mne nějak divně podívala a já se lekla. Pak to, ale vysvětlila slovy.
,,Lindo, nezdá se ti, že bys mohla svého kluka trochu lépe přivítat? No dát mu pusu přece. Přede mnou se nemusíte stydět já se kdysi taky líbala!“ No jo, tak jsem mu dala jemnou pusu na jeho sametové rtíky. Poděkovala jsem mamce a odešla s NÍM ven na zimní procházku lesklým a romantickým sněhem. Všechno mi připomínalo naše první rande, až na to, že tehdy jsem na něho čekala na hřišti a teď tam kráčíme spolu! Byli jsme někde u obchodu, když jsme potkali nějakého neznámého kluka, od kterého jsem nemohla oči odtrhnout. Vlastně i on se na mě krásně koukal. Byl taaaak zajímavý a neodolatelný. Něco neznámého, ale krásného mě na něm přitahovalo, jenže pak jsem si ,,vzpomněla“, že se držím za ruku se SVÝM klukem… Doufám, že si Julian nevšiml, jak se na sebe s tím neznámým koukáme. Nemohla jsem přestat na něj myslet, a tak trochu mi to připadalo nespravedlivé vůči Julianovi. Ale na jednou mě chtěl Julek políbit... ale já se nevědomky /vědomky/ odtrhla a on se podivil. Vymyslela jsem si dost dobrou výmluvu.
,,Promiň, ale nějak mě začala bolet hlava. Nepůjdem už domů?“ Sklopil smutně hlavu, pustil mou ruku a šli jsme vedle sebe jen tak, mlčky až ke mně domů. Asi něco poznal, protože mi pak řekl jenom suché AHOJ a odešel. Nevím proč, ale tohle mi teď hlavou nevrtalo. Pořád jsem myslela na toho neznámého, zajímavého týpka, který měl nejkrásnější oči na celém světě. U Julka jsem se na oči ani nedívala, ale ten kluk měl v očích nějaký smutek, ale upřímnost. Julek mne ani nezaujal. Začali jsme spolu chodit a to bylo všechno. Ale s tím klukem je to úplně něco jiného. Jsem z něho hotová. Hodně jsem přemýšlela a došla k závěru: Musím ho najít. - Jakkoli. Jen ať ho najdu. Zítra se půjdu projít. Možná, že ho potkám. Jen doufám, že tu nebyl u někoho jen na návštěvě. Půjdu se projít, ale po dlouhé době SAMA. Nevím, co řeknu Julianovi, ale s ním každopádně jít nechci. Ta láska, kterou jsem k němu cítila před dvěma týdny, pomalu ale jistě vyprchává. A všechno hlavně kvůli tomu klukovi, protože mě pobláznil. Doufám, že se ze mě nestane nějaká přelétavá holka. Chci mít konečné nějakého seper, milujícího, stálého kluka. Vlastně jsem měla, nebo ještě mám. Nevím. Prostě když jsem shlédla toho kluka, je to všechno o něčem jiném. Nechci, aby si lidé mysleli, že si ničeho necením, ale lásce se nedá poručit. Nevím co bude dál, trochu se bojím…Možná Juliana vůbec nemiluju. Třeba je to jen poblouznění. Kdo ví...jsem mladá nezkušená žába.