A ten pravý je kde? - 10. díl

Julian mi pořád volá. Já to ale nezvedám a dokonce jsem už za to dostala vynadáno od mamky, tak jsem jí řekla, že ho dneska chci překvapit u něj doma, aby o tom nevěděl. Je mi líto, že jsem jí musela lhát, ale nemohla bych jí říct pravdu, že už Juliana nejspíš nemám ráda. To prostě nešlo. Tohle mi mamka schválila a byla moc ráda, že ho takhle jenom ujistím o své lásce, ale dál jsem nevnímala. Nešlo to, prostě nešlo, ale říct jsem jí to fakt nemohla. Pořád jsem myslela na ty nejupřímnější oči, které jdu dneska hledat. Fakt jsem mamce, čili své nejlepší kamarádce, nechtěla lhát, ale jinak to nešlo. Asi by to nepochopila. Mám ji moc ráda, proto jí raději nic říkat nebudu. Alespoň teď ne! Vyšla jsem na ulici a porozhlédla se. Ten den mi připomíná, když jsem šla s Julianem poprvé ven. Byl čerstvě nasněžený sníh a stále padaly bílé jemné vločky na naše těla, které hřála láska. No nic, musím jít, jako že nic, ale přitom se ve mně odehrává tolik věcí, že by člověk nevěřil. Jdu kolem hřiště, kolem obchodu, kolem chalup, kolem domu Julka, kolem hospody…obešla jsem snad celé sídliště, ale mé srdce ani jednou neposkočilo z pohledu na ty upřímné oči. Vracím se zpět domů, když uvidím neznámého kluka zabambulaného v mikině, jak leží na zemi. Na tom studeném sněhu. Rychle přiběhnu k němu,ale vidím že se nehýbe.Z jeho pravého boku ho obrátím na záda, když v tom uvidím vedle něj ležet injekční stříkačku a všechno si domyslím. Celou tu dobu jsem se mu ovšem nedívala do obličeje. Ani mne to nenapadlo. Myslela jsem jenom na to, jak mu mám pomoct. Teď z ničeho nic jsem se na něj podívala. Sakra to jsou ty oči, ten kluk. TO JE ON. Co mám dělat? Mám zavolat sanitku, pomoc, jak se vůbec poskytuje pomoc feť… Ne on není, to je nějaký omyl! Ze zamyšlení mne vytrhne něčí nemocný, tichounký, krásný hlas. Probudil se! HURÁ! Ale co teď, nemůžu tu přece na něj jen tak civět. Co si o mně pomyslí? Na konec ze sebe vyhrknu.
,,Co je ti? Mám zavolat záchranku?“
,,Ne jsi moc hodná. Nic mi není.“
Zvednu stříkačku a řeknu mu: ,,To vidím.“
,,Není to tak, jak si myslíš. Já … to není moje.“
,,Tak proč tu tedy ležíš v takovém stavu a vedle tebe leží injekční stříkačka?“ povím svým nejkrásnějším hláskem, který jsem v sobě objevila teprve teď.
,,Omlouvám se,“ zaslechnu ten nejmilejší hlásek na celém světě.
,,Mně se nemáš za co omlouvat. Ráda bych tě odnesla k sobě domů, abych ti mohla pomoct, ale myslím, že tě neunesu,“ řekla jsem a pokusila se o náznak úsměvu.
On vykouzlí na své tvářičce ten nej úsměv, a já jsem moc ráda, že jsem to dokázala právě já. Je to má zásluha - pomyslím si.
,,Tak ti pomůžu se zvednout, a opřeš se o mě. Půjdeme ke mně. Takhle tě nemůžu nikam samotného pustit,“ Chvíli se vykrucuje, ale myslím, že potom docela rád jde se mnou. Nevím, jak bude reagovat mamka. Snad to pochopí. Byla bych nejradši, kdyby si vůbec nevšimla, jak přicházím. Potichounku otevřu dveře, ale zaslechnu mámin hlas z kuchyně. Takže jsem si jistá, že mi nepůjde naproti. Svou rukou zakryju tomu klukovi ústa, aby mamka nic nepoznala a jdu do schodů, čím jak nejrychleji do svého pokojíčku, i když to jde velmi těžce. Vejdu a čeká mě šok. Mám tam kromě své postele ještě sedačku z obýváku. Teď se to zrovna hodí. Protože mám v plánu nechat u sebe toho kluka přes noc. Teď nemůže nikam jít. Kdo ví kde bydlí a co za křivdu mu tam kdo koná. To nejde. Položím ho k sobě na postel a svleču mu bundu a boty. Zapnu topení, jemnou vůni, kterou mám pověšenou na stěně a rádio. Samo sebou, že jenom po tichoučku, ale zapnu, aby tu nebyla taková napnutá atmosféra. Vidím, jak si mě najednou prohlíží a povídá.
,,Neznáme se odněkud?“
,,Asi jo,“ kývnu nejistě.
,,Zdá se mi, že jsi to ty, co jsem tě potkal, když jsi šla s tím klu…“ nenechám ho domluvit, protože to vlastně nechci slyšet a položím mu prst na ústa. Pak cítím, jak mile, jemně mne do něj líbne. Je to hrozně příjemně, ale vždyť já ho vůbec neznám a vzala jsem ho k sobě domů – tajně. Vůbec nic o něm nevím. Kdyby se to mamka dozvěděla, už nikdy by mi nevěřila. Začneme si povídat.
,,Jak se vůbec jmenuješ?“ nahodím téma, aby atmosféra dál nehoustla.
,,Tomáš. A ty?“
,,Já jsem Linda. Ty tu bydlíš?“
,,Tak na půl, ale to teď nechci řešit.“
,,Promiň,“ omluvím se a sklopím oči. On si z posledních sil sedne a zvedne mi hlavu tak jemně, že mám z toho skoro husí kůži.
,,Nemáš za co se mi omlouvat. To spíš já bych měl. Nechal jsem se holkou zavést do jejího domu. A ještě bude mít kvůli mně doma problémy, ale to já nechci. Měl bych raději jít!“ Pokusí se zvednou, ale spadne.
,,Postarám se o tebe. Neboj! Zvládneme to,“ a podám mu kamarádsky ruku, i když bych ho nejraději políbila.
,,Děkuju,“ Odpoví a obejme mě vší silou, která mu zbyla.
,,A kde chodíš na školu, kolik ti je, co rodiče. Povídej,“ povzbudím ho, ale zároveň zasypu hodně otázkami.
,,No já….“- začíná pomalu – „….školy jsem musel nechat už před rokem a jít pracovat, protože můj otec je ve vězení a mamka hodně pila. Bude mi sedmnáct, ale moc rád bych někdy tu školu dodělal. Prozatím k tomu nemám podmínky, ani čas musím mámu udržovat při životě“ - trochu se rozpovídá - ,,Nepracuje a jenom pije. Když je úplně opilá, začne mě mlátit a já to všechno musím vydržet. Nemůžu jí v tom nechat. To nejde, i když je taková mám jí rád jako svou mámu. Nějak jsem se rozpovídal. Promiň nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Omlouvám se.“ Teprve teď pochopím co si ten kluk prožil, a že je mou povinností mu pomoct, i když neskutečně ryskuju!
,,Vůbec mě tím neobtěžuješ. Jsem ráda, žes mi všechno pověděl.“
,,Jenom že tohle, když jsem řekl nějaké holce, tak mne buď ihned nechala ona nebo mě vyhodili její rodiče.“ Teprve teď si uvědomuju, že mamka možná bude reagovat podobně, jako jiné mámy. Proto se ihned rozhodnu ji o něm nic neříkat. Bude to asi těžké, ale já ho musím uchovat v tajnosti. Třeba jako svůj deníček. Musím se snažit. Potřebuje mou pomoc. Jak to zvládnu, mi však není vůbec jasné.
Za chvíli si s Tomem povídáme, jako staří dobří přátelé, až se ručička přehoupne přes půlnoc a já se rozhodnu jít raději říct mamce dobrou noc. Pak zamknu pokoj, aby ji náhodou nenapadlo jít dovnitř. Jeho uložím na mou postel a přikreju svojí dekou. Já si lehnu na novou sedačku, na které jenom ležím a přemýšlím. Ze zamyšlení mne opět vytrhne Tomáš.
,,Nechci, abys kvůli mně ležela tak odstrčená. Pustím tě sem,“ a už se zvedá. Přiběhnu k němu a šeptám mu, aby ho to ani nenapadlo a ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale řeknu mu.
,,Víš co? Vyřešíme to takhle. Já se k tobě přitulím a nemůže mít nikdo námitky. Bereš?“
,,Jo,“ uslyšela jsem s pod peřiny a otočila se čelem k němu. Dlouho jsme se navzájem jen tak koukali do očí, ale já to dlouho nevydržím, přikloním se k němu a už ho líbám. Ze začátku se mi zdá, že je trochu překvapený. Vůbec se mu nedivím. Nejspíš se bojí, aby se nezamiloval, a pak bych musela trpět s tím, co děla špatně. Ale to je konec. Všechno s ním hned ráno začnu řešit. Jeho mámu ohlásíme do alkoholické léčebny, poprosím mámu, aby mohl u nás bydlet. Máme přeci velký dům a v něm tolik místa. Určitě mamce nebude vadit, když tu zůstane, ale o jeho minulosti jí neřeknu ani slovo. Potom sama dohlídnu na to, aby už na ty svinstva ani nešáhl! Stále se líbáme. Potom cítím, jak se dotýká mých prsou a já si to klidně nechám líbit od kluka, kterého znám sotva pár hodin. Pak cítím, jak mi svléká noční košili, ale to mu jeho ruku chytnu a on se hned začne omlouvat a řekne mi dobrou noc. Pak je mi to trochu líto, ale bylo toho moc. Ještě mi navíc není patnáct a TO ještě nechci. Mám na to ještě dost času.
Je ráno a já se musím nenápadně vypařit z pokoje, zamknout, zajít do kuchyně a říct mamce, že mi není dobře, že prostě dneska zůstávám doma. Dneska jsem mohla, protože mamka jede na nějaké školení, kde bude až do večera. Samozřejmě mi to dovolila, takže zůstávám doma. Samotného bych ho u nás doma stejně nechat nemohla. Mohl by třeba utéct a to by narušilo moje plány, jak ho odnaučit brát drogy. Jsem si jistá, že prvních pár dní bude hodně kritických, ale věřím, že my to zvládneme. OBA. Vejdu znovu do pokoje, tentokrát, ale s podnosem, na kterém je vynikající snídané. Mamka si myslela, že je to pro mě, protože chci snídat ve svém pokojíku. To byl můj cíl, aby si to myslela. Když vejdu a opět za sebou zamknu, shlédnu ho stát u okna, jak kouká ven, kdo ví kam.
,,Dobré ráno“ – prohlásím - ,,doufám, že jsem tě nevzbudila?“ řeknu a cítím se při tom jako nějaká královna romantického filmu. Odpoví mi ale úplně jinak než jsem čekala.
,,Nechci tě už otravovat. Udělala jsi pro mne tolik, a já ani nevím, jak ti to mám splatit. Jsi jako můj anděl strážný. Jenže je to se mnou těžké .Nevím… máma je nejspíš sama doma a rozbíjí všechno co má po ruce, protože tam nejsem.“
,,Tak to jsme na tom podobně“ - povím mu - ,,můj otec se nedávno odstěhoval, protože měl milenku. Ale kdysi to u nás bývalo podobné,“ sklopím oči. A vím, že jsme si docela podobní. Aspoň si to myslím! Celý den jsme spolu. Běháme po celém domě, protože oba moc dobře víme, že kromě nás v něm nikdo víc není. Je už mnohem silnější. Udrží se dobře na nohou a už docela dobře běhá. Pár krát mě už chytil. Za to jsem mu udělala dobrý objed. Byli jsme totiž spolu na internetu a našli jsme tam, jak se má postupovat… když se chce někdo zbavit nějakého návyku. Takže jsme postupovali podle plánu. Udělala jsem mu hezky kalorický objed, protože ten prý zahání chuť na drogy. Myslím si, že stojí o to, aby ,,se uzdravil“, i když na internetu můžou být bludy. Vůbec, ty věci nemusí odpovídat skutečnosti.
Řekla jsem mu, že když to nebude dělat pro sebe, tak alespoň pro mě, protože já mu za to stojím - připomenula jsem mu! A on mně políbil. Vlastně jsme se líbali skoro celý den. Pořád. Každou chvilku. Jako dvě hrdličky, s jedním rozdílem. Máme mnohem více problémů než ony. Večer se mamka vrátila, ale do pokoje nešla. Bylo pozdě a nechtěla mne vzbudit. Ale to ještě neví, že už druhý den schovávám ve svém pokoji kluka, který má docela velký problém, který chci s ním vyřešit sama. Bojím se všeho, co by se mohlo stát. V hlavě se mi utvořilo tolik variant, jak se může máma zachovat, že už ani nevím, jak se jmenuju.