A ten pravý je kde? - 11. díl

Celý včerejšek mi volal Julian, ale fakt nepřetržitě. Pak jsem radši mobil vypla, ale když jsem ho zas zapla , pípla mi SMS-ka: Deje se neco?Nepises,nevolas,nevidame se,nechodis do skoly.Co sedeje?Odp.Tvuj Julian.
No tak jsem odpověděla: Promin,jsem nemocna,ale mam smutnou zpravu uz si nejsem jista jestli te mam rada.Ahoj!Lina
Za chvíli mi přišla opět sms-ka, ale ja ji ani nečetla a vypla si zas mobil. Dneska mi volal taky a Tom se hodně divil kdo mi pořád volá, protože on nemá ani ponětí, že toho co se mnou viděl byl můj kluk. Teda…ze začátku si to myslel, ale já mu řekla, že to byl můj dobrý kamarád. Taková lež! Zase jsem mu dneska vařila já a měli jsme celý dům pro sebe. Mamce jsem řekla, že jí prospěje, když někam zajede, nebo aspoň přespí u nějaké své známé. Tak jsem jí nakonec k tomu přemluvila. A vysvětlila jí, že když jsem nemocná, tak se potřebuju o sebe starat sama, i si vařit a obsluhovat se, a mít pro sebe celý byt, abych ji taky nenakazila. Ona to vzala vážně a fakt jela k nějaké přítelkyni. To co jsem jí nakecala, byla pěkná blbost. Teda. Já jsem nemožná. Všem jenom lžu, ale jsem si jistá, že to momentálně jinak nejde. Tak jsme měli s Tomem celý dům zas pro sebe. Bála jsem se, že bude po mně chtít více než mazlení, ale byl fakt skvělý. Sice měl docela velkou krizi. Skoro jsem ho nepoznala. Bylo to jasné: chyběly mu drogy, ale zase jsem ho z toho dostala. Zase jsme spolu zabrouzdali na internet a zjistili jsme, že krize bude trvat celkem šest dní.
,,Musíme to vydržet,“ pořád jsem ho povzbuzovala. Jenže v tom jsme si oba vzpomněli na jeho mámu, na kterou jsme bohužel zapomněli. Rychle jsme zavolali na centrálu, kde nám poradili co a jak. Všechno jsme telefonicky zařídili a hodinku na to nám volali, že již je v dobrých rukou.
,,Takže se jí nic nestalo,“ oddechli jsme si oba a Tomáš jen nevěřícně koukal, jak mám dobré srdce. Ale já si v tu dobu docela dobře uvědomovala, jaké to bude mít následky. Co učení, co třída - určitě mě budou ještě víc nenávidět a já se chtěla s něma dát trochu do hromady, co bude říkat máma - moje a jeho, a vůbec jak to půjde dál? Mých obav si nejspíš všiml Tomek, před kterým jsem to chtěla ukrýt. Zase jsem lhala řekla jsem mu, že se mi připomněl otec. Takový kec! Kolem sedmé jsme si dali společnou sprchu, ale k ničemu nedošlo. Nikdy bych to nepřipustila. Jsem na to moc mladá. Pak jsme si vzali popcorn, Coca-colu a zasedli k velké televizi v obýváku. Oba jsme se shodli na jeden jediný film ze všech možných, které máme doma nahrané: TITANIC!
Čtyři hodiny jsme seděli namačkaní na sobě jak sardinky a užívali si ten hezký film a sami sebe. Nedovedla jsem si nikdy představit, že bych se právě na ten film dívala se svým klukem. Každou chvíli jsme se líbali a objímali, blbli a dělali skopičiny. Cítila jsem, jak to mezi námi jiskří a jak jsme oba na sebe nažhavení, ale když jsme jednou tak leželi na sobě a líbali se Tomášek se mně zeptal.
,,Já ani nevím kolik ti je?“
,,Čtrnáct. Za nedlouho mi bude patnáct. Problém?“ řekla jsem velice miloučkým hláskem.
,,Už chápu proč jsi mně tenkrát v noci odstrčila. Měla jsi to říct hned. Jasně, že mi to nevadí a navíc tě až moc dobře chápu.“
,,Já..no... není to jenom tím věkem. Tedy je, ale já… víš známe se teprve pár dnů, ale ten věk je i tak dost rozhodující. Alespoň u mě.“
,,To u mě taky, ale já tě chápu právě proto, že jsem přišel o panictví už ve třinácti letech. Jo slyšíš dobře. Mamka jednou přišla domů opilá, a nevěděla co dělá. Ona fakt za to namůže, ale bylo to , s prominutím, nechutné. Ani nevím, jak to dokázala. Je mi to hrozně líto, že jsem to po prvé nemohl prožít s někým jako jsi ty.“
,,Promiň tohle jsem nevěděla.“
,,Tos taky nemohla, ale teď každopádně víš jak to se mnou je. Víš o mně skoro všechno. Ještě jsem to nikomu neřekl, ale ty sis u mě získala rychle důvěru a vůbec poprvé jsem si takhle mohl s někým popovídat. Děkuju moc Lino moje. Za všechno. Takže nás pojí hodně věcí, co?“
,,Jo máš pravdu, broučku můj. Miluju tě mooooc! Chci, abys to věděl.“
,,Já tebe taky.“
A oba jsme se začali smát, jak pominutí. Bylo to jako scéna vystřižena z toho nejromantičtějšího filmu. Ale za chvíli jsme oba spadli nohama na zem. Konečně jsme se přestali vznášet, protože jsme si oba uvědomili, že naše láska nebude tak jednoduchá, jako ve většině filmů. Dobíjela půlnoc a my si pořád povídali. O všem, o muzice, o škole, o rodině, o technice, o lásce, o klucích, o holkách, o učitelích, o televizi… o všem. Já nevím. Mluvíme spolu tak otevřeně, jako bychom se znali několik let a při tom je to teprve pár dnů. Cítím, že mu mohu říct všechno. Nic takového jsem necítila s Julianem. Nejspíš mu v nejbližší době nabídnu přátelství, ale o pravém důvodu našeho rozchodu, klukovi, mu nic říkat nebudu. Ale mamce bych to měla říct čím jak nerychleji. Musí to vědět. Jen se trochu bojím, že mi nebude věřit, že mi to neschválí, a že bude největší překážkou v našem vztahu. Byla bych šťastná, kdyby to tak nebylo, kdyby nás pochopila. Co když mi už pak nebude věřit? Začínám mít čím dál větší obavy. Mám strach, bojím se. Hrozně moc. Jak jen to všechno dopadne???