A ten pravý je kde? - 12. díl

Dneska ráno se ke mně do pokoje dobývala máma. Bylo to tak kolem 6.30, ale já jí nemohla otevřít. V mé posteli ležel ,,cizí“ kluk. Musela jsem rychle něco vymyslet.Řekla jsem.
,,Počkej mami. Zrovna jsem si začala dělat pořádek ve skříni. Věci mám až pod dveřma. Počkej chvíli, zakopla bys. Musím to uklidit. Minutku mami.“ Máma poslušně čekala za dveřmi dokud jsem ,,neuklidila oblečení“ čili neschovala do skříně Tomáška. Než jsem stihla všechno poschovávat (jeho věci, staré talíře..) prohodila jsem občas něco ve smyslu: Sakra! Tak a je to.
,,Už to mám mami, už jdu,“ srdce jsem měla v krku a chtělo se mi zvracet. Tak jsem se bála.
,,Ahoj mami“ - objala jsem ji - ,,tak jak ses měla?“
,,Dobře zlatíčko. A ty tak samoučká. Určitě ti bylo smutno. Nebála ses tu v noci sama?“
Sakra já jí tak nerada lžu…,,Měla jsem se skvěle. Mami měla bys takové věci podnikat častěji. Né že bych tě chtěla vyhánět z domu, ale já se alespoň trošku osamostatním. Holky ve třídě jsou někdy celý týden doma samy. Jen tak se něco naučí. Nemůžu být pořád pod tvým křídlem mami.“
,,Vidím, že už jsi velká holka. Uvažovala jsem, že bychom si mezi Vánocemi vyrazily, jen my dvě, spolu na pár dnů někam na hory. Co ty na to?“
,,Hmmm, ale víš co mami. Bylo by super, kdyby sis někam vyrazila sama. Moc ráda bych jela s tebou, ale když tu zůstanu, něco se sama naučím.“
,,To je škoda, že nechceš. Tak nikam nepojedem, no“.
,,Ale ne. Ty jeď. Prospěje ti to. Budeš to potřebovat. Odreaguješ se a možná někoho potkáš a budeš konečně št‘astná.“
,,Jako ty s…“ v tom jsem mamku přerušila a vymýšlela rychlou dokonalou lež! Jsem hrozná... vážně! Ale Tom to nemohl slyšet. Byl to přece jenom můj kámoš, ten kluk, kterého se mnou viděl.
,,Mami chce se mi spát, ale ty mi teď slib, že pojedeš?“
,,No ještě uvidíme, broučku.“
,,Ahoj mami,“ zívla jsem.
,,Pa, pa,“ odpověděla mamča a odešla. Hned jsem šla zamknou, aby sem když tak nevtrhla. Rychle jsem otevřela skříň, jestli se mi tam Tomášek neudusil?. Když dveře skříně konečně povolily, našla jsem tam křenící se hromádku.
,,Proč se tak křeníš?“
,,,Broučku, zlatíčko…“ nestačil říct víc, protože jsem po něm hodila záhlavkem. A začala válka. Pak, ale trochu zbledl a ztuhl mu úsměv na rtech. Nevěřícně jsem na něj koukala, co se najednou stalo, jestli za to nemůžu já. Vždyť měl tak dobrou náladu, pořád si ze mě jenom utahoval.
,,Děje se něco, ublížila jsem ti. Já nechtěla. No tak řekni něco!“
,,Né, ale…ten kluk, se kterým jsem tě potkal nebyl tvůj kámoš, že ne? Řekni mi pravdu. Prosím tě. Tvoje mamka něco chtěla o něm říct, ale tys jí nenechala domluvit, proč!!?“
,,No já ….byl to můj kluk, ale my už spolu nechodíme .Nikdy nám to neklapalo. On byl takový ňouma, víš? Máma si prostě myslí, že když jsem s ním chvilku chodila, že to bude na celý život, ale můžu tě s klidným svědomím ujistit, že on není ten, kterého chci, který mě očaroval na první pohled.“
,,Tak já si sbalím těch pár věcí, které tu u tebe mám a nebudu vám překážet. Stejně bys měla kvůli mně jenom problémy a tvůj kluk bude žárlit měla by ses mu věnovat. Já už to nějak zvládnu. Díky za všechno.“
,,Ty můj hlupáčku. Co to tu říkáš? Tím klukem jsem přece myslela TEBE.“
,,Ale já…díky“ - skloní hlavu - ,,já už myslel, že jsem tě ztratil, a že jsem byl pro tebe jenom hračka.“
Nechám ho bez odpovědi, ale rychle ho políbím než stačí ještě něco říct. Líbáme se tak vášnivě, až na jednou cítím, že bych ve svých čtrnácti letech byla na to připravena. Ale nemůžu. Opět se jenom líbáme a já jsem docela ráda, že se oba vždycky ovládneme, protože se moc bojím, že bych toho mohla někdy litovat. Teď je teď a zítra to může vypadat úplně jinak.
,,Neudusil ses mi v té skříni,“ zasměju se a znovu ho políbím. Tentokrát na krk, na rameno, na bříško… když se kouknu na to místo, zastavím se a kouknu na Toma. Nejspíš jsem ho docela tím líbáním vzrušila. Cítím, jak se mu zvedají trenýrky. Pohlédnu na něj a vidím, že je v nesnázích. Tak se snažím nějak zmírnit napětí a šepnu mu do ouška.
,,To je přece dobře,“ usměju se od ucha k uchu. A pak ho obejmu. Cítím, jak se mu viditelně ulevilo a spadl mu šutr ze srdce. Pak mi zase šeptnul on.
,,Jsi nejlepší holka a člověk v jedné osobě, kterou jsem kdy potkal. Nikdy jsem neměl lásku, nebyl jsem opečovávan a teď mám tolik štěstí na jednou. Jsem si jist, že to nemůže dlouho trvat. Takové štěstí.“
,,Kdyby to dlouho netrvalo, bylo by to i proti mé vůli, víš? Ráda se o tebe starám.“
Na jednou se rozbrečí jako malé dítě, kterému vemete jeho nejoblíbenější hračku. Ještě nikdy jsem neviděla
kluka brečet. Jsou to přeci takoví tvrďáci. Celou dobu ho hladím po zádech a utěšuju, že bude všechno dobré, i když já sama si tím nejsem jistá. Vůbec.