Z deníky znásilněné...8

„Promiň, neměl jsem tušení, že přijede dneska.“ omlouvá se mi Martin, když má na mě chvilku čas a nikdo nás neruší.
„V pohodě, nevadí.“ ujistím ho.
Pro mě to má i jisté výhody-Petr s ní už hodinu diskutuje u stolu a nejspíš se hádají, co teď letí a co ne. Rozhovor, kterého jsem ušetřená. Navíc se můžu věnovat Martinovi. Zvláštní, že mě pořád baví ho pozorovat. Ať už tady lítá od jednoho stolu ke druhému, nebo když si čistí zuby, což ho dost štve. Mám pocit, že by po mě občas rád něco hodil...nejlíp ten kartáček.
Když už se konečně dohodnou, že žlutá by se opravdu mohla vrátit do žebříčku „in“ barev, poskakují jako blázni na parketu. Připomíná mi to spíš nějaký tanec okolo ohně, než svůdné a svádivé kroucení. Martin to tak vidí taky, takže se svíjí smíchy, div nezvrhne pivo na jednoho z hostů.
„Smím prosit?“ vyleká mě jakýsi kluk, který si to dohopsá k baru.
„To se musíš zeptat tady vedle.“ ukážu na Martina a ten souhlasí, ale sama vidím, že by šel raději on.
Tanec mě vždycky bavil a taky docela šel. Pak mi ale začali vadit ty pohledy, nejspíš pubertální skrat. Teď mi ale to dovádění nevadí...tedy dokud jsem v dostatečné vzdálenosti od ostatních. Tady je celkem dost prostoru, takže můžu skákat sem a tam. Jakmile ale uslyším pomalé tóny a on se začne přibližovat ke mně, začnu pomalu couvat a vyhledávám očima Petra nebo Martina.
„Děje se něco?“ podívá se na mě. Nejspíš si všiml mého vylekaného výrazu. Nohy mám přibité k zemi a nezmůžu se na slovo. Nejspíš jsem byla pár vteřin mimo, protože se proberu, až když semnou někdo začne třást.
„Miší, jsi v pořádku?“ podívá se na mě vylekaně Martin, ale já mu nemůžu nic říct. Za prvé to nejde a za druhé nevím, co bych mu asi tak řekla. K údivu všech mě vezme do náruče a odnese dozadu do skladu, kde je trochu klidu. Petr za něj automaticky vezme bar. Jen Monika nic nechápe a i když se kluků vyptává, tak oni mlží.
Nevím, co se semnou stalo. Ani jsem neviděla jeho tvář, nevzpomněla jsem si na ten okamžik...připadal jsem si najednou strašně vyčerpaná. Ale když se mě Martin dotkl, jako bych byla znovu nabitá energií.
„Chceš něco k pití? Nemám tě odvést domů? Tak řekni něco.“ nabádá mě Martin.
„Já chci tebe.“ podívám se mu do očí, které mají nechápající výraz. Jako vysvětlení se k němu pevně přitisknu a začnu ho líbat. Chvíli se nezapojuje, ale pak mě položí na studnou zem. Prohnu se jako kočka, ale po chvíli to přestanu vnímat. Cítím jeho ruku, jak se dobývá do mích kalhot a místo strachu si užívám jeho blízkosti,jeho doteků a polibků...Nadzvednu se, aby mi je mohl svléknout a svou rukou šátrám po peněžence, kde mám kondom.
„Víš to jistě?“ podívá se na mě váhavě, ale když nic neříkám, pokračuje.
Navádí moje ruce a určuje moje pohyby. Ucítím tlak mezi nohama, ale žádnou bolest, jen příjemný pocit, který projede celým mím tělem.

„Kolik je?“ taková je moje otázka, když se probudím v autě zabalená do deky.
„Skoro tři hodiny.“ usměje se na mě Monika, která sedí vedle Martina. Petra už nikde nevidím. Po nečem takovém bych přeci jen chtěla být s Martinem sama a promluvit si... Takhle se na něj můžu jenom uculovat.
Než doma ulehnu ke spánku, dohadujeme se, kde kdo bude spát. Monika, jako slušně vychovaná holka si začínala ustílat na gauči, ale to Honza nechtěl připustit. Hádali se spolu, jako by byli o deset mladší a já je jen pozorovala a v duchu se usmívala. My s bráchou takový nebyli. Nehádali jsme se... až teď.
„Prostě si lehneš tady!“ přikáže ji takovým hlasem, že až já koukám, ale jsem na něj pyšná, že jí konečně donutil.
Lehnu si vedle ní, ale jakmile se zhasne, začnu mít zvláštní pocit. Až takový, že musím vstát a jít na balkon na čerstvý vzduch. Několikrát se snažím vrátit zpátky, ale nedokážu to.
„Co tu strašíš?“ přijde za mnou Martin, když už začíná svítat.
„Nemůžu spát.“
„Kvůli tomu, co se včera stalo?“
„Ne, to vůbec ne. Bylo to úžasný. Ale nemůže být s ní.“ otočím se dovnitř na spící Moniku.
„Myslel jsem, žě ti budu vadit spíš já, jako chlap, a ne ona.“
„Já taky...Poslední dobou mi nedělá dobře žádný člověk v mé blízkosti. Kromě tebe.“