Trojúhelník

Martině začal zvonit mobil. Nejdřív ho nechtěla vůbec zvednout, ale když se volající stále nevzdával, zvedla ho, aniž by se podívala na displej.
"Ano?".-
"Ahoj Marti."
Okamžitě Adamův hlas poznala. Jakmile ho slyšela, projelo její myslí i tělem vzrušení, nenávist, láska, nepochopení, chtíč, strach, vášeň a naštvanost.
"No" vydechla, víc ze sebe nebyla schopná vypravit.
"Já-já bych s tebou potřeboval mluvit,-abych ti vysvětlil těch posledních pár dní.-Přijdeš?-"
"A kdy?"
"To je jedno-jak se ti to bude hodit."
"Dobře. Stavím se zítra po škole."
"Tak jo. Budu tě čekat."
"Hm."
"Těším se na tebe. Ahoj."
"Ahoj."
V hlavě jí začalo šrotovat. Proč s ní chce mluvit. O těch posledních dnech, to jo, ale co o nich.-Chce jí dát kopačky? Raději už nad tím nepřemýšlela. Vždyť poslední dny nedělala nic jinýho. Konec konců, zítra se dozví pravdu.

Školní chodbou se rozneslo zvonění.
"Konečně konec" řekla učitelka, "že jo Hlavatá? Už můžete jít tam, kde jste byla celou hodinu myšlenkama.-Co hodinu, podle toho do jsem slyšela od kolegů, tak celý den."
Martina jen v rychlosti řekla "pardon" a už byla pryč.
Rychle běžela do šatny, bleskurychle se přezula na pozdravy kamarádů v rychlosti odvětila a už mazala dál.
Do nemocnice běžela jako šílená, div že neběžela na červenou. Zarazila se až před nemocnicí, aby popadla dech. Nechtěla k Adamovi vpadnout jako nedočkavé dítě. I když si tak zrovna připadala.
K Adamovi tedy přišla vyrovnaná nebo alespoň navenek se to tak jevilo. Ale uvnitř měla pocit, že se rozletí na miliony kousků.
"Ahoj" pozdravila tichounce.
"Ahoj" odpověděl o nic moc hlasitěji.
Váhavým krokem přešla k jeho posteli.
"Marti, těch posledních pár dní jsem se choval jako blbec, protože sem nechtěl, aby si mě vídala v tomhle stavu."
"Cože? Jen proto?-Ale to je směšný."
"Jo, já vím."
Chvíli se na Adama dívala a nakonec řekla:"Abych tě neviděla v tomhle stavu?"
"Jo, jen a jen kvůli tomu. Já si před tebou připadal jako naprostej mrzák.-Byla to blbost. Velká blbost, ale mě to v tu chvíli přišlo jako jediný východisko."
Zavrtěla hlavou a pak řekla:"Tohle potřebuju vstřebat. Potom se tady stavím."
"Dobře."
Už stála ve dveřích, když na ní ještě zavolal:"Marti." Otočila se k němu.
"Miluju tě."

Nad tím co jí Adam řekl, musela neustále přemýšlet. Nejdříve si umanula, že za ním nepůjde hned druhý den. Ale stejně přešlapovala před nemocnicí. Nakonec poslechla srdce a vešla dovnitř.

Když vešla do nemocničního pokoje, tak Adam spal. Sedla si tedy na okraj postele a dívala se na něj.
Po chvíli se začal probírat, když otevřel oči, řekla Martina:"Dobré ránko."
"Jé, ahoj." "
Vypadáš unaveně" konstatovala. Byl totiž bledější než včera, taky bylo vidět, že se mu téměř zavírající oči.
"Já přejdu hned k věci, jo? Už to ze sebe musím dostat."
Přikývl.
"Víš, mě nejvíc ranilo, že si mi neřekl, co tě trápí, ale jednoduše si mě z toho vystrčil, jako kdyby si mi nedůvěřoval.-To mě vážně mrzelo, ale dospěla jsem k jedný věci-že tě strašně moc miluju a ať chci nebo ne tak ti to musím odpustit."
Teprve teď se na Adama podívala, protože celou dobu co mluvila, toho nebyla schopná. Vděčně se na ní podíval.
"Děkuju ti lásko, seš můj poklad. A promiň mi to prosím."
Tiše přikývla. Podíval se na ni tak něžným pohledem, že se neubránila-sklonila se k němu a políbila ho.
"Jsi moje štěstí" zašeptal Adam, "miluju tě..."