A ten pravý je kde? - 18. díl

Konečně nastal ten den, na který se těší celý rok, jak dospělí tak děti. Tom podle plánu zabil kapra. Pak jsme společně strojili stromek a máma balila dárky. Pak jsme přichystali stůl a máma smažila rybu. Sálat dělal, podle jeho receptu, Tomáš (byli jsme teda obě s mámou hodně zvědavé jestli to bude k jídlu?). Když jsem ho zkusila, málem jsem se rozplynula. Taková dobrota. Ani babička takový nedělá. S Tomem jsme se bavili o tradicích, co udržovali oni doma a co my. Docela zajímavé. Určitě to nějak dáme dohromady. Dopoledne, poledne a odpoledne uteklo jako voda. Začal se blížit večer, ten čas lásky a pohody. S Tomem jsme vyhlíželi první hvězdu, abychom mohli začít večeřet. Hrozně jsme se smáli, protože jsme si vždycky ze sebe vystřelili, ale na konec jsme v tu stejnou dobu zahlédli první hvězdičku. Oba jsme se krásně na sebe koukli a romanticky se začli líbat. Až přišla máma.
,,No tak, vy dvě hrdličky. To si nechte na pozdější večer.“
Vykoulila jsem oči, že mi málem vypadly z důlků.
,,Tak jo počkáme na pozdní večer Tome,“ oba jsme na sebe mrkli a s dobrou náladou zasedli ke stolu. Tomáš byl zvyklý doma dělat nějakou promluvu k Bohu než začali všichni jíst.
,,Děkujeme Vám Pane Bože, že jsme všichni zdraví. Děkujeme za lásku a za všechno, co pro nás děláte. Teď bych chtěl za sebe poděkovat, že mi někteří nejmenovaní lidé pomohli dostat se z mého těžkého období. Děkuju za lásku a za všechno… Jestli chcete můžete teď říci něco vy.“
,,Ano já bych chtěla také poděkovat za všechno. Za zdraví, za lásku, kterou jsem našla a kterou chci mít na celý svůj život. Lidem, kterým jsem přes celý rok nějak pomáhala, bych chtěla vzkázat, že jsem to udělala moc ráda. Mami?“
,,Taky něco řeknu. Všechno, co bych chtěla říci už tu padlo, ale ještě to zopakuju. Jsem moc vděčná za zdraví za lásku“ - mámě se zalívají oči slzami - ,,a to je asi všechno…“
Abych trochu rozptýlila atmosféru řeknu.
,,Mám hrozný hlad, nepustíme se konečně do toho?“ máma se pousměje a vzlykne. Pak konečně kývne a je po problému. Jíme až k prasknutí. Pak se s Tomem vrhneme ke stromečku a já řeknu, že chci rozdávat dárky.
,,Nějaký dáreček pro mamču… pro Lindu... pro mamču... ale jak mohl Ježíšek vědět, že je Tomáš u nás? On se asi spletl, to nebude pro tebe, je mi líto,“ zase se začneme smát, a Tomáš mě chytí kolem pasu.
,,Proto tě mám tak rád, víš?“
,,Ale no tak. Vyznání si nechte na potom, jo?“ se směšným znuděním řekne máma.
,,Tak jedem dál. Budeme hlasovat, jestli dáme Tomášovi ten dárek. Já se zdržuji hlasování. Výsledek je: 1:1. Ale to je spíš ne, protože já viděla toho pavouka na stěně, jak zvedl všechny nohy pro ne. Máš smůlu,“ všichni se opět začneme smát mojí vynalézavosti, protože já vidět na stěně pavouka mám šok zralý na psychiatrickou léčebnu.
,,No tak jo. Dáme ti ten dárek, ale rozbalíš ho až u mě v pokoji. Dále to máme Linda... Mamča… Tomáš? - tady asi byl fakticky Ježíšek, od koho pak to asi je? Možná nějaká tajná ctitelka?“
,,A to je všechno vážení. Navrhuju, aby všichni rozbalili své dárky ve svých pokojích. Jsem unavená.“
Je mi jasné, že je máma zklamaná a smutná.
,,Jo abych nezapomněla. Žádné hlouposti vy dva,“ trochu se mamča pousměje, ale jen nuceně. Konečně dojdeme (dopajdáme) oba do mého pokoje. Sedneme si po dnešním únavném dni na postel a chvíli se jen tak pozorujeme, až se ke mně Tomáš naklání a chce mě políbit, ale já uhnu a on se na mě zděšeně podívá.
,,No tak, ještě jsme nerozbalili ty dárky. Tak začni,“ Vykroutím se z toho, ale pravdou je, že chci, aby si myslel, že nejsem zas tak snadná kořist, chci aby po mně toužil. Vlastně to chci od všech chlapů. Je mi moc dobře, když se všichni na mě koukají a sledují moje ladné kráčející nožky. To se mi líbí.
,,To je určitě od tebe, že jo zlatíčko? Děkuju,“ řekne a hned mě chce políbit. Ale já se opět odtáhnu. Cítím, že je čím dál více nažhavený.
,,No tak. Všechno po pořádku. To není ode mě, ale od Ježíška“ - romanticky se pousměju - ,,navíc ještě ti zbývá na rozbalení jeden dárek a pak přijdu na řadu konečně já,“ povím a hrozně sexy si olíznu rtíky.
,,Páni ta mikina je tak hezká. Tvoje máma si asi všimla, že chodím pořád v jedné. Jinou ani nemám…“
,,Takže mikina od mámy, pardon od Ježíška, se ti líbí a ty trenýrky a ... ne?“ udělám trochu zklamanou.
,,Ale ne. Takhle to není. Moc se mi to líbí. Omlouvám se. Moc!
Tak a teď si myslí, že jsem naštvaná. Je to dobře nebo zle?
,,A já, co pak to tu máme. To je krásné. Hezčího plišáčka jsem nikdy neviděla. Děkuju ti,“ rychle zaženu jeho smutek, protože mi hned odpoví.
,,Jak to myslíš ode mě? Přeci od Ježíška!“ Zase se smějeme. Vlastně my se smějeme pořád. Je nám spolu tak dobře. Myslím, že i máma Tomovi už začala věřit. Možná rychleji, než myslela sama. Rozbaluju tedy další a další dárky, až je mi trochu trapné, že já jich mám tolik a Tomáš jen dva. Když konečně všechno vybalím a vyhodím ty zničené papíry, nastane trapné ticho. Abych trochu zjemnila atmosféru řeknu.
,,No tak, co uděláme s tím večerem, který jsme si měli nechat…jak řekla máma?“ Chvíli mlčel a pak řekl.
,,No já ani nevím, jak vám mám poděkovat a ani nevíte, kdo jsem a nechali jste mě tu bydlet. Jste opravdu dobří lidé. Děkuju mockrát!“ když to dořekne začne plakat jako želva. Je to tak citlivý kluk se srdíčkem na pravém místě. Nemůžu uvěřit, že tak dobré stvoření musí být tak potrestáno. Co komu udělal? NIC!
,,No tak zlatíčko“ - začnu ho hned utěšovat, i když tohle jsem v plánu neměla - ,,miluju tě. Chápeš?“ vemu jeho hlavu do svých rukou a hladím ho po vlasech. On zavře oči a nechá se unášet mým hlazením. Za nedlouho mu uschnou slzy a my ležíme na mojí posteli a povídáme si. Když začneme mluvit o našich babičkách a dědách venku se zvedne velký vítr a začne hezká fujavice. Vyděšeně se na sebe koukneme a chytíme se za ruce. V tu chvíli nám vůbec nedochází, že by to mohlo být spojeno s našimi prarodiči. Prostě si myslíme, že je to tím počasím, které je hrozně divné. Tedy alespoň v poslední době. Za pár sekund strávených ve společné blízkosti na všechno zapomeneme. Počasí se uklidní, ani nevíme kdy. Za chvíli si zase začneme povídat. Tentokrát (vůbec nevím co nás to napadlo) padne řeč na vyvolávání duchů a všechno kolem té magie. Baví mě magie, ale jen bílá. Tomáše taky. Máme tolik společného v tolika věcech se shodneme. V jednu chvíli se mne Tom zeptal jestli jsem někdy vyvolávala duchy. Řekla jsem mu, že ne, protože jsem neměla s kým. On mi vyprávěl, že jednou vyvolával svoji prababičku, ale dopadlo to dost blbě. Když byl uprostřed procesu, nadzvedla se záclona a otevřelo se okno. Tomáš docela statečně vstal a šel zavřít to okno. Na jednou jako by za ním prababička háčkovala nějaké tričko. Otočil se, ale byl to jen zvuk vycházející z NIKUD. Ráno se probudil, jak ležel přikrytý na zemi. Kdo ho asi přikryl, když máma nebyla doma, nebo byla, ale opilá? Kdy usnul? Od čeho měl tu modřinu na pravém stehně, když ji tam večer neměl? Proč nemohl půl hodiny najít u nich doma záchod?... ze začátku, když to vyprávěl, se mi to zdálo docela trhlý, ale pak se stalo něco hrozného… Zvedla se záclona, otevřelo okno… pak nevím nic………