Z deníky znásilněné...9

Netrvá dlouho a tvrdě spící Moniku vzbudí vůně snídaně. Zmohla jsem se tak akorát na kafe a chleba s máslem, ale i tak jsem pochválená. Prý jí ty suchary lezou krkem.
„Abychom tě ale nevykrmili.“ mrkne na ní Martin a snaží se jí sebrat talíř.
„Půjdu do fitka, takže se nestrachuj.“ sebere mu krajíc a vítězně se do něj zakousne.
„To si tu druhý den a už myslíš na posilování?“ kroutí nad ní hlavou.
„Já bych spíš řekla, že myslí na chlapi v posilovně.“ směju se nad mužskou nechápavostí.
„Dvě ženský v bytě. To asi nedám.“
„Bráško, nestrachuj se. Já bude jako myška.“ slíbí mu.
Martin odejde kolem poledne, protože mu přivezou zásoby. Monika odejde s ním a nechá se svést do toho jejího ráje. Najednou je tam tak strašně prázdno, i když jsou to jen dvě místnosti. Neslyším jejich hádky a ani nevidím Martinovy úsměvy, směřující na mou osobu. Jsem bez něho jako bez vzduchu.
Vezmu mobil a listuji v seznamu. Pár holek ze základky, kterým jsem se celé prázdniny neozvala...ale oni taky neměli tu námahu. Je to malé město, takže se jistě rozkřiklo, co se stalo a kde jsem. Ale ani jedna netuší, koho jsem tu potkala a jak se mám. Už bych nebyla ta malá zakřiknutá panna. A ještě k tomu nepolíbená. Oni taky možná přožijou lásku, ale to je ta prázdninová, která vydrží jen krátce a pak strašně bolí. Tohle jen tak neskončí!
U slova mamka se zastavím. Měla bych jí zavolat? Nevím, kde je a kde je Pavel. Stáhla jsem to obvinění a nechci vědět, co se děje dál. Ale když za mnou pak přišel...říkal přeci, že už s ní není. Je doma? Proč nezavolá? Měla bych ten první krok udělat já. Třeba se cítí proviněle a to by taky měla. Ale nejdřív o tom neměla ani tušení, ale pak si vybrala Pavla. Chtěla přeci jenom lásku a teď už to chápu.
Zmáčknu zelený telefon a čekám jen pár vteřin: „Míšo?“ v jejím hlase slyším rozpačitost.
„Ahoj mami...“
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že si se ozvala.“
„Vlastně nevím, proč to dělám.“
Její hlas mi to všechno zase připomíná, ale už ne znásilnění. Jen tu bolest, to zklamání...tu nedůvěru.
„Ne! Jen prosím nezavěšuj.“
„To je k ničemu, mami.“
„Já, musím ti toho tolik říct.“
„Snad příště.“ pípnu a rychle vypnu telefon. Kroutím hlavou nad svou naivitou. Co jsem od toho čekala? Snad jen to, že teď nebudu brečet, ale to se stejně stalo. Jak mi to mohla udělat?!
Když mám deprese, tak buď jím a nebo vařím. I když to, co uvařím, pak stejně sním.
Skočím do sámošky a za poslední stovku stovku si místo oblíbené kuřecí bagety koupím barvu na vlasy. Je čas na změnu...
Jsem od přírody bruneta, ale nikdy jsem se sama sobě nelíbila, takže jsem skočila po červené, kterou mi doporučila mamka. Teď se na to nemůžu ani podívat, takže mi černá přišla celkem v hod. A navíc modré oči...proč ne?
Mám chuť vypadat dobře. Chci, aby to byla moje jediná starost... Hodím na sebe červené minišaty, které jsem na sobě měla poslední den ve škole. Tenkrá to neměl kdo ocenit. Vyjímečně se nalíčím a ještě pošlu smsku Monice, že si půjčuju její botky. Sama mi to včera nabízela.
„No ty kráso!“ pronese Monika, když mě zastihne při odchodu.
„Díky,“ zasměju se a ještě jednou se kouknu do zrcadla.
„Kdybys měla minimálně o deset centimetrů víc, tak semnou letíš do Paříže.“
„Haha,“ pronesu ironicky.
„Já to myslím vážně! Jsi kočka.“
„Když to říkáš ty, tak na tom asi něco bude.“
„Hlavně když s tebou je můj brácha. A ten má zatraceně dobrej vkus.“ ujistí mě.
„Takže myslíš, že ho mile překvapím?“
„Určitě. Budeš víc než milé zpříjemnění od práce.“ mrkne na mě a doslova vystrká ze dveří.

„Králová? Jsi to vůbec ty?!“ zaslechnu vedle sebe něčí hlas. Otočím a tam stojí Klára- spolužačka. Celé léto žádná známá a tvář a zrovna teď narazím na tu největší slepici.
„Už to tak vypadá.“ procedím mezi zuby, ale další hovor nechci načínat. Ona to ale nepochopí a místo plánovaného výstupu zůstane u dvěří a pořád se na mě dívá.
„Doma se povídá, jak si někde v blázinci a že tvýho fotra zavřeli a ty takhle. To budou holky čumět.“ usmívá se nad svým zjištěním.
„V blázinci? Jsem u bráchi.“ zalžu.
„Takže zpátky už se nevrátíš?“
„Nejspíš ne. Jsem tu spokojená. Na maloměstě bych se nudila.“
„Já tě nepoznávám! Musíme někam vyrazit.“ zaraduje se, když mlčky přikývnu.
„Zavolám ti,“ ujistím ji, jen abych se jí konečně zbavila.
Já a Klára? To je dlouhá kapitola! Bydlí hned vedle a do páté třídy jsme spolu chodili do školy. Pak usoudila, že by to byla její společenská sebevražda, takže radši stepovala před školou o deset minut dřív. Patřila k těm oblíběnějším holkám ve škole a žádanějším u kluků. Na mě zapomněla hodně rychle... Teď si myslí, že budeme kamarádky, nebo co? Jen kvůli tomu, že jsem prožila něco pro ní neznámého a taky proto, že žiju v Praze, jak to chce spousta holek? Ach Bože...

„Jsi tu?“ otážu se, když vkročím do baru. Mohl by si tu taky zamykat.
„Sklad!“ ozve se vzdáleně.
„Počkám tady!“ zakřičím hlasitě.
Tohle místo mam ráda. Ale spíš když je tu klid. Je slyšet, když se člověk prochází na parketách. Neřve tu hudba a zatím není zakouřeno.
Napadne mě další taková hloupost, ale zapnu hudbu a po špičkách dojdu do skladu, kde Martinovi ze zadu zavážu oči, aby mě neviděl. Za ruku ho zavedu do středu celého baru a snažím se ho přimět k tanci.
„Neumím tancovat,“ vymluvá se.
„Nech se vést.“ přemouvám ho a přitáhnu se k němu blíž. Baví mě si s ním hrát. Sjede rukama přes moje záda, zadek a skončí u konce šatů, které jsou zatraceně krátké. To ho donutí k tomu, aby si sundal zábranu a podíval se na mě.
„Ty vypadáš takhle a zavážeš mi oči?“
„Líbí?“
„Děsně,“ ujistí mě.
Kdo kdy říkal, že na vzhledu nezáleží-lhal. Bez fyzických indispozic neexistuje vzrušení a pak člověk není tak naplněný...Jako já teď.

„Mluvil jsem se sestrou a zítra jede k našim.“ povídá mi, když mu pomáhám.
„Jedeš s ní?“
„Nevím...měl bych?“
„Asi by byli rádi. Dlouho jsi tam nebyl.“ já mam tak co radit s rodinou.
„A ještě něco. Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale doufám, že by ti nevadilo, kdyby se o tobě našim ještě moc nezmiňoval.“
„V pořádku,“ když to říkám, tak je to upřímné. Ale čim déla nad tím přemýšlím, tim víc mě to mrzí. Ale tak co. Rodina je přeci jen rodina a je to něco jiného než kamarádi, před kterými mě neskrývá.