A ten pravý je kde? - 19. díl

………..Všechno mi vyprávěl Tomáš. To co se stalo, se dělo hodně podobně, jak mi to Tomáš vyprávěl večer. Jen jsem tam byla já. Když se otevřelo okno, prý jsem zmizela, ale kam? Ráno jsem ležela na zemi a kolem mého těla byly krví namalované obrysy…fuj! Když jsem se chtěla zvednout, nešlo to. Asi půl hodiny. Všechno bylo tak divné. Celý den jsme chodili oba jako tělo bez duše. Až si máma myslela, že jsme si nějak ublížili. Bylo to tak zvláštní, jako z nějakého hororu. Pořád se mi v hlavě rodilo mnoho nových otázek. Proč se to stalo zrovna, když mi o tom povídal? Jak to, že jsem ležela na zemi, když jsme s Tomem leželi na mé posteli? Kde se tam vzala ta krev? Proč jsem nemohla vylézt?… nastal večer, ale oba jsme přemýšleli o jednom a tom samém. Všechno se prolomilo, až ve chvíli, když máma při ,,vaření“ večeře rozbila jednu fotku. Jak jsme se potom od mámy dozvěděli, byla to fotka mých praprarodičů i s jejich dětmi, čili mými prarodiči. Divné! Pomyslela jsem si, ale v tu chvíli jsme byli oba jako vyměnění. Smáli jsme se lítali po celém domě, ale od včerejška, když jsem tak zdráhala s tím líbáním, jsme se ještě nepolíbili. Chtěli bychom, ale nějak, jako bychom se k tomu nemohli rozhoupat. Je to takové divné. Večer si oba lehneme. On na pohovku a já na postel. Mám strach. Bojím se. Nevím čeho. Když svým jemným neodolatelným hláskem poprosím Tomáška, aby šel ke mně, neodolá a oba se tulíme a tulíme. Nevím, kde jsem v sobě vzala tolik odvahy, ale v jednu chvíli šáhnu Tomášovi na zadek, když zjistím, že má ty heboučké trenky, zpod stromečka. Pousměju se a můj brouček hned všechno pochopí a taky, trochu ostýchavě, ale přece, se mě začne dotýkat. Je mi to hrozně příjemné. Ještě k tomu, že on je tak něžný. Hladí moje nožky, pak opět zadeček, moje ploché bříško, na které jsem pyšná, jemně se přibližuje k mým prsům, které jsou taky docela hezké?, nejdříve je hladí, pak líbá a na konec líbá i hladí dohromady. Je to hrozně příjemné. Dokonce si teď dokážu představit, že bych se s Tomem milovala. Jsem si jistá, že je to můj první (opravdový) a poslední kluk, kterého mám. Za nedlouho budu mít patnáct, možná bych mohla v den svých narozenin, dát svému miláčkovi všechno. Cítím, že to chci. Je to nádherný pocit. Nevím, jak můžou některé holky říkat, že budou čekat na svatební noc. Tohle už není in. Navíc je to trapné! Dneska zůstáváme jenom u mazlení, až potom v těsném objetí usneme. Krása. Život je jako pohádka, když si vzpomenu jak jsem před měsícem nadávala, že nemám žádného kluka a teď…