A ten pravý je kde? - 21. díl

…a pak jsem se ráno probudila v nemocničním pokoji.
,,Co se děje?“ reagovala jsem na lidi kolem sebe.
,,Všechno bude dobré uvidíš,“ hladí mne máma po vlasech.
,,Co se stalo?“
,,Nic. Teď musíš odpočívat.“
,,A... kde je Tomáš?“
,,Leží vedle v pokoji. Vlastně bych ti to neměla říkat, aby ses nerozrušovala, ale … má prostřelenou levou plíci. Doktoři ho udržují při životě, ale nevypadá to dobře.“
,,Co? To ne, mami udělej něco, řekni, že to není pravda… mamiiiiiii,“ spustím hysterický pláč.
,,Broučku uklidni se. Teď se musíš uzdravit ty. Jemu už asi nic nepomůže.“
,,Mami, mami, já chci jít za ním. Mamiiii.“
,,Tam tě nepustí. Navíc sama ani nevstaneš.“
,,Mami! Udělej něco, mamiiiii.“
,,Tak počkej,“ odpoví mi matka a jde se domluvit s doktorem. Přes sklo v mém pokoji vidím, že se hádají. Když se kouknu na všechny ty hadičky a přístroje, nejradši bych je odpojila… úplně všechny. Nechci žít, nemám proč. Když se tak zamyslím a nuceně zapnu mozek matně si vzpomenu na to, co se stalo… Vidím pistol u své hlavy… křičící holku… Toma u zad toho lotra… a pak si vzpomenu… ten chlap se otočil na Toma... a výstřel… já asi omdlela a pak už nevím… tečou mi slzy z očí a klepu se strachem. Pořád se mi vrací to, co se stalo. Přemýšlím, když do mě někdo mluví. Je to nějaký doktor.
,,Dobrý den,“ pozdravím slušně a zadívám se tomu upřímnému pánovi do očí.
,,Ahoj. Jak se cítíš?“
,,Dobře. Můžu jít k Tomášovi? Prosím!“
,,Nevím, jak bych vám to řekl…“
,,Co, co… no tak mluvte.“
,,Jen klid nebo vám to neřeknu…“
,,Mluvte už.“
,,Předpokládám, že to byl váš přítel, on ZEMŘEL.“
,,Cooooooooo? To jste, to … jste s někým spletl! To není pravda. Lžete!“
,,Proč bych vám lhal. Chtěl jsem vám něco nabídnout, ale jestli se budete takhle chovat máte smůlu.“
,,Poslouchám,“ řeknu,když se konečně uklidním.
,,Leží vedle v pokoji. Mohl bych vás posadit na kolečkové křeslo a zavést vás tam, ale musíte mi slíbit, že neuděláte nějakou hloupost.“
,,Slibuju. Musím ho vidět.“
,,Tak dobře. Počkejte,“ zvedne se a jde asi pro kolečkové křeslo. Pak mě na něj posadí a já se cítím jako invalida. Když jsme u dveří poprosím pana doktora, aby mne s ním nechal samotnou. Teď si vzpomenu, že to bylo v jednom z filmů, na které jsme se dívali spolu s Tomem. Tam to ale končilo šťastně… Ona vešla do pokoje, kde ležel ON považovaný za mrtvého a když ona začala plakat řekl jí MILÁČKU! Objali se a byla svatba… ale tohle se v normálním životě neděje - bohužel. Vejdu a uvidím jeho bezvládné tělo. Leží, oči má zavřené a ústa jsou celá modrá. Pohladím ho po vlasech, ale on nereaguje. Začnu brečet.
,,Je to moje vina. Kdybych nešla k Ivaně, tak by se ti to nestalo. Miluju Tě a vždycky to tak bude. Slyšíš? No tak odpověz,“ vzlykám a celá se třesu jako bych měla horečku. Pak pro mě přijde máma a slíbí mi, že bude všechno v pohodě, ale je mi jasné, že nebude. NIKDY nebude! Ležím ve svém nemocničním pokoji a přemýšlím o tom, jak mámě řeknu, že jsem ho nějakou dobu držela u sebe v pokoji a že kdysi fetoval. Budeme muset zavolat jeho mámě a udělat nějaký slušný pohřeb. Usnu….