A ten pravý je kde? - 22. díl

… probudím se a u mě sedí máma. Kouknu se na hodiny a zjistím, že jsou teprve čtyři ráno.
,,Mami co tu děláš. Teď nejsou návštěvy.“
,,Doktor mě sem pustil. Zažila jsi jedno z nejhorších přepadení se smutným koncem. Doktor taky řekl, že u normálních pacientů by to nešlo, ale tohle je ojedinělý případ.“
,,Mami a co Ivana. Úplně jsem na ni zapomněla.“
,,Jo té se nic nestalo. Všechno se dělo kvůli ní, ale jí se nic nestalo.“
,,Mami!“
,,No jo. Já ji nepřeju nic zlého, ale pochop. To nejhorší se muselo stát mým dvěma hrdličkám“.
,,Mami musím ti něco říct. S Tomášem to není tak, jek to vypadalo. Nebylo to tak jednoduché. Jednou, myslím v neděli, jsem šla na procházku kolem sídliště. Na jednom z chodníků jsem našla opíchaného kluka. Bylo mi jasné, že v tom jsou drogy. Rozhodla jsem se mu pomoct. Chtěla jsem zavolat záchranku, ale prosil mě, abych to nedělala. Byl to Tomáš… ještě nic neříkej, to není všechno. Vzala jsem ho ssebou... vzala ho k nám domů, do svého pokoje. Ničeho sis nemohla všimnout, protože jsi měla zrovna moc práce. Pak když konečně přestala účinkovat ta dávka, koukli jsme se na net a našli způsob, jak bez léčebny léčit narkomana. Od začátku se mi Tomáš moc líbil a hned bylo jasné, že ho v tom nemůžu nechat samotného. V pondělí jsem ti řekla, že mi není dobře a že zůstanu doma a nešla jsem do školy. Ty jsi byla pořád v práci a tak jsi nic nepoznala. Byla jsem úplně zdravá a je mi moc líto, že jsem ti lhala, ale jinak to nešlo. Poslala bys ho na léčení. To jsem nemohla připustit. Týden s náma žil a pak jsem ho v neděli propašovala oknem ven a on seskočil a spadl. Pak jsme šli k tobě. Já si vymyslela tu historku o propadlé cestě. Pak jsme ho zavezli na kliniku, ale to už víš. Co ještě nevíš. Jeho máma neodjela na hory, ale zařídili jsme jí s Tomášem pobyt v protialkoholické léčebně. Nemohla jsem ti to říct, chápeš? Nešlo to!“ vysypala jsem to ze sebe jako kombajn, ale po pravdě? Ulevilo se mi!
,,Ne to nechápu, myslela jsem, že jsme kamarádky,“ pověděla máma a odešla. Ležela jsem tam v posteli sama a zase jenom přemýšlela. Pár krát ke mně přišel doktor, taky sestřičky, ale máma už mne asi nechce ani vidět. Usínám… Ale probudím se za devět minut dvanáct zpocená a vyhukaná. Zdálo se mi o tom, co se stalo. Hrůza!!! Já už nechci, ne prosím!!!!!! V duchu píšu dopis...

Miláčku,
ležím tady. Přijď! Čekám! Jenom na tebe. Miluju Tě. Jsi pro mne vším. No tak se vrať. Miláčku, chci za Tebou. Nemám chuť žít...
Zase sen!!!