A ten pravý je kde? - 26. díl

Než se otevřel šampus, ručička se přehoupla přes půlnoc. Všichni všem přejí Krásný Nový Rok. Všichni se nahrnuli ke mně, ale já je nemůžu vzít všechny na jednou, tak musí trochu počkat. Až si všichni potřásáme, zábava jede dál jako by se nic nestalo. Jako by snad vůbec nepřišel Nový Rok. Pár lidí se někam vytratilo do bílé přírody, která tento rok obzvlášť září. Je to nádhera. Všude jen bílo, ve vzduchu se hemží petardy a my taky pár pustíme. Říkám pár, protože jich nebylo moc, ale zato to byla fakt bomba. To nebyly obyčejné petardy, ale ohňostroj. Ani nevím, jak se to stalo, ale držíme se s Alešem za ruce. Nabudu to řešit. Je nádherná noc, krásný nový rok a proto mi to v tuto chvíli nijak nepřijde divné. Vlastně se mi to docela líbí. Je to fajn kluk, i když ho znám teprve krátce. Vlastně já vždycky znám ty kluky jen krátce a hned se s něma líbám nebo něco takového… Nejsem divná? Když ohňostroj skončil všichni se nahromadili zpátky do domu a zábava frčela dál. Chtěla jsem se taky vrátit, ale Aleš mě zatáhl zpátky. Když mne přitáhl, byli jsme hrozně blízko sebe. Krásně voněl. Bylo to takové napětí a nádherný pocit.
,,Půjdeme se ještě na chvíli projít?“ řekl, svlíkl si bundu a hodil mi ji přes ramena. Myslela jsem si, že tohle se děje jenom ve filmech, důkaz však hovořil jasně, o opaku.
,,Tak jo,“ odsekla jsem jako že ledabyle, aby to vypadalo sexy. Šli jsme chvíli mlčky vedle sebe a drželi se za ruce. Když jsme byli na kopečku, odkud bylo vidět na široké okolí až do vedlejší vesnice, zastavil se. Chytil mě kolem pasu a pohlédl mi hluboce do očí. Cítila jsem motýlky v břiše, ale nemohla jsem odolat jeho očím. Byly hnědé až černé, ale nádherné! Trochu jsem myslela na to, že je trochu asi opilý, protože mu není čtrnáct jako mně, ale mnohem více. Říkala jsem si, že nedělám dobrou věc, když takhle podvádím Tomáška. On mne vidí a co si o mně pomyslí? Já mu musím být věrná… když se tak mlčky na sebe koukáme, začne se ke mně přibližovat. Ze začátku se mi to zdá super, ale pak si zase vzpomenu na Toma a pozastavím se. Dám Alešovi na ústa prst a on se trošku lekne.
,,Udělal jsem něco špatně. Promiň… “ řekne a já se cítím dost provinile.
,,To ty ne. To já. Víš před pár dny mi zemřel kluk, se kterým jsem zažila mnoho zlého, ale i dobrého. Měli jsme se moc rádi.“
,,No jo, ale někdy na něj musíš zapomenout. Já ti nabízím třeba hned. Ale víš co? Já jsem nikdy nechtěl zaujmout jeho místo. Teď jsem tě chtěl jenom políbit. Nic víc.“
,,Jenom políbit? Líbají se lidé, kteří se mají rádi.“
,,To je puberťácký názor. Počkej to zjistíš časem… Ale já se s tebou nechci hádat.“
,,No to je bomba.“
,,Nezlob se Lindo. Myslím, že jsem docela fajn kluk, ale mám taky své chyby.“
,,Třeba… že se sám sebou vychvaluješ?“
,,To jsem nechtěl.“
Začíná mi ho být líto, protože já jsem fakt o dost mladší a takhle se k němu chovám.
,,Promiň. Nepůjdem už radši domů?“
,,Jo, ale pod jednou podmínkou.“
,,Jakou?“
,,Že na to zapomeneš a budeš mě brát jako by se to nestalo.“
,,No a co já mám s tebou dělat,“ usměju se na něj.
,,Jdeme,“ řekne a na zpáteční cestě zase mlčíme a jenom přemýšlíme. O čem asi. Oba o stejné věci? Nebo každý o jiné?
Dojdeme domů a zjistíme, že jsme se zdrželi dobrou hodinku a půl venku. Ti, kteří se večer moc neangažovali (Lešek, Magda, Monika, Martina…) už tu nejsou, ale i tak je tu ještě dost lidí. Když se podívám na sedačku. Sedí tam Ivana se Sašou a líbají se. Sama pro sebe se pousměju, protože si vzpomenu jak mi Iva říkala, že se Sašou nic nemá. Pořád se držíme s Alešem za ruce, ale on se nějak porozhlíží. Trochu mi to začne vadit a sama sebe se ptám, jestli já náhodou nežárlím, ale to není možné.
,,Hledáš někoho?“
,,Ne, ne, ne jenom, že už je tu tak málo lidí. Ještě není tak pozdě.“
,,Možná, že jsou venku nebo někde v pokoji,“ řeknu a teď se zase začnu porozhlížet já.
,,Hledáš někoho?“ pousměje se.
,,Ne, vlastně jo. Nevidím tu nikde mamku. Hmmm možná, že je někde na záchodě, nebo v kuchyni.“
,,Asi.“
Mlčky si sedneme ke stolu a já si naliju kolu.
,,Chceš taky?“ nabídnu Alešovi.
,,To bych měl spíš nalít já tobě, nemyslíš?“
,,A nemáš to jedno?“
,,No jo. Ale já si stejně dám whiski.“
,,Jak myslíš.“
,,Tobě to snad vadí?“
,,A mělo by?“
,,Neodpovídej mi otázkou. Ty mě hlídáš jako bychom byli starý manželský pár,který společně žije už padesát let.“
,,No to je vtipné. Měj se fajn. Jdu do lepší společnosti.“
,,Lindo!!!!!!“ slyším, jak na mne volá, ale ani se neotočím. Začala jsem ho mít ráda, ale on je strašně zvláštní kluk. Měl pravdu. Komandovala jsem ho jako stará manželka. Sednu si na okraj vany a přemýšlím… o všem, co se mi stalo za poslední rok. Z přemýšlení mě vyrve ,,starý manžel“.
,,Lindo? Jsi tu?“
Jasně, že jsem – pomyslím si, ale řeknu.
,,Jak pro koho.“
,,Promiň. Já nechtěl. To asi ten alkohol. Otevři. Lino no tak, netrucuj!“
,,No jo,“ otevřu s velkou nechutí. Hned mne obejme a začne líbat. Ze začátku se chci vytrhnou, ale pak mi dojde, jak moc se mi to líbí. On tak krásně líbá!!!!! Je vidět, že je to starší, zkušený kluk. Je to báječné. Líbáme se snad půl hodiny a zdá se mi, že to Aleš bere jako vítězství. Proto se odtrhnu.
,,Proč to děláš? Jsi přeci o hodně starší než já, můžeš mít každou jinou ve svém věku. Proč já?“
Trochu se zamyslí.
,,Protože jsi jiná a na věku přeci nezáleží! Ale nic neříkej… vím, že se ti to líbilo!“ usměje se.
,,Trochu,“ sklopím hlavu. Přiznat se přeci nemůžu.
Lehce mi jí nadzvedne a zeptá se.
,,Trochu?“
,,No jo, asi více než trochu. Ale ty jsi jiný. Máš jiné zájmy. Nemůžeme spolu být.“
,,A kdo říkal, že se chci s tebou ženit?“
,,Co? No to jsem neřekla.“
,,Skoro. A vidíš to. Zase se hádáme“
,,Já se nehádám. Ty se hádáš. Vždyť spolu jen flirtujeme. Nic víc. Proč bychom spolu měli hned chodit?“ doplní se sám.
Otevřu pusu do kořán.
,,Aha. Takže tady dneska nabyl nikdo hloupější než já, jo? No to je super. Mohl jsi mi to říct hned na začátku, že si chceš jenom užít.“
,,Bacha, aby se o tobě nepsalo v bulváru. Vidím ten titulek: ALEŠ FIKOVIČ MÁ MILENKU! ČTĚTE NA STRANĚ 3!“
,,Aha. Pomalu mi to začíná docházet. Oni tě během soutěže obvinili, že jsi gay?… A ty se toho podezření potřebuješ zbavit. No bomba. Takže mám po kariéře, kterou jsem chtěla udělat na základě té soutěže. Ty jsi taková…“
Nedořeknu to protože mi zalepí ústa svými. Nemůžu odolat. Líbá úžasně. Ale já se tak úplně nesoustředím na líbání, ale přemýšlím, jestli bude něco z těch hodin tance.
V jednu chvíle se od něj odervu a kouknu se na hodinky.
,,Pět ráno.“
,,No jo já už jdu. Ještě ti brnknu ohledně toho tancování. Pa“
,,Ahoj,“ odseknu a zůstanu stát v koupelně.
,,Zlato, Lindo? Kde jsi,“ slyším volání mámy.
Vylezu z koupelny.
,,Tady,“ křiknu.
,,Všichni už odešli. Kde jsi celou noc byla?“
,,Já?… no tak tady a v obýváku. A kde jsi byla ty?“ musela jsem to zamluvit.
,,Já jsem se skamarádila s Antonínem a Richardem Skácelem. Jsou to fakt hodní hoši. Myslím, že to byla skvělá párty. Poznali jsme hvězdy. Ale ty jsi s Ivankou moc času nestrávila, co?“
,,Nebylo kdy. Když ona byla se Sašou, tak já jsem byla s…“ pozastavila jsem se.
,,S Alešem? Viděla jsem vás spolu. Slušelo vám to spolu.“
,,Mami!“
,,No jo, ale i tak jste si rozuměli, ne?“
,,Ale jo jasně. Domlouvali jsme se na ten tanec, ale asi mi ještě bude kvůli tomu volat.“
,,Fajn. Tak jdeme uklízet.“
,,No jo,“ řeknu, ale pomyslím si, že by si to klidně mohli přijít pouklízet sami.
Jdeme po schodech a najednou zazvoní. Mamka hned reaguje.
,,Asi si tady někdo něco zapomněl,“ řekne a já si pomyslím - jen doufám, že ne Aleš. Mamka otevře a málem obě omdlíme za dveřmi stojí………… úklidová četa!
,,Na přání vašich hostů jsme zde přišli pouklízet. Máte si sednou a říkat nám, co máme vyhodit a co si chcete nechat. Za přestavbu nábytku jsme zaplacení také. A prosíme do uklízení se nám nemíchejte. Děkujeme.“
,,No jak myslíte,“ řekne máma a posadí se na pohovku. Obě sledujeme, jak se z toho stává zase náš obývák. Obě sedíme jako královny. Mezi tím máma dostane nápad.
,,Zajedeme někam do obchodu. Tobě obnovím šatník, koupíme nějaký nový nábytek a barvy a hezky si to tu vymalujeme, podle našich představ. Na tu soutěž budeš potřebovat i nějaké šperky. Pojď! Všechno si nakoupíme. Stejně tady jen tak sedíme.“
,,Pánové,“ - ozve se máma - ,,opustíme vás. Vy jenom pouklízejte smetí a pak si můžete sednout a počkat na nás. My si půjdeme nakoupit.“
,,Je to vaše věc,“ ozve se jeden z nich.
Jdeme s mámou na horu, a na schodech se bavíme o těch uklízečích.
,,Zamkneme všechny pokoje. Nikdy nemůžeš nikomu věřit. Pořádně se podívej kde co leží a jak přijdeme, tak to zkontrolujeme jestli je všechno jak má být.“
,,Dobře,“ kývnu.
Všechno uděláme podle plánu. Pak koupíme nádherné hadříky, ale máme štěstí, že je dneska pár obchůdků otevřených, protože je svátek a my na to úplně zapomněly. Ještě k těm hadříkům. Mamka mi koupila asi troje nádherných šatů. Jedny jsou tyrkysové s tenkými ramínky a dlouhé až na zem. Druhé jsou sladce růžové, krátké bez ramínek. Jsou úžasné. A ty třetí mají sestřih skosa a záda jsou celá odhalena. Jsou černo-bílé. Pak mi koupila nové bílé, hrozně široké gatě a ryfle. Pak ještě jedny tříčtvrteční, oranžové kalhoty. Jednu mini, ryflovou sukni a jednu károvanou. Taky jednu úplně dlouhou až na zem, černou. Pak mi koupila ke všemu boty. Hodně tenisek a taky elegantní bílé botky na zavazování, jedny zuvky a ještě takové růžové sandálky. Pak mi koupila jedno tryčko bez ramínek, jedno na jedno ramínko. Hodně takových obyčejných tílek, ale se zajímavými vzory. Dvě mikiny a sexy ryflovou a koženou bundičku. Plno sexy spodního prádla a taky ponožek. Nakoupily jsme nádherné náušnice, přívěsky, náramky… od stříbra až po umělé a hezky barevné. Pak přišlo nakupování těch věcí do domu a já se hrozně těšila, protože to chtělo vylepšit. Všechno jsme objednaly a snad by nám to měli zítra přivézt. S plným autem, těch drobných věcí, jsme se vydaly domů. Cestou jsme objednaly pizzu a hrozně se těšily až jí sníme a pak si půjdeme hajnout. Byl to dneska perný den, ale za to byl asi jeden z nejhezčích. Takového Silvestra a Nový rok jsem nikdy nezažila. Přijedeme domů a tam najdeme spící uklízeče.
,,Asi jsme tam byly moc dlouho.“
,,Asi? Vyjely jsme kolem osmé ráno a je půl šesté večer!“
,,Haloooooooooo. Už jsme tu.“
,,No jo, taky bylo na čase. Takže tady jsme konečně skončili hoši jdeme domů.“ pověděl a odcházel.
Já se rychle porozhlédla, jestli někde něco nechybí, ale bylo všechno v pořádku. Naštěstí. Všechno bylo pouklízené, flíčky vyčištěné a bylo taky povysáváno. Takový úklid jsme snad doma nikdy neměly. Moje přemýšlení přerušil třísk dveřmi.
,,Odešli,“ konstatovala máma.
,,Fajn,“ - řekla jsem a vyvalila se na pohovku - ,,mami, kdy se začíná škola?“
,,Myslím, že až pátého. Do té doby stihneš udělat všechno pro tu soutěž. V pondělí už, ale půjdeš do školy.Máte mít přeci to halové mistrovství. Nebudeš se přeci povalovat doma.“
,,No jo mami, ale mne ve třídě nemá nikdo rád.“
,,A proto nebudeš chodit do školy? V dubnu máš přímačky na střední. Takže tam budeš chodit. Ano?“
,,No jo,“ odseknu otráveně. Vím co mě tam bude čekat. Blbé poznámky a nadávky. Ale jasně, že tam musím chodit. Bohužel. Na té olympiádě bude stejně nuda. Nemůžu cvičit, proto budu mít nějaký jiný úkol. Ta olympiáda se pořádá každý rok v jiné škole, podle toho, která škola to má pořádat. Tento rok je to na nás. Ti co nebudou cvičit, budou mít různé úkoly. Třeba nošení medailí, nebo diplomů, nebo schromážďování závodníků. Jsem zvědavá, co mi přidělili. Jen doufám, že nebudu muset dělat něco společně s naší třídou. Zase by mi nadávali. Chci raději dělat něco samostatně. No… budu to muset nějak vydržet. Nejvíc se těším až holky puknou závistí, až mne uvidí v soutěži - v televizi! Moje fantazírovaní přeruší zvonek.
,,Mami jdeš otevřít?“
,,Jo. Už jdu. Kdo to zase může být?“
,,Pizza. Prosím. 150Kč.“
,,Ano už to bude.“
,,Nevíš kde mám peněženku?“ křikne na mne mamka.
,,Dávala jsi jí do tašky v tom nábytku?“
,,Myslím, že jo. Moment pane. Už to bude.“
,,Lindo já jí tady nemám.“
,,Mami nekřič na mě. Já za to nemůžu.“
,,Promiň. Můžeš mi teď pučit? Snad to najdeme.“
,,Tady máte pane. Moc se omlouváme a děkujeme.“
,,Na shledanou,“ dopověděl a mamka hned za ním třískla dveřmi.
,,Kde jenom může být?“
,,Mami hlavně klídek.“
,,No to se ti řekne.“
,,Mami?“
,,Ano? Sakra tady taky není. Kde jsem jí mohla dát?“
,,Mami, když jsi přišla do kuchyně, strčila jsi ji do ledničky. Na. Tady je!“
,,Díky zlatíčko. Byla jsem tak vystrašená. Děkuju. Jdeme si sníst tu pizzu než nám vystydne.“
,,Už se těším, ale neměla bych se jako modelka trochu mírnit.“
,,Nekecej a jez.“
Byla fakt výborná. Takovou miluju. Ale těch kalorií. Tolik tuků. To je hrůza, ale co mám dělat, když to je tak dobré a já to tak miluju? No nic. Dám si! Z té, co byla na večeři jsem nic neměla, takže si dám.
,,Mami jdu spát. Jsem moc unavená. Dobrou“
,,Pa pa.“
Vylezla jsem po schodech na horu a padla do koupelny. Taková teplá koupel mi fakt prospěla. Užívala jsem si to.
Když jsem se dopotácela do postele, bylo skoro půl deváté. Tak brzo jsem snad ještě nikdy nešla spát. Usínám a ani nevím kdy.