A ten pravý je kde? - 28. díl

….probudila se až v deset ráno. Tak dlouho jsem vyspávala. Když jsem si chtěla jít vyčistit zuby, bylo zamčeno. Polil mne studený pot a v hlavě se mi nahromadilo hrozně moc otázek: Co když jsou u nás doma zloději a mamku drží taky někde zamknutou? Co když…? Ne ne ne, kdepak, to je jenom ve filmech alias ,,FM“. Lomcuju s těma dveřma tak dlouho, až je skoro vyrazím. Najednou je někdo začne odemykat a já se začínám bát vlastního strachu. Odskočím na konec mého pokoje a čekám, co se bude dít. Do dveří vletí nějaký šašek (asi z cirkusu) a začne mi běhat po pokoji.
,,Máš narozeniny, máš narozeniny,“ teď mi všechno dojde a já si oddechnu.
,,No jo mám, ale co vy tady.“
,,Já, já jsem šáša šášula. ŠUP,“ vyhodí mne k sobě na záda a nese, v tom pyžamu neupravenou, do obýváku. Co když je tam nějaký hezký cirkusník?
,,A co kdybych se převlíkla?“
,,Kdepak, kdepak. Já jsem šáša šášula.“
,,Hm dík,“ hm nemám dneska moc dobrou náladu, i když nevím, co by mi ji mělo zkazit. Teď jsem vstala, ale asi levou nohou. Doběží se mnou do obýváku, ale já skoro nevím kde jsem. Kdy to máma stihla? Větší výzdoba než na Silvestra. No páni! Šašek se mnou praští na pohovku a já se ještě jednou pořádně rozhlédnu. Uvidím udělané mále pódium (podobné, jak na Silvestra, ale menší) a na něm speciální aparaturu a všechno možné. Otočím se a za mnou stojí celá parta známých celebrit (superstar) a zpívají.
,,Happy birthday to you…….“
,,Děkuju,“ povím, ale už mě všichni líbají a přejí mi moc úspěchů. Iva jde na konec a má hrozně dojemný proslov.
,,Milá Lindo. Seznámily jsme se za trapných okolností. Hned jsme si sice padly do oka, ale kdybych tam neseděla, nestalo by se tohle neštěstí. Vím ,co mi chceš říct,“ - přeruší mě když vidí, že otevírám pusu. Zase jí zpátky zavřu - ,,kdyby se to nestalo nikdy bychom se nepoznaly, měla bys menší šance vyhrát tu soutěž, nepoznala bys všechny ty lidičky kolem superstar a všechno. Ty akce, které mi tvoje máma pomohla a dovolila uspořádat měly být malým kouskem náhrady smutku v tvém velkém srdíčku. Vím, že nikdy nikdo nedokáže vymazat z tvého života tu nešťastnou událost, ale já se vynasnažím ti pomoct na to rychleji přestat myslet. Díky, že jsi…“ dořekne to, ale slzám se neubrání. Začnu brečet taky, obejmu ji a šepnu.
,,Doufám, že máš voděodolnou řasenku. Já jsem se nestihla namalovat, takže mám výhodu,“ povím. Obě se na sebe koukneme a Ivík šepne.
,,Díky,“ máma se snaží trochu rozptýlit atmosféru, tak řekne Ivě, aby přivedla ,,mou novou kamarádku“, že se mám jít za tu dobu upravit do pokoje. Vůbec nechápu vo co go, ale nechám ji klidně odejít. Všichni si sednou na gauč. Mne s Ivankou tam udělají místo, a když pak přijdu, tak si sednu. Za chvíli jsem zpět a přijde i Ivana. Najednou zahlédnu přicházet Markétu Královou. Otevřu pusu do kořán. Ještě ta tu chyběla do počtu všech Superstár. Sice to jenom uváděla, ale patřila k nim. Vyleze na pódium.
,,Většina z vás ví, co se bude dít. Raději to řeknu. Budeme točit videoklip. Hlavní roli bude hrát náš zpěvák, který za chvíli přijde, Linda a pak také publikum. Víte, co máte dělat?“
,,Ne?!“
,,Aha ty budeš Linda? Těší mne Markéta.“
,,Hm, ale já nevím co mám dělat.“
,,Tady máš scénář. Jednou to projedem zkušebně a pak na ostro.“
,,Hm a můžu vědět, kdo je ten zpěvák?“
,,Patrik Oniš.“
,,Co??? Toho znám. Je to vynikající zpěvák, ale já… to nejde.“ Člověk, který minulý rok dostal ocenění, Slavíka, třetí místo v kategorii muži. A já mám s ním točit videoklip?
,,Všechno jde. Začínáme točit. Akce!!!!….. Přichází Patrik Oniš,“ řekne a všichni se roztleskají. Rychle nahlédnu do scénáře a zjistím, že mám stát na pódiu vedle Markéty, která za chvíli odchází. Je tam jen krátce, když Páťu uvádí. Já mám za úkol chvílemi dozpívávat Patrika ,který mě na koncertě vyrve z publika jako fanynku. Nevím jestli to zvládnu, ale ten úkol se mi líbí. Bude to sranda. Moc se těším. Jsem zasvícená do českého showbusinesu ve všech směrech. Natáčíme, jak o život, ale s celkovým výsledkem jsme, úderem dvanácté hodiny, spokojeni. Všichni na to koukáme a je to bezva. Když se tak rozhlédnu, něco nebo spíš někdo mi tu dneska chybí.
,,Ivčo?“
,,Ano? Byla jsi fakt skvělá..“
,,Jo dík, ale Aleš tady dneska není?“ když to dořeknu, je mi trochu trapně. Jak před ní, tak před sebou samou. Proč se na něj ptám? Je to jenom sukničkář a navíc Ivana si pomyslí, že jsem se zamilovala. Ale to není pravda. Jen se mi líbí.
,,Aleš? No... ten měl dneska nějakou práci. Měla jsem tě od něj pozdravovat. Málem bych zapomněla. Tak tě tedy od něj pozdravuju.“
,,Hm dík,“ když to dopovím, je asi na mně vidět zklamání, že si, člověk se kterým si dobře rozumím, neudělal čas na mé patnácté narozeniny. Odejdu a schovám se do koupelny. Slyším, jak mne všichni volají na svačinu (dost blbý nápad, když si hlavně teď musím udržovat postavu. Stejně jsou čtyři hodiny. To bych měla jako večeři). Pak se jejich hlasy někde ztratí, už mě nevolají. Někdo mi klepe na dveře - no jo, říkala jsem si, že by to nechali jen tak, když se jim neozývám?
,,Je otevřeno,“ ozvu se.
,,Šáša šášula,“ řekne a já se asi dost blbě zatvářím. Koho jsem čekala?
,,Hm.“
,,To je všechno, co mi dnes malá princeznička řekne?
,,Hm.“
,,Tak jo. Nemusíme mluvit. Já ti něco ukážu, jo?“
Začne se svlíkat.
,,Co, co co mi chceš ukázat. Nenenech toho,“ koktám jak sekretářka na pohovoru.
,,Pšššt.“
,,Ne já nechci. Pomoooc,“ když se na něj ale kouknu vidím, že není nahý, ale má na sobě (pod tím směšným oděvem šaška) normální oblečení. Ta vůně mi něco říká… zvednu hlavu a spatřím nádherného človíčka…
,,Aleši! Tys přišel?“ radostí křiknu a vrhnu se mu kolem krku. Pak mne napadne, že jsem malá nevyzrálá nána, která se hned každému věší kolem krku. Dost blbě se odtáhnu.
,,Mně to nevadí. Pokračuj.“
,,Díky, že jsi přišel.“
,,Jo přišel… jsem ti popřát všechno nejlepší a …“ …políbí mne. Zase si pomyslím - jo ten je zkušený a má tak jemné rtíky. Hrozně ráda si uvědomím, že ho mám ráda. Zní to asi blbě, ale takhle to cítím a jsem na to pyšná.
,,Ty sis fakticky myslela, že bych nepřišel?“
,,No, když mi to řekla Iva, tak jsem si vážně myslela, že se tu neukážeš.“
,,Teď bych se měl urazit, víš to?“
,,Tak se uraz!“ zasměju se.
,,Taky že jo,“ řekne a odejde. Běžím za ním až ven, protože je hrozně rychlý a já nestíhám. Doběhnu tam a čeká mne milé překvapení. Všichni lidi z věčírku mi postavili velkého sněhuláka, hrad a kolem všeho byly svíčky. Kousek dál bouchla rachejtle… jako druhý Silvestr - pomyslím si. Je to sranda. Aleš ke mně zase přiskočí a obejme. Pociťuju, jak velkou mám v něm oporu. Je fakt super. Cítím se jako v pohádce. Už jsem skoro zapomněla, co se mi stalo. Nechci na to myslet a často se mi to daří. Myslím, že všechny ty večírky, superstar a hlavně Aleš, mi ukázali, že musím žít dál, a za to jim jsem vděčná. Trochu se mi začínají zalívat oči slzami a neubráním se tomu, aby mi nezačaly stékat po obličeji. Začnu si slzy rychle utírat, ale Ája si všimne, že brečím. Pustí mne z objetí a dá mi pusu na rty. Rozklepou se mi nohy a divoce mi buší srdce. Já ho asi fakt miluju! - pomyslím si. Je to fakt úžasný kluk, kterého nechci nikdy ztratit.
Ani si nevšimnu, že pořád civím na toho sněhuláka. Všichni už odešli… skoro všichni. Zůstali jsme jen my dva s Alíkem. Je mi ale tak nějak všelijak, proto se s Alešem rozloučím jenom letmým polibkem. Stihneme se domluvit na zítřek, abychom se konečně dostali k tomu tančení. Takže v neděli dopoledne. Dojdu do pokoje a usnu jako malé dítě.