A ten pravý je kde? - 29. díl

Už je mi patnáct. Uvědomím si, když ráno vstanu. Umyju si zuby, něco malého sním, namaluju se a oblíknu do sportovního. Přesně v devět se „tanečník“ dostaví. Nevím, co jsem čekala. Asi jsem si myslela, že se na tanec moc nedostane, ale Aleš je hodně profesionální. Neplete dohromady soukromí a práci. Naučil mě fakt hodně zajímavým kouskům. Jeho taneční kreace se sice jen těžko učím, ale za tři hodiny tvrdé práce je se mnou Alík spokojený. Společně se naobědváme a hezky si popovídáme.
,,Kdy že je přesně ta soutěž?“ optá se.
,,No v pátek mi přišel dopis, ale mamka mi ho dala až dneska, protože nebyl na nic předtím čas. Psali tam, že z celkového počtu přihlášených jsem byla vybraná do dvacítky nejlepších holek, a že finále se koná 9.1.v pátek. Vidíš a já si myslela, že to si teprve pozvou na konkurz všechny zajímavé holky a oni už to vybrali takhle.“
,,Já to věděl… a nejenom to. Věděl jsem i to, že ses tam dostala, a že jsi jedna z favoritek.“
,,Nekecej!“ řeknu a plácnu ho přes ruku.
,,Nebij mou maličkost,“ zasměje se.
,,Tak nemáš blbě mluvit.“
,,Totiž v porotě je můj táta.“
Otevřela jsem pusu do kořán.
,,Ale neřekl jsi mu, že mě znáš. Že ne? Já nechci žádnou protekci.“
,,To bych si nedovolil.“
,,To určitě,“ zapochybuju.
,,Musím už jít. Jo a málem bych zapomněl, že se ve tři staví za tebou Iva, aby s tebou vybrala nějakou písničku, a aby jste ji dopilovali. Hodně štěstí,“ řekne a pošle mi pusu.
Hned jak odejde, pustím si rádio a poslouchám, kterou písničku bych si mohla vybrat. Najednou začne hrát písnička, která by jim mohla zahrát na city (myslím, že je to od Whitney Houston, ta z Osobního Strážce). Je to fakt bomba, takže budeme mít více času na pilování chybiček, protože ta písnička je fakt náročná. Ani se nenaděju a
už zvoní ,,zpěvačka“ u našich dveří.
Taky je to profesionálka, protože dokud jsme to nedopilovaly do posledního puntíku, o ničem jiném nebyla řeč. Ale jak mile jsme skončily, Ivana mě hned zavalila otázkami.
,,Vy s Alešem, je to vážné? Sluší vám to spolu.“
,,Já ani nevím. Je to trochu zajímavé. Líbali jsme se spolu, já cítila motýlky v břiše, ale on… nevím. Je o hodně starší. Přeci by nechtěl mít něco s takovou fuchtlí, jako já.“
,,Co blbneš? Jsi přesně jeho typ: hezká, hubená blondýna, inteligentní a sexy. Takové on má rád.“
,,Jak to víš?“
,,Jsme kamarádi.“
,,Jenom kamarádi?“ zapochybuju, i když je mi jasné, že se ptám zbytečně.
,,Přece by nebyl s tebou, kdyby chodil se mnou ne? Nesmíš ho pořád takhle podezírat. Tohle fakt nemá rád.“
,,Jo a co ty a Saša? Prý - já s ním nic nemám…“ usměju se.
,,To byla jenom Silvestrovská atmosféra. Jsme jenom kamarádi.“
,,Jako s Alešem, co?“
,,Ne… no vlastně jo, ale s Alešem jsem nikdy nic neměla.“
,,Hm.“
,,No udělalo se pozdě a navíc jdeš zítra do školy, ne? Tak já půjdu. Měj se hezky.“
,,Ty taky.“
Naplním si plnou vanu vody a ralaxuju. Stane se ovšem něco, co jsme nečekala: Usnu! Zdá se mi ale fakt hnusný sen. Spadne mi do vany fén. Já umřu. Vylezu z vody jako duch a lítám po domě. Straším mámu a…. v tom se mnou máma lomcuje.
,,Máš už to studené. Vylejzej.“
,,Už jdu.“
Uložím se do postele a okamžitě usnu. Tentokrát se mi ovšem (na štěstí) nic nezdá.