A ten pravý je kde? - 30. díl

Můj otravný budík zazvoní už po šesté. Rozcvička, rozepěv,rychle zabalit věci do školy, namalovat se, učesat, vyčistit zuby, posnídat a vyrazit na to nejotravnější místo… do školy. Hned jak přijdu, si mě holky prohlížejí. Jasně zkrásněla jsem, protože mne dlouho neviděly a na začátku školního roku jsem vypadala úplně jinak. Slyšela jsem jenom nějaké kecy, že určitě někde šlapu. Tiše jsem se pousmála a pomyslela si, že kdyby ty slepice věděly, co na ně chystám, pukly by závistí dřív než až 9.1. Taky by je určitě zajímali všichni mí kamarádi ze Superstar… jo jo slepičky máte smůlu. Sedím sebevědomě sama v lavici. Učitelé mne nevyvolávají, protože všichni moc dobře ví, co se mi přihodilo. Kdyby jen věděli, že už jsem to překonala, podivuhodně rychle…tak...
Procházím se po chodbě a všichni mě drbou. Je mi to jedno. Nemůžu se dočkat domů. Budu muset už definitivně vybrat oblečení na tanec, na zpěv a ještě jiné, náhradní, taky plavky a doplňky. Najednou mi začne v tažce vibrovat mobil. Rychle ho začnu hledat a vidím číslo, které však nemám v seznamu.
,,Prosím?“
,,Ahoooooooj,“ zdraví mně někdo
,,Ahoooooooj, ale ráda bych věděla, kdo mně tolik zdraví,“ najednou si všimnu, že ještě před chvílí byl na chodbě hluk. Najednou všichni poslouchají, co říkám.
,,Aleš,“ ozve se ve sluchátku
,,Který Aleš?“ otáži se a celá chodba zpozorní, protože Aleš je u nás neobvyklé jméno a jediného, kterého všichni znají je ten ze Superstar (idol všech holek).
,,Hele Lindo. Nedělej si ze mě šoufky. No přece tvůj tanečník.“
,,A jo, tenhle Aleš,“ řeknu ledabyle. A tím vlastně zabiju dvě mouchy jednou ranou. Aleše i celou chodbu.
,,Neříkej, že už jsi zapomněla.“
,,Ně dělám si srandu. Stojím právě na chodbě, ve škole a všichni poslouchají, co právě řeknu,“ tu druhou větu zdůrazním, až to konečně všichni pochopí a začnou si mezi sebou o něčem povídat.
,,Tak je pozdravuj.“
,,Myslíš ty slepice nebo ty kohouty?“
,,Vidím, že je máš hrozně ráda.“
,,Ano. Přesně s takovou ironií, jako jsi to právě řekl.“
,,No nic, k věci. Chtěl jsem se tě zeptat… kdo tam s tebou jede. Myslím na tu soutěž.“
,,Asi máma. Proč?“
,,Jen tak. Myslel jsem, že bych ti mohl udělat v obecenstvu slušnou podporu. Zorganizoval bych autobus a jeli bychom tam všichni společně. Já, Ty, Tvoje máma, Ivana a dalších čtyřicet lidí ze Superstar, které znáš. Udělali
bychom nějaké transparenty, a nikdo by tam neměl takovou podporu jako ty… Jsi tam?“
,,Já jen potichu poslouchám. Ty to fakt chceš udělat? Pro mě?“
,,Jinak bych ti to asi nenabízel, ne?“
,,No mně je to jedno. Tak jestli to teda fakt tak chceš, všechno zařiď a přijď se ve středu domluvit na všechny detaily. Jo?“
,,S radostí má paní.“
,,Nekecej a konej.“
,,Vaše přání je mým rozkazem. Budu končit pa a posílám ti dlouhou pusu.“
,,Já taky pa.“
Šťastná jako blecha se vracím do třídy. On mě má asi fakt rád. Proč by to jinak dělal? Celou hodinu matiky přemýšlím a koukám do okna jako zamilovaný blázen. To snad není možné - pomyslím si, když do mě někdo neustále strká a hučí.
,,Kaufříková jsi tu, nebo spíš?“
,,Jsem tu,“ řeknu ironicky.
,,Ptala jsem se každého na jakou školu by chtěl jít?“
,,A co já s tím?“ odseknu.
,,No tebe se ptám taky.“
,,Aha, asi na Obchodku. Já nevím.“
,,Uvidíme holčičko, ale s takovým přístupem ke škole…“ bla bla - pomyslela jsem si.
,,Nejspíš jsi mne neposlouchala, že? Takže zítra máme to halové mistrovství.“
,,Hm.“
,,A budeš dělat rozdělovače. To znamená, že budeš počítat závodníky ze všech škol do dané disciplíny, aby byli všichni. O.K?“
,,A to to budu dělat sama?“
,,A z kým bys to chtěla dělat?“ třída se rozesměje, protože pochopí dvojsmysl téhle věty.
,,Ha, ha, ha,“ řeknu trochu pyskatě.
,,No dobře konec srandiček. Zítra v sedm ráno je sraz ve třídě. Jasné?“
,,No to je super,“ řeknu s předstíraným nadšením.
Zvoní! Konečně. Už se nemůžu dočkat na zpěv, až mě učitelka pochválí, jak krásně zpívám. Vždycky říkala, že v budoucnu ze mě něco bude.
,,Dobrý den,“ pozdraví nás sympatická učitelka.
,,Dobrý,“ ozve se nemravně Julian.
,,No děkuji za přivítáni, co jsem čekala, že? Takže dneska si vás všechny, každého zvlášť, přezkouším jak zvládáte své falše,“ usměje se.
Všichni zpívají a mně je to docela k smíchu, protože slyším ty chyby. Najednou přijde řada na mne.
,,Paní učitelko, dlouho jsem nechodila do školy a neumím tu písničku, kterou zpívali ostatní, ale mohla bych zkusit něco jiného.“
,,No dobře.“
,,Zbyly mi jen oči pro pláč... oooo ……….“
,,To čumym,“ řekne najednou úča.
Podívám se trochu divně, protože ona je totálně mimo.
,,Paní...“
,,Jo, jo jsem tu. Já jen… to bylo jako od profesionála.“
,,No to bych zase neřekla.“
,,Nemusíš být skromná. Vždyť to bylo lepší než některé výkony ze Superstar.“
,,Vážně si to myslíte?“
,,Nebudeme se tady o tom bavit před všema. Děcka...“ - zvolala na čumící třídu - ,,dělejte si teďka, co chcete. Ale ticho. Já tady musím něco zařídit… Takže Lino, kde ses to naučila?“
,,No já vám to řeknu od začátku… Když se stalo, co se stalo. Určitě jste o tom slyšela, tak v tom autobuse seděla Ivana Jaková. Vlastně to všechno se stalo kvůli ní. Pak mne byla navštívit v nemocnici, přivedla všechny kolegy ze Superstar a z nás dvou se staly nerozlučné kamarádky. Pak jsem jí řekla, že jsem se přihlásila do Všeobecného talentu, který bude letos i v televizi a ona mi řekla, že mě doučí všechny chytáky na hlas, jak zamaskovat faleš atd. Pak jsem byla taky s modelkou Marii Venskou, která mě učila různé pózy. A s Alešem Fikovičem, který mě fakt úžasně doučil taneční stránku.“
,,To jako fakt?“
,,No jo. Taky budu v novém videoklipu mít duet s Patrikem Onišem.“
,,Si děláš srandu?“
,,Ne. A ta soutěž je tento pátek.“
,,Fakt? No páni! A nemohla bys mi ode všech vzít podpis? Taková příležitost se mi už nikdy nenaskytne.“
,,No já bych měla lepší nápad. Nechtěla by jste jet v pátek s náma?“
,,CO? Já? S kým s váma?“
,,No se mnou, mou mámou a všemi ze superstar. Oni jedou totiž se mnou.“
,,Fakt???????“
,,No jo.“
,,A tobě by to nevadilo?“
,,Byla bych poctěna.“
,,Tak jo. Lindo, jak se ti odvděčím?“
,,Když to nikomu neřeknete a v pátek mi budete fandit.“
,,Jasně to beru. Tak kde mám jít nebo jet?“
,,Víte kde bydlím?“
,,No jasně, vždyť já bydlím kousek od tebe.“
,,Tak přijďte k našemu domu. Bude tam autobus se všemi těmi lidmi, se mnou a mýma báglama.“
,,A v kolik?“
,,To vám ještě řeknu. Musím se domluvit s mámou.“
,,Dobrá. Těším se,“ volá na mne, i když už jsem dávno za dveřma. Konečně jdu domů.
,,Mami?“ volám, když zahlédnu prázdnou kuchyň.
,,Balím věci bobe.“
,,Kam jedeme?“
,,Ještě nikam.“
,,Mami je pondělí.“
,,Já vím, ale nechci, abychom na něco zapomněly.“
,,Tak, jak chceš. Jo, abych nezapomněla, pojede s námi i učitelka zpěvu.“
,,Proč?“
,,Protože se jí líbí, jak zpívám a chce mne podpořit. Jo a volal mi Aleš.“
,,Já vím.“
,,Jakto, že to víš?“
,,Volal sem a ptal se mě jestli bych dovolila, aby jel celý autobus fanoušků. Já mu řekla, že se musí domluvit s tebou, a dala jsem mu tvoje číslo.“
,,Aha.“
,,Souhlasila jsi?“
,,Jasně. Pojedeme všichni v autobuse: Ty, Já, Paní učitelka, Ivana, Aleš…bude sranda.“
,,To bude. A v kolik chceš jet?“
,,No na to jsem se chtěla zeptat tebe.“
,,V těch papírech je psáno, že se máš dostavit ráno před soutěží neboli v pátek ráno, aby vás naučili kam plus, mínus koukat do kamery, jak zacházet s mikrofony atd. Takže abychom ve čtvrtek dopoledne vyjeli, abychom tam odpoledne byli, aby sis ještě stihla všechno zopakovat, pak se dobře vyspat a brzo ráno vstát. Chápeš, musíme tam být dříve, kdyby se třeba trochu změnil program a oni potřebovali rychleji zkoušet, nebo tak něco.“
,,A kdo bude platit ty pokoje?“
,,Ty jsou pro účastníky a pro jejich fanoušky zdarma. Jen si myslím, že nikdo nečeká, že nás přijede tolik.“
,,No tak se budeme muset nějak vměstnat.“
,,To jo, ale ty budeš mít svůj pokoj. Ve tvém žádné sardinky nebudou, protože ty se musíš dobře vyspat.“
,,Tak jo. Měla jsem všechny ty informace říct učitelce zítra, ale dojdu jí to říct teď, aby se mohla na to lépe připravit.“
,,Jen jdi. Jo a abych nezapomněla… do konce týdne nepůjdeš do školy.“
,,Fakt?“
,,No jo. Protože musíš dopilovat ten tanec, pořádně kroky a tak, no a zpěv taky. Možná se bude volit talent v každé disciplíně zvlášť.“
,,Fakt?“
,,Jo. Takže musíš všechno vypilovat.“
,,Tak jo, já jdu, ale v kolik se tu má dostavit?“
,,No nejpozději v devět.“
,,Fajn, tak já jí to řeknu a pak přijdu. Mami, teď mi došlo, že já vlastně nebudu na tom halovém mistrovství! Super! Stejně jsem měla dělat rozdělovače. Tak Pa.“
Vyšla jsem ven jako nejšťastnější člověk na světě. Cítila jsem se jako víla. Šla jsem a šla, až jsem došla k domu, kde bylo napsáno Nováková. Zazvonila jsem a doufala si, aby byla doma.
Najednou se bleskurychle otevřely dveře a v nich stála učitelka v domácím oděvu. Pousmála jsem se, protože vypadala fakt… tak jinak. Taky se na mne usmála.
,,Dobrý den paní učitelko.“
,,Ahoj.“
,,Já jsem vás přišla poinformovat o tom pátku, protože nebudu chodit do školy, abych všechno stihla dopilovat.“
,,Pojď dál nebudeme stát tady na tom mrazu.“
Hezky mě zavedla do obýváku, kde to vypadalo jako v paláci. Nádhera. Strop byl celý ze dřeva, na stěnách visely podepsané obrazy slavných, na venkovní stěně stála dřevěná okrasná skříň a houpací křeslo. Stěny byly vymalované velmi sytými barvami. No krása.
,,Sedni si“ - pobídla mě - ,,a povídej.“
,,No takže my tam jedeme ve čtvrtek dopoledne, protože v pátek ráno musím být na zkoušku. Přeci je to přímý přenos a nesmí se nic stát. Takže od baráku budeme vyjíždět asi kolem deváté. Ve čtvrtek určitě učíte, že?“
,,Víš, co? Když jsme samy, tak mi prosím tě tykej. Cítím se pak hrozně stará, když mi vykáš.“
,,No já nevím… jestli si vůbec zvyknu.“
,,Musíš. No a k tvé otázce. Ve čtvrtek učím, ale můžu se omluvit. Stejně mne musí pustit na celý pátek, takže si myslím, že to nebude problém.“
,,Tak to jsem moc ráda.“
,,Dáš si kafe?“
,,No jestli bych mohla prosit nescu s mlékem.“
,,Dobře. Hned jsem zpět.“
Zase jsem se rozhlížela kolem sebe a zjistila, že Katka, jak se mi představila, asi sbírá podpisy slavných, proto chce ty podpisy superstar. Kdysi jsem to taky sbírala, ale od nového školního roku, když se můj život celkem změnil, jsem toho nechala. Přijde mi to dětinské, a to já být nemůžu.
,,Tady je to kafe Lindo.“
,,Díky. Máte… teda máš to tady moc hezké. A ty tu žiješ sama?“
,,Rozvádím se a ten barák zůstává mně.“
,,Promiň.“
,,Ne to je dobré. No tak povídej mi, jak se těšíš na tu soutěž. Asi blbá otázka, co?“
,,Ne. Ráda ti o tom povyprávím. No, těšit se určitě těším, ale zároveň mám strach ,že se něco stane, že se strapním. Nebo tak něco. Každopádně to bude určitá zkušenost, kterou nemíním propásnout.“
,,No a víš aspoň trochu, jak to tam bude vypadat?“
,,Bude nás dvacet holek. Soutěžit budeme v různých disciplínách: Zpěv, tanec, modeling, vyjadřování a volná disciplína… sakra já na ní úplně zapomněla! Co budu dělat?“
,,No tak to bychom měly něco vymyslet.“
,,Určitě by to chtělo něco srandovního… originálního.“
,,Tak to máš recht.“
,,Co třeba nějaká scénka?“
,,To není vůbec špatný nápad.“
,,Např. Moderní popelka, nebo popelka po 20-ti letech. To by mohla být sranda.“
,,No to máš pravdu.“
,,Měla bych hůlku jako stará babička, budu tak oblečená, ale půjdu na ples a všechno se bude odehrávat jako v klasické Popelce jen s tím rozdílem, že bych tam mohla mít nějaké kecy, které známe od starší generace typu: Ta dnešní mládež.“
,,To je super nápad.“
,,Jenže nemám žádné šaty, takové staro - módní šaty.“
,,O to se nestarej. To zařídím já. Všechno vezmu ve čtvrtek. A víš, co mne napadá? Pustíme muziku jako, že se důchodci na plese baví a ty budeš dělat, že tančíš s chlapem. Normálně budeš s ním mluvit a opakovat jakoby to, co řekl on. A chtělo by to nějaké hezké hlášky.“
,,Děkuji Katko. Jsi super.“
Všechno jsme s Katkou nacvičily a v jednom kuse jsme se smály. Myslím, že v tom bych mohla zabodovat. Konec konců, jak ve všech disciplínách, že? Ne dělám si srandu. Určitě tam bude hodně lepších holek než jsem já.
Cestou se loudám, přemýšlím… Nechce se mi domů, i když se tam moc těším. Na konec se tam doloudám…. ale nejdou otevřít dveře.
,,Se zasekly nebo co,“ mamřu sama pro sebe.
,,Ne ne ne,“ ozve se zza dveří.
,,Kdo tam je?“ vytřeštím oči
,,Nikdo. Duch!“
,,To není vtipné. Kdo jste a proč držíte naše dveře. A jak jste se tam vůbec dostal?“
,,Tak pojď,“ otevřou se dveře.
,,Aleši?“
,,No jo.“
,,Co tě to napadlo, držet dveře?“
,,Sranda ne? Ale pak jsem z tebe dostal strach, tak jsem raději otevřel.“
,,Ty…“ syknu se smíchem.
,,No, co já? No, co???“
,,Nic,“ začnu se smát.
,,Říkali jsme, že přijdeš ve středu. Nebo se mýlím?“
,,A to ti vadí, že jsem si pro tebe našel čas dneska?“
Roztřesou se mi kolena.
,,Ani ne.“
,,Jak ani ne. Máš být nadšená.“
,,A z čeho jako?“
,,Ty mě zkoušíš?“
,,Z čeho?“
,,Dobře nechme toho,“ prohlásí. A já ho mám tam, kde jsem ho chtěla mít. Chci, aby si myslel, že je mi ukradený.
Přeruší chviličku ticha.
,,Tak jsem vymýšlel ty kroky, ale pak jsem si uvědomil, že sis ještě nevybrala písničku.“
,,No jo! Jak to tak vidím, tak dělám všechno na poslední chvíli. Dneska jsem byla u učitelky, která jede s náma, a tam jsem přišla na to, že nemám nic na volnou disciplínu… No tak jdeme na horu něco vybrat.“
,,Tak jdeme. Nemáme moc času.“
,,No tak pohni. Nevím proč se tak loudáš!“
,,Ty…“ utíká za mnou, ale chytí mě hned na prvním schodu.
,,Sis myslela, že jsi rychlejší, co?“
,,No jo no, taks vyhrál.“
Byli jsme tak blízko sebe. Držel mne kolem pasu, koukali jsme jeden druhému do očí… byli jsme tak blizoučko. Zase mi poskočilo srdíčko.
,,Tak, aby se ti lépe tančilo,“ řekne a políbí mne. Tak jemně, tak dospělácky… strašně se mi to líbí, ale vyspěle to přeruším.
,,Myslím, že bychom mohli začít,“ zvednu se, ale Aleše nepustím. Táhnu ho za sebou, držím ho za ruku. Dojdeme do pokoje a ihned pustím rádio. Chvíli jen tak mlčky posloucháme, protože nic zajímavého nehraje.
,,Asi bude problém,“ pronesu.
,,Proč?“
,,No nehraje nic moc tanečního.“
,,Jasně já tančím disco, ale umím i něco jiného. Ty chceš ale asi jenom tohle, co?“
,,No já nevím. Příjde mi to takové nejlepší, nejjednodušší.“
,,To ale nemusí být pravda. Stejně jestli chceš ohromit porotu, tak bys měla mít čím jak nejsložitější kroky.“
,,No to je pravda. Ale co jako navrhuješ jiného?“
,,Dělej dej to nahlas.“
,,Tohle?“
,,Jo. To jsou latinsko - americké tance.“
,,A co jako?“
,,No to by mohlo na porotu zabrat. Něco o tom vím. Věř mi.“
,,Ale já ti věřím.“
,,Moment,“ řekne a už někam volá. Mluví o nějakém CD, a že ho chce hned. Moc jsem sice z toho nepochopila, ale co. Snad mi to řekne. Zavěsí.
,,Takže s tím souhlasíš, jo?“
,,S čím jako?“
,,No s mambem.“
,,Co blbneš, já to vůbec neumím. Nikdy jsem nic takového netančila.“
,,Všechno je jednou poprvé,“ mrkne na mne.
,,Ale já na to nemám ani šaty. Nic. To prostě nejde.“
,,Tvoje mamka říkala, že jste byli nakupovat nějaké hadříky na tu soutěž. Tak snad něco máš, ne?“
,,No vlastně nějaké společenské šaty bych mít měla, ale já nevím.“
,,Ale víš. Nic jiného ti nezbývá. Musíš zaujmout.“
,,No to chci, ale v tomto jsem fakt nemehlo. A navíc, kdo mě to jako bude učit?“
,,No já přece.“
,,Ty?“
,,A kdo jiný?“
,,Ty to jako umíš jo?“
,,No jasně. Kromě disca se mi líbí i latinsko - americké tance. Tančil jsme kdysi v jednom hotelu celé prázdniny pro hosty.“
,,To jo.“
,,No a umím to dobře!“
,,Nechval se.“
,,Já jenom konstatuji.“
,,Stejně si mě nepřesvědčil.“
,,Tak to máš smůlu,“ řekne a vysune zuby tak, že vypadá jak kůň. Najednou někdo zazvoní. Ani jeden z nás však nejde otevřít. Najednou uslyším máminy kroky na schodech a pak za dveřma.
,,Někdo tady přivezl nějaké CD. Víte o tom někdo?“
,,Jo to je v pohodě. To máme na tanec.“
,,A můžu se podívat?“
,,Ne. To uvidíte v přímém přenosu.“
,,Tak já jdu hrdličky.“
,,Mami!“
,,No jo,“ pousměje se a hned za sebou zavírá dveře.
,,Tak teď tě naučím základní krok. Takže do předu do zadu do boku… Ale holka snaž se trochu.“
,,Ty si jako myslíš, že se nesnažím?“
,,No moc to tak nevypadá.“
,,Víš, co? Štveš mě. Já tu dřu jako kůň a ty…“
,,Hele holčičko poslouchej mě. Kdybych nebyl já, neuměla bys totálně nic. Neuměla bys zacházet se svýma křivkama a ty mi budeš něco vyčítat?“
Sice se mi moc nechce mu dát za pravdu, ale asi je to tak. Jsem rozmazlený fracek, který si ničeho neváží. Aleš si všimne, že přemýšlím nad jeho slovy. Na konec promluvím první já.
,,Promiň.“
,,To je v pohodě. Tak budeme pokračovat? Už ti to celkem jde.“
,,Hm tak to je fajn, ale napadá mě ještě jedna maličkost… Kde seženu partnera?“
,,Neboj někoho seženu. Někoho, kdo je fakt špička. Ještě na hotelu se trochu protančíte, abyste se sehráli.“
,,Hm díky,“ tak trochu jsem doufala, že mým vyvoleným partnerem bude samotný On, ale mýlila jsem se. Tančili jsme dál jako o život. Bylo to v celku fajn, hodně mě naučil. Začínám si myslet, že latinsko - americké tance jsou super. Musíš chtít cítit toho druhého, svého partnera, aby to fungovalo. Musíš se vžít do hudby. Když umíš kroky, pak se jen řídíš svým srdcem. Aleš je báječný tanečník. Jeho doteky mne vždycky rozpálí. Taky se bojím, abych něco nezvorala, protože bych se hrozně styděla.
Teče ze mě, jak ze zloděje. Jsem upocená a Ája taky. Dřeli jsme oba, i když on nemusel, ale chtěl… kvůli mně!
,,Aleši můžeš se jít opláchnout. Přece nepůjdeš domů takhle spocený.“
,,No tak jestli by to nevadilo.“
,,Ne nevadilo. Mýdlo je na vaně.“
,,Díky. To bude super.“
,,Nemáš zač,“ šibalsky se usměju. Odchází do koupelny. Dívám se za ním, jak mizí za dveřmi. Cítím se jako blázen. Kdyby mně někdo sledoval,řekl by si, že jsem šílenec. Z mého zamyšlení mně vytrhne čísi volání.
,,Cože, co?“
,,Do čeho se můžu utřít?“ volá Aleš. No jo mě ani nenapadlo mu dát ručník.
,,Už jdu,“ křičím přes celou chodbu a rychle běžím pro ručník.
,,Tady máš ten ručník,“ klepu na dveře.
,,Můžeš mi ho prosím podat?“ zaskočí mne svou otázkou.
Pomalu otevírám dveře, abych tam mohla prostrčit ruku a hodit tam ten ručník. Najedou mě něco zatahá, až skoro spadnu. Jsem v koupelně, kterou právě Aleš zamkl... sama s jedním nahým klukem.
,,Díky za ručník,“ obmotá si ho kolem pasu. Oddechnu si. Pak si mne vší silou přitáhne k sobě. Jsem na něm
namačkaná. On krásně voní, ale já ,,smrdím“ potem. Kouká se na mě, ale já se koukám dolů a ani se neodvážím zvednout hlavu.
,,Co se ti to nelíbí?“ přeruší mé mlčení.
,,A co by se mi mělo líbit?“
,,To je to, co mě na tobě vzrušuje.“
,,Podívej se. Jsi o hodně starší. Jsem malá holka, která je schopna ti naletět. Prosím tě. Dokud to jde nech toho.“
,,Řekni mi, že se ti to nelíbí.“
,,Což o to, ale…“ - musím si rychle něco vymyslet - ,,jsem spocená a smrdím.“
,,Však se můžeš jít osprchovat. Já se nebudu dívat.“
Pousměju se. Rozjedu krásný flirt.
,,A co tam budu dělat sama v té sprše?“
,,No kdybys chtěla můžu ti tam někoho sehnat.“
Stoupnu si na špičky a pošeptám mu.
,,Chci tebe.“
Krásně se usměje. Flirt pokračuje. Všechno jde samo od sebe. Svléká mi zpocené tričko, kalhoty, podprsenku, kalhotky… Já jemu ručník. Až jsme oba nazí. Jdeme společně do sprchy, kde se zavřeme, pustíme příjemně teplou vodu. Je mi s ním krásně. Meje mi záda a já jemu taky, i když on už je umytý. Líbáme se. Užíváme si jeden druhého. Je to nádhera. Dotýká se mě skoro všude. Jsme si tak blizoučko. Oba jsme vzrušení a cítíme, že bychom to chtěli, ale dole je přece jenom máma.
Oba vylezeme osušíme se a zase se líbáme. Jsem s něho paf. Oblečeme se. Jdeme do mého pokoje.
,,Díky za to, že jsi,“ vyrazí mi dech.
,,Bylo mi s tebou fajn.“
,,Proč bylo. Ještě bude. Neboj. Jo ale málem bych zapomněl. Zítra se za tebou staví Ivana, abyste to všechno dopilovaly, tak jako my dneska.“
Sklopím hlavu a hezky se předvedu.
,,Jen doufám, že bez toho konce.“
Pousměje se.
,,Neboj u zpěvu se tolik nezapotíte.“
,,Fajn necháme toho je pozdě. Nechci tě vyhazovat, ale jsem fakticky ospalá.“
,,Už jdu. Tak ve čtvrtek nezapomeň,“ líbne mě jemně na rty.
,,Neboj na to se nedá zapomenout.“
Odchází z mého pokoje. Spadnu na postel, abych se přesvědčila, že nesním. Asi ne, protože ihned usínám.