A ten pravý je kde? - 32. díl

Vzbudím se nezvykle rychle. Mamka ještě spí, takže nemůžu moc šmejdit po domě, abych ji neprobudila. Proto si vezmu tužku a papír. Ze začátku mě nic nenapadá, čím bych mohla zabít nudu, ale pak mi to dojede. Menší pravděpodobnost, že nic nezapomenu bude, když to budu mít sepsané. Nejprve se zajímám o kosmetiku. I když tam nejspíš bude kosmetička, raději si ssebou přibalím všechny věci, které denně používám. No a teďka všechny ty hadříky. Páni! Já beru snad celý šatník. Samozřejmě si musím vzít něco teplého, i když v hotelu bude určitě teplo, ale člověk nikdy neví. Taky všechny ty večerní šaty, boty, kabelky, ručníky, ponožky, spodní prádlo, taky něco pohodlného… no prozatím mi není jasné, kde to všechno zabalím. Ale mamka už něco kutila, tak to snad nějak dáme dohromady.
,,Puk, puk. Zdálo se mi, že už nespíš. Je teprve devět.“
,, Já jsem se pokoušela ještě spát, ale asi začíná pracovat nervozita.“
,,A z čeho prosím tě? Vždyť to vyhraješ. Nemáš se proč nervovat.“
,,Mami ty mi moc věříš. Beztak jsem se tam dostala jenom proto, že jim nějaká holka odpadla nebo nějakým podvodem.“
,,Co to tady vykládáš? Jakým podvodem? Viděli hezkou holku, tak ji prostě vybrali. A takové kecy už nechci nikdy slyšet!“
,,No možná máš pravdu. Uděláš mi dneska taky kafe? Jsem nějak nervózní. Snad mě to zklidní.“
,,Přímý přenos je až v pátek.“
,,Ale když si vzpomenu na to dnešní balení, a že zítra už odjíždíme, tak…“
,,To bude v pohodě. Jdu udělat tu kávu.“
Zavřela za sebou dveře a mně se podivným způsobem ulevilo. Co když se před ní taky strapním? A taky před Alešem, Ivanou… a všemi? Fuj! Já už na to nechci myslet!
,,Snídaně!“ slyším taky zamyšlenou mamku.
,,Mami, a nemohla bych si taky dneska vzít kornflejksy?“
,,Nebudeš přece jíst pořád tu kukuřici, nebo co to je.“
,,Je to zdravé.“
,,Vždyť nic jiného ani nejíš!“
,,Musím si udržovat postavu.“
,,Jo tak tu bys měla, i kdyby si jedla denně bůček.“
,,Tak tím bych si nebyla tak jistá.“
,,Sněz ten rohlík s tím salámem, nebo mě naštveš.“
,,Už jím,“ dořeknu to, ale neuskutečním. Někdo zazvoní.
,,To je asi Maruška. Ještě se měla stavit na ten modeling,“ podotknu, neboť jsem to mamce včera neřekla.
Naplno otevřu dveře, ale trochu mě zamrazí. Nestojí tam Marie, jak jsem si myslela, ale ten týpek ze včerejška.
,,Hvězda co?“
,,Co jááá… ne. Ne-e,“ hm trochu jsem ho nějak nepochopila?. Co tím chtěl naznačit.
,,Mám tady pro vás zase dárek.“
,,Já si to nevezmu dokud mi neřeknete, kdo mi to zase dneska posílá.“
,,Hele madam. Řekl jsem, že už sem nevkročím, ale dneska tu nemohl nikdo jiný jít, tak jsem tu opět. Nevím od koho jsou, nevím nic. Jenom jsem vám to měl doručit.“
,,No sorry. Já myslela, že byste to mohl vědět. Já přece nemůžu přijímat cizí dárky.“
,,Ten někdo si to asi přeje. Naschle.“
Ukončí debatu a vrazí mi malou krabičku do ruky.
,,To není Marie?“ ozve se z kuchyně.
,,Zase ctitel,“ řeknu ironicky.
,,A co tentokrát?“
,,To bych se k tomu musela dosekat…. páni! To je hezky drahá voňavka.“
,,Ukaž!… To ale hezky voní. Řekla bych, že jsi někomu parádně zamotala hlavu.“
,,Hm, ale to by mě taky zajímalo komu.“
,,No, je to záhada holčičko. Ani jsem si nestačila všimnou, kdys mi tak rychle vyrostla. Já vím. V poslední době sis toho hrozně moc prožila, ale snad už budou převládat ty hezčí chvíle. Doufám.“
,,To bude osud, mami. Uvidíme, jak se budu vyvíjet dál. Pochybuju jen, že slibně!“
Touhle větou jsem ukončila náš rozhovor.
Před obědem přišla konečně tolik očekávána Maruška a vlastně jsme neměly, co dělat, a tak mi jen poradila ohledně oblečení. Co se porotě líbí, co oceňují a co naopak nesnášejí. Nemůže jet zítra s námi, ale slíbila, že pokud se nebude ani moc dívat, tak si to alespoň nahraje, aby to viděla a mohla mne zkritizovat nebo pochválit ?.
No k večeru, to bylo celé na pytel. Toho balení! Ještě, že máma koupila velký kufr. Mně by to asi nenapadlo. Teď budu mít všechny věci pohromadě. Akorát dáme zvlášť kabelky a boty, no a asi jen tak na sedadlo položíme šaty, aby se nepomačkaly. Ale v čem pojedu? Nemám co nasebe. No dobře. Mám, ale nevím co se bude hodit. K sakru, tohle fakt nesnším. Hm… asi budu muset přibalit i žehličku, kdyby náhodou.
No tak zabaleno by bylo! Páni… to je už deset? Sakra ani se na zítra nevyspím. Ještě, že je přímý přenos až v pátek, jinak by mě asi trefil šlak.
,,Zlato? Ty už ses zbalila? Já ti chtěla tolik pomoc, aby to šlo rychleji, ale sama jsem měla tolik práce.”
,,To nic. Nejsem malá, ne?”
,,No to opravdu nejsi.”
,,A proč se teda směješ?”
,,Nemůžu se dočkat, až bude moje maličká v televizi.”
,,Mami hlavně nepočítej s tím, že získám nějakou cenu.”
,,Kdyby ne, taky se nic neděje, ale říkám záměrně KDYBY.”
,,Nebudu se s tebou mami hádat, protože jsem ospalá.”
,,Tak dobrou. Jo a budou tu tak kolem deváté, volal Aleš. Oznámila jsem to i té tvé učitelce. Všechno jsem za tebe zařídila. Taky se mělo do včerejška nahlásit, jakou hudbu budeš potřebovat, tak jsem jim to tam napsala.”
,,Mami díky, já na to zapomněla. A… Aleš nechtěl se mnou mluvit?”
,,Ne.”
Hm…nezapírám, že jsem sklamaná.
,,Takže v devět. No tak v sedm stačí, když vstanu, ne? Umýt se, umýt vlasy, vysušit, učesat, namalovat…”
,,Myslím, že to máš až až času. Tak dobrou.”
,,Brou.”
Nač se mýt, když to příjde ráno. Kdo ví, kdy bych se dostala do postele.