A ten pravý je kde? - 34. díl

Páni... kouknu na budík a zjistím, že je teprve sedm. Za normálních okolností bych se tak brzo neprobudila, ale aspoň se v klidu osprchuju a upravím. Sprcha je krásně osvěžující.
Vedle už taky někdo chodí. Ze dveří vyleze Aleš. Rozespalý, krásně rozcuchaný, hrozně sexy! Měl v ruce ručník, takže mířil tam, odkud jsem právě vycházela. Do sprchy. Chtěla jsem ho pozdravit, když mi naznačil, abych byla potichu. Je hodný nechce probudit mamču. Tichounce jsem se odploužila zpět do koupelny. Mlčky vešel hned za mnou.
,,Mi budeš asistovat?“ řekl úplně vážně.
,,Myslela jsem, že chceš se mnou mluvit. Vypadalo to tak...“
,,Nevím na čems to poznala.“
,,Sory,“ řeknu nakvašeně.
,,Ty máš zas náladu,“ podotkl klidně.
,,Já? Nevím kdo je dneska nepříčetný a nepříjemný.“
,,Já? Zase já. Proč všechno schvaluješ na nevinné lidi. Tak je to vždycky Lindo. Si divná.“
Nestačím zírat. Nejprve myslím, že je to jen zlý, trapný sen, ale probere mne ledová voda. Zjistím, že nespím.
,,Co děláš?“ pobouřím se. Skazil mi náladu. Totálně.
,,Vždyť to říkám. Pořád se urážíš.“
,,No jo vždyť jsem jenom v županu, že. Ale kámo já ho budu potřebovat. Navíc já se neurážím. Jenom mi hned ráno někdo zkazil náladu. V tak důležitý den.“
,,Právě jsem potřeboval tu studenou sprchu, abych nabral formu. No a tebe ...“
,,Mě sis vybral jako obět vylepšení nálady.“
,,Ne.“
,,Tak proč?“
,,Protože.“
,,Ty seš hroznej,“ teprve teď jsem si uvědomila, že přede mnou stojí tak, jak ho pán Bůh stvořil. Není to sice poprvé, co ho takhle vidím, ale je to ... jiné.
,,Zase já,“ podotkne a v pohodě se sprchuje dál.
,,No asi půjdu, abych potom neměla pocit, že jsem ten přímý přenos zvorala k vůli tobě.“
,,Ale Lindo...“ řekl prosebně, až jsem se musela otočit. Jeho oči mne zase dostaly. Ten kluk si mě omotal kolem prstu.
,,Nechceš se ještě jednou vysprchovat? Umyl bych ti pořádně záda.“
,,Já si je umyla. Dík.“
,,Ale sama si je tak dobře neumeješ. Budeš v přímém přenosu.“
,,Já to vím, ale pochybuju, že by lidi něco tak podrobnýho viděli.“
,,Nikdy nevíš. Třeba porota to zahlédne.“
,,Ale já nejsem špinavá,“ podotknu dotčeně.
,,To neříkám“ - usměje se - ,,ale přece.“
,,Stejně bude dopoledne trénink a generálka a odpoledne si možná ještě procvičíme ten tanec, ne?“
,,Co bys chtěl ještě cvičit? Vždyť to umíš. Perfektně,“ jeho pochvala mě náramně hřála u srdíčka.
,,Já myslela, že si to prubnu s tím tanečníkem, abych nebyla jako dřevo.“
,,Nebudeš neboj. On ale přijede těsně před přenosem, takže to nepůjde. Nedovolím ti odpoledne trénovat. Uděláš si relax, abys byla dobře odpočinutá a čilá. O.K.?“
,,No když myslíš.“
,,Udělám ti masáž, pustíme si hezkou hudbu a hezky si popovídáme.“
,,Pokud budeš hodný.“
,,To jsem vždycky,“ ten humor... už je to zase ten dobře známý Ájínek.
,,Dobře už půjdu. V klidu se vysprchuj a to odpoledne beru. Bude to fajn.“
,,Dík, že mi taky dopřeješ kousek soukromí,“ myslela jsem, že ho praštím, ale vzmohla jsem se jenom na úsměv.
Odklusala jsem ze sprchy, abych zjistila, že nikdo už nespí. Všichni se na mne tak nějak divně koukají. No jo. Je to fakt. Vylezla jsem z koupelny, kde se sprchuje Aleš... ale snad si nemyslí...!
,,Ahojte,“ pozdravím, abych zakryla své rozpaky. Hezké odpovědi se však nedočkám. Někdo jenom něco brukne, aby se neřeklo. No snad si vážně o mně nemyslí, že jsem to... s ním...
Všichni se plouží po pokojích jako by snad nikdy nespali, a přitom byli včera zalezení tak brzo. Ale vždyť vypadali, že mne berou normálně. Jako bych nebyla o tolik mladší. Copak jim to teď začalo vadit? Ne to bude určitě tím, že je ráno. Všichni jsou rozespalí. Jsem blbá, myslím na takové trapárny. A dost! Dneska je můj velký den... po dlouhé době se mi před oči tlačí Tomášova nádherná tvářička. Tohle všechno jsme chtěli prožít spolu, plánovali si to. Teprve teď na mě padl stín vzpomínek. Kde nejhroznější je celý ten rozhovor s jeho mámou. Nezmínila jsem se ti o tom deníčku, protože jsem chtěla na to rychle zapomenou, ale teď zastávám jiný názor. Jeho máma se vrátila z léčení. Jako nová žena. Volaly jsme jí a oznámili jí tu zprávu. Nejprve nás seřvala, že si vymýšlíme. Když jsme byly neústupné, rozbrečela se. Pak ji ale popadl vztek a nedalo se s ní mluvit. Vyhodila nás se slovy, že se do toho laskavě nemáme míchat, a že si ho pohřbí sama, jak uzná za vhodné. Do dneška nevíme, zda nějaký pohřeb vůbec byl, zda zase nezačala pít...
,,Je někdo doma?“ ťuká mi na rameno máma.
,,Doma ne, ale v hotelu jo.“
,,Mluvím do tebe, a ty nic.“
,,Jenom jsem se zamyslela.“
,,Nad čím?“
,,Nad Tomášem,“ přiznám se dobrovolně.
,,Ale to snad ne.“
,,Jen mi došlo, že bez něj bych tu nebyla.“
,,To je sice fakt, ale nesmíš na to myslet. Myslela jsem, že už tě to přešlo.“
,,O to nejde. Prostě mě napadlo, jestli měl vůbec nějaký pohřeb.“
,,Musíš doufat.“
,,Co jiného mi zbývá. V kolik je snídaně?“
,,V devět. V deset poslední zkouška a v osm ...“
,,Mami ani mi to neříkej.“
,,Ale no tak. Ani si mi včera nepovyprávěla jak to tam vypadalo.“
,,No bez lidí to bylo docela v pohodě, i když jsem byla taky nervózní. Ale mami, já nemohla najít ten sál. Bloudila jsem po hotelu a přišla tam o něco později. No fakt prča. Ale jinak bude to hezky udělané. Jen abych to nezvorala, nespadla, nebo kdo ví, co se ještě může stát.“
,,Ty pořád naříkáš. Vzchop se!“
,,Budu muset. Mami musím se převlíct a půjdeme na tu snídani, ne? Jo a to jsem se ještě chtěla zeptat... jak to, že už včera všichni spali když jsem přišla?“
,,Byli utahaní. Nediv se jim. Navíc Pepa trochu přebral a museli ho tu donést, tak se nediv, že nálada nebyla ideální.“
,,Aha. Jen jsem se divila.“
,,No tak jdeme?“
,,O.K,“ potvrdila jsem a pak si uvědomila, že začínám používat Alešova slova.
Snídaně byla moc dobrá, až jsem se bála, abych to na zkoušce ustála. Snědla jsem toho za čtyři. Jsem nafouklá jak balón.
Tolik obávaná zkouška byla úplně v pohodě. Po molu jsme se pohybovaly jako profesionálky. Moc dobře každá holka věděla, co mluví a kdy. Takže by to večer neměla být taková katastrofa. Skončili jsme to těsně před obědem, takže jsem šla přímo tam. Naši už tam byli. Oběd byl vítečný. Zase jsem do sebe nacpala i máminu porci. Jako prasátko, no.:-)
Tiše jsme odklusali na pokoje. Nikdo se nesměje, nějak to tu smrdí. Nechápu to. Ale tím mi určitě na sebevědomí nepřidají.
,,Hele lidi, potřeboval bych, abyste se na celé dopoledne vyklidili z pokojů. Potřebujeme klid. Chci jí na to psychicky připravit. Zajdete někam, že jo?“ ozval se na pokoji Aleš.
,,To by mě zajímalo, jak ji chceš připravit,“ řekla nějak podivně Ivana.
Aleš se jen uculil.
,,Hlavně, že to vím já, ne?“
,,Asi jí to pomůže,“ ozvala se Katka. Málem bych zapomněla, že je tu s námi.
Tím mámu přesvědčila. Před tím totiž po mně pokukovala hrozně podezřele, jako bychom snad chtěli dělat něco nekalého.
,,Taky si myslím,“ prohlásila nakonec a tím se všichni odebrali. Někteří do sauny, jiní do solárka a další jen tak do baru. Prostě volný výběr.
,,Konečně,“ oddechl si Aleš a natáhl se jak široký, tak dlouhý na mou postel.
,,Tak co jako první?“
,,Jako první bych se prospal.“
,,Prospal? Říkal si relax, ne?“
,,A to není relax?“
,,No je, ale přeci nebudeme spát.“
,,Ach jo. Jak já nemám rád tvůj smysl pro povinnost.“
,,No ty jsi hrdina, fakt.“
,,Tak jo. Dojdu do pokoje pro olejíčky. Namasíruju tě.“
,,Ty ssebou vozíš olejíčky?“
,,Nezbytná součást mého zavazadla.“
Odpochodoval do svého pokoje a vrátil se s nějakým kufříkem.
,,Tak sundat tryčko a podprsenku pokud nějakou nosíš.“
Myslela jsem, že se propadnu. On umí člověka tak strapnit.
,,No dovol.“
,,Já nevím. Modelky tam přeci do toho nemají co dát.“
,,Já nejsem modelka. A desítky nepotřebuju.“
,,No dobrá, dobrá. Tak se svlíkej.“
Chvíli jsem otálela, ale pak mi došlo, že se nesmím nechat zahanbit. Čekal, že budu dělat scény. Sama sebe jsem uklidnila, že se nemám za co stydět a rychle si přetáhla tryčko přes hlavu, odepla podprdu a honem lehala na postel. Aleš si na mne sedl obkročmo a připravoval si přísady.
,,Netlačím tě?“ staral se.
,,Ne jen jsi trochu těžký,“ vzdychla jsem.
,,Kus pořádného chlapa. Nediv se.“
,,A já kus tyčky, si chtěl dodat, ne?“
,,No možná bych to řekl, ale netoužím být za každou cenu vtipný.“
,,To si vážně o sobě myslíš?“
,,Jo.“
,,Já si myslím pravý opak.“
,,Neznáš mě. Vůbec.“
,,A proč to nenapravit. Ráda tě poznám.“
,,Nic není jak to vypadá.“
,,Tak mi o sobě něco pověz.“
,,Nechci.“
,,Škoda.“
,,Ale ty bys mi mohla o sobě něco povídat.“
,,Tebe to zajímá?“
,,Určitě.“
,,Nevím, co chceš slyšet.“
,,Všechno zajímavé, co se ve tvém životě dělo nebo děje.“
,,Co se děje víš. A co se dělo? No nejvíce se toho děje asi teďka. Ale na začátku prosince od nás odešel otec. Možná sis toho všiml, že u nás žádný chlap není. Ale nejhorší věc, která se mi stala...,“ zase objevím slzy v očích.
,,Jestli je to něco pro tebe bolestného, tak o tom nemusíš mluvit.“
,,Chtěl si něco o mně vědět?“
,,Jo, ale vidím, že ti to není příjemné.“
,,Musím to někomu říct. Jednou jsem šla po ulici a našla zdrogovaného kluka. Vzala ho k sobě domů a léčila ho. Milovala jsem ho. Jednou, na druhý svátek vánoční, jsme jeli na výlet a když se vraceli, náš autobus přepadl psychopat. Byla tam i Ivana, tam jsme se poznaly. Tomáš mě chtěl zachránit, ale ten grázl ho zabil.“
,,Neměl jsem se tě na nic ptát. Místo aby ses uvolnila, tak tu brečíš. Promiň.“
,,Bez něj bych tu stejně nebyla, to on mě donutil se tu přihlásit. Plánovali jsme to spolu.“
,,I když jsi o hodně mladší, vidím v tobě dospělou ženu.“
,,Tohle ze mě udělal asi ten zážitek.“
,,Jsem rád, že tu jsi, jsi... jsi moje dobrá kámoška.“
,,Dík,“ sklopila jsem oči. Kámoška?
,,A co škola?“
,,Ani nemluv. Chodila jsem s klukem ze třídy, takže tam jsem u nich teď největší kráva, ale jestli se holky dneska budou dívat, puknou závistí.“
,,Tak to jim přeju.“
,,Proč?“
,,Přeci tě nebudou tak trápit.“
,,Stejně když se tam potom vrátím bude to hrůza. Od teďka se ale stejně budeme všichni připravovat na přímačky, takže to bude spíš o opakování.“
,,To přežiješ.“
,,Budu muset.“
,,Masáž je hotová madam. Teď navrhuji pustit uklidňující hudbu. Já ji miluju.“
,,Tak jo. Nejsem proti.“
A tak jsme se zaposlouchali do šumění moře, zpěvu ptáků a já u toho usla jako malé dítě.
Lehce jsem ssebou trhla, když jsem ucítila šimrání na tvářích. Otevřela jsem těžká víčka a koukala do smutných očí Aleše. Hladil mě a přemýšlel.
,,Jsi tak nevinná,“ promluvil, když si všiml, že si ho prohlížím.
,,Já?“
,,Skoro se tě bojím dotknou, abych tě nezkazil.“
,,Neboj. Už jsem prožila horší věci.“
,,Já vím,“ usměje se.
,,Proč se tak koukáš?“
,,Teprve teď si uvědomuju, jak moc jsem ti ublížil.“
,,Ublížil? O čem to mluvíš?“
,,Teď ne. Nekažme to. Řeknu ti to pak.“
,,Fajn, ale řekneš.“
,,Neboj budu muset,“ v jeho očích zahlédnu strach.
,,A co máš v plánu teď?“
,,Teď? Koupel? Umeju ti záda, ale nechci, aby sis to vyložila jinak než to je.“
,,Neboj,“ řekla jsem, ale vůbec netušila, co tím chce říci.
,,Tak si vem osušku, župan, čisté spodní prádlo a co chceš.“
,,Kdybys mi to všechno nevyjmenoval, nevěděla bych to.“
,,No jo no.“
Sebrala jsem všechno potřebné a zamířila do koupelny. Překvapilo mě, že byl Aleš normálně oblečený. Myslela jsem si, že se bude opakovat něco podobného jako u nás doma. Něco se změnilo. Poprosila jsem tedy Áju, aby se otočil. V klidu jsem se vysoukala z oblečení a vlezla do sprchy. Nejprve jsem se sama umyla – Aleš se ani jednou neotočil – a pak jsem ho poprosila, aby vykonal to, co slíbil. Neprohodili jsme během toho spolu ani slovo. Divné. Zase jsem se oblíkla, do čistého a vešla do pokoje, kde seděl Aleš s hlavou ve dlaních.
,,Děje se něco?“
,,Ne,“ odsekl a otočil hlavu.
,,Snad jsem ti nic neudělala,“ vyřkla jsem obavy nahlas.
,,Ne,“ řekl nepřesvědčivě.
,,No je už šest. Akorát na večeři. Jdeme?“
,,Jasně.“
,,Páni nemůžu tomu uvěřit, že už za dvě hodiny budu na pódiu před tolika lidma a před televizníma kamerama.“
,,Zvládneme to všichni společně.“
,,Dík.“
Došli jsme do jídelny, kde to jen šumělo hovorami. Večeře byla, jako obvykle, noblesní. Jen jsem nemohla tentokrát do sebe nic dostat. Asi začala pracovat nervozita. Taky mamka naříkala, že mi bude kručet v břichu, ale nedalo se nic dělat. Skoro se mi zvedal žaludek, když jsem pomyslela, že už za chvíli... Asi do půl sedmé jsme všichni seděli, ale pak postupně všichni odcházeli a my se taky odebrali. Na pokoji na mě čekalo překvapení. Přivezli ssebou dokonce transparenty: LINDA VÁS PORAZÍ. LINDA JE NEJLEPŠÍ. VĚŘÍME LINDĚ... a tím podobně. Budou je asi držet ti, co budou stát v zadu. Ti, na které nezbyde místo. Vzala jsem si malý kufr a do toho strčila všechny věci, které tam budu potřebovat. Maskérka tam je, takže se ani nemusím malovat. Sakra už se blíží sedm, musím běžet, aby mi stihly doporučit šaty a namalovat mne. Najednou mi Aleš něco podstrčil v igelitce. Jak jsem později zjistila tanečí šaty. Přesně trefil moje číslo a ... ty šaty... jsou jako mývají ty holky, co soutěží v latinsko - amerických tancích. Vážně super. Na ramínka, asi po kolena, ale ta sukně je dělaná tak, aby při otočkách vlála. Je světle růžová, kolem pasu má třpytící flitry. No bomba. Lehce jsem se na Aleše usmála, protože dneska s ním ani jinak jednat nemůžu. Je jiný... zranitelnější.
,,Tak já pádím. A vy? Nezapomeňte přijít a fandit.“
,,Zapomenout?“ Smáli se všichni, a tím mi dodali odvahu.
Do zákulisí jsem přišla právě včas. Páni! To jsem snad nikdy neviděla. Vypadalo to tam jako v nějakém království. Byly tam ale pěkné fofry. Sice se o nás staralo dost lidí, ale všichni lítali jak pominutí. Každý měl vlastní kosmetičku a poradkyni ohledně oblečení, co se hodí a co ne. Se mnou nebyl žádný problém. Měla jsem všechny věci dobré, takže to budu moct bezpečně střídat. Tak, jak mě nalíčili... málem bych se nepoznala. A ten účes. Bomba! Vypadám o hodně starší než ve skutečnosti jsem, a taky hezčí. Za 5 OSM! Za chvíli to začíná. Pořád jsem si v hlavě promítala kroky, které nesmím zvorat. Zahájení je jedna z nejdůležitějších částí. Když hned pohnojím tohle, můžu se jít schovat.
,,Tak holky připravit. Až uslyšíte gong půjdete. Nic se nebojte, je to přesně to, co jsme nacvičili. Hlavně se usmívat,“ takhle nás navnadil náš ,,cvičitel“.
GGGOOONNNGGG!!! Jsem sedmička, takže se pohybuji na pravé straně. A to vlastně celá naše desítka. Ceremoniál začíná. Hraje hudba a my se pohybujeme po molu. Teda mám-li říct za sebe, pohybuje se moje tělo. Hledám celou ,,velkou rodinu“. Nohy mi chodí samy, takže si to můžu dovolit. Naštěstí to máme tak dobře natrénované. Většinou, když chodíme po dvojících, se nám daří jít na chlup stejně. Usmívám se na lidi kolem sebe.
Teprve teď mi dochází, že tohle všechno vidí lidi v televizi. Zrovna teď na mne míří jedna kamera. Nevím, kde jsem v sobě vzala tolik odvahy, ale nahodím ještě svůdnější úsměv a dál pokračuji v ladné chůzi. Moderátor nás s potleskem diváků odvolá do zákulisí a přichází ,,kulturní vložka“ legendární Karel Gott. To si mamka pošmákne. Tak a přichází 1. disciplána, po které odchází 4 děvčata. Takže hlavně nic nezvorat. Nikdo nám to dopředu neřekl, že to tak bude, že si většina holek připravuje disciplíny na to, aby je neukázaly. Holky postupně chodí, projdou se po molu ve svých oblíbených šatech, Kuba, jak se moderátor jmenuje, je trochu představuje. Popisuje odkud jsou, jaké je jejich životní krédo, kolik jim je let, jak se jmenují... a mluví s nimi o jejich hobby, práci, ideálech atd. Páni! Na molu je už šestka. No tak Lindo to je v pohodě. To zvládneš!
,,A s číslem sedm přichází Linda Kaufříková. Jedna z nejmladších účastnic tohoto ročníku. Je jí teprve 15 let, ale že na to nevypadá?“ hlásí moderátor a publikum reaguje. Procházím se stále tam a zpět.
,,Je z Nového Města. Její životní krédo je: Co tě nezabije, to tě posílí.“
Konečně můžu dojít k němu. Řídím se podle toho, jak to bylo v opravdové miss a hlavně na generálce.
,,Dobrý večer dámy a pánové.“
,,Dobrý večer Lindo. Prosím představte se trochu publiku.“
,,Takže já jsem hodně úsměvavý člověk, který rád zpívá, tančí, skládá básničky. V životě se bojím pavouků, pravdy a smrti. Ještě chodím na základní školu, ale chystám se na Obchodní Akademii. Obdivuji mimozemšťany a mámu.“
,,Myslím, že to byla vyčerpávající odpověď. Tak to byla dívka s číslem sedm Linda,“ potlesk... to patří vážně mně? To není možné. Já se ani jednou neklopýtla, nekoktala. Ani mi nedošlo, že jsem tu skoro nejmladší.
,,Rychle holky šup šup. Co ste už byly rychle se převlíknout. Jo všechny i ty co potom vypadnou. My to dopředu nevíme, takže musíte být převlečené. Teďka na sebe hoďte něco v čem chcete zpívat a rychle se rozezpěvujte. Nemáme moc času, takže šup šup.“
No to bude fakt masakr. Příjdeme tam a čtyři z nás si vyslechnou nelítostný ortel. Na scénu už jde dvacítka, ta to má chudák asi nejtěžší. Už teď se musela rozezpívat, před svojí první disciplínou. Přijde, rychle na sebe hodí potřebné oblečení a všechny vyrážíme.
Jo, trochu času jí dopřáli. Ještě zazpívá, mi tolik známý, Patrik Oniš. Škoda jen, že ,,hvězdy“ mají šatnu na opačném konci, možná tam jsou ještě daleko zajímavější osobnosti. No nic.
,,Děvčátka už jdete na řadu. Šup šup. Ladně, obyčejně,“ nezapomněl dodat náš ,,cvičitel“.
Ladně jsme došly všechny na pódium a čekaly, co se bude dít. Napětí by se dalo krájet. Vážně.
,,Takže, děvčata, jste všechny moc fajn, ale naší povinností je čtyři z vás vyloučit. Jsou to dívky s čísly... tři, sedm, pardon sedmnáct, devatenáct a dvacet. Byly jste skvělé, ale vyhrát může jen jedna.“
Páni ta ženská mě tím překlepem dostala málem do hrobu. Slyším pískání. Kouknu se směrem odkud to vychází a konečně zjistím, kde kdo je. Sedí na kraji a někteří tam stojí. Drží transparenty a divoce tleskají. Zase se okouzleně usměji. Všechny odcházíme do zákulisí, ale jednička musí zase na scénu. Zpíváme... Jen abych to zvládla.
,,S písní od Whitney Houstonové, kterou zajisté znáte z filmu Osobní strážce... A přichází dívka s číslem sedm, Linda,“ čekal mě mohutný potlesk, ale to asi každou účastnici.
,,In daaa iaaa łil ołes lav ju uuuuuaa.....“ Cítím, jak se mi chvěje hlas, ale strach brzy překonám. Tak vroucně se vžívám do té písně, že si ani nevšímám publika. To zaregistruju až když odcházím. Všichni mají ve tvářích úžas, překvapení, či jak se to dá nazvat. Nestačím se nad tím ale pozastavovat, protože nás čeká další disciplína. Před tím však zase vypadnou čtyři holky. Je to nervák to vám povím. Bude nás jen dvanáct... Další disciplína je promenáda v plavkách. Jen doufám, že na těch podpadcích se nepřizabiju. Když bude ten moderátor mluvit kolik vážíme, měříme, jaké jsou naše míry....
,,Holky připravit šup šup. Oblečte si plavky a župany. Má to bejt taková sranda. Tak honem, ale čtyři nás zase opustíte.“
Ale co když to budu ,,zase“ já?
,,Je nám to hrozně líto. Byly jste všechny moc fajn, máte nadání, ale zase musíme čtyři vyřadit. Jsou to dívky s čísly... jedna, dvě, šestnáct a osmnáct.“
A je to venku. Postupuji do dvanácky... bombáááá!
,,Honem sundat župany nazout ty pravé boty a vyrazit. Teď už jdu na řadu jako čtvrtá.
,,A opět přivítejme dívku s číslem sedm, Lindu,“ zase se musím procházet tam a zpět, nespadnout, usmívat se a být přirozená.
,,Dívka je 168 centimetrů vysoká, váží 52 kilo. Její míry jsou 85-55-80,“ kdosi obdivně hvízdl. Trochu jsem se zastyděla, ale lichotilo mi to. Lehce jsem se uklonila a omámená odešla. Další holky šly na řadu, ale já se připravovala na další disciplínu.
,,Tanec dámy. Rychle vaše šaty. Vaši tanečníci jsou připraveni. Počítal jsem je. Nikdo nechybí,“ ulevilo se mi.
,,Před tím bude reklama, bude zpívat Petr Muk a pak dvě z vás odejdou. Desítka zatančí.“
Takže dvě? Doufám, že já to nebudu. Jsem asi hodně egoistická, ale na tanec se moc těším a na toho neznámého tanečníka ještě víc. Tentokrát nám dopřáli mnohem víc času. Reklama byla nekonečně dlouhá a pak ještě Petr, a pak... vyhazov. Neustály to osmička a dvanáctka.
Ani si neuvědomuji, kdy na mě přišla řada. Už stojím uprostřed parketu a čekám a poslouchám... moderátor praví.
,,Číslo sedm, Linda, zatančí s dobře nám známým tanečníkem, mambo,“ potlesk. Dobře nám znaným? Kdo to bude???
Stojím uprostřed a čekám. Najednou se rozezní ta krásná hudba, tak melodická...někdo ke mně přichází... nepoznávám ho, nevidím mu do tváře. Je ale vysoký a štíhlý, taktně oblečený a ... Aleš????????
,,Co tady děláš?“ šeptnu zaraženě.
,,Jsem tvůj tanečník přece. Teď se ale prosím tě soustřeď na tanec.“
,,Rozkaz,“ stihnu ještě říct, ale pak už to nejde. Oba se vznášíme ve víru tance. Jde nám to, jsme secvičení. Neumím si představit, že by tu měl být se mnou někdo jiný. Asi bych neměla vůbec šance. Vžívala jsem se do tance a do Aleše na plno. Mambo mi dává pocit zajímavosti. Představuju si, jak to bylo v Hříšném tanci. Ten film totiž miluju.
Chci být nejlepší. Toužím po tom být určitým způsobem slavná a tahle soutěž mi dává možnost. Konec? Jo tance aha. Stojíme. Šlo to tak samo, že jsem si toho ani nevšimla. Je to tak automatické. Publikum tleská, Aleš se tlemí, mamka si utírá slzy... Je to zajímavý pocit.
,,Bylas dobrá. Poklona.“
,,Nevtipkuj Aleši.“
,,Máš snad jiný názor?“
,,Nemůžu soudit sama sebe.“
,,Proto tě soudím já, ale teď už musím. Máš velké šance. Teď nezvoř tu poslední disciplínu a ... už musím.“
A...a co?
,,No tak šup šup děvčata. Oblékněte si krásné šaty. Teď se vybere postupová osmička, pak budete mít čas připravit se na volnou disciplínu. No tak šup šup.“
Rychle jsem si oblíkla krátké šaty bez ramínek, abych byla svůdná. Jen doufám, prosím, abych se dostala dál. Pak je to jenom krůček k velké šanci.
Klepou se mi nohy jako ratlíkovi.
,,Honem na pódium. Šup šup.“
Tak a teď si vyslechnu nelítostný ortel, že končím.
,,No holky vy nám dáváte zabrat. Tohle bylo asi nejtěžší. Soutěž opouští dvě dívky s čísly... deset a jedenáct.“
Je to možné? Dostala jsem se do osmičky nejlepších děvčat z České republiky, celé České republiky!!! Jdeme zpět do šatny. Musím si oblíknout ty šílené šaty, které na mně vypadají vážně směšně. Musím zaujmout, mám poslední možnost. Sice si pamatuju, co mám říkat, co mě Katka učila, ale myslím, že nezaškodí trocha improvizace. Určitě mne na místě napadne něco zajímavého.
,,Děvčátka máte asi ještě pět minut. Bude zpívat Lucie Bílá, ale buďte už připravené. Šup šup.“
No jo, ale těch pět minut uteklo tak rychle. Ani se nenaděju a už stojím na scéně a vyblbuju se. Asi dobře, protože spatřím jednu paní, která si utírá kapesníčkem oteklé oči... asi smíchem:-) Zbytek publika se směje a porota taky. Možná jsem jediná, která dneska vtipkovala. Za tohle vděčím Katce, tak jako za zpěv Ivě, za tanec Alešovi, za pohybování na molu Marii a za podporu mamce a vlastně všem. Když svou scénku skončím pár lidí si stoupne a tleská. Pak se přidávají další a další. Nevím, jak to bylo u jiných holek, protože je vůbec nevidím, když mají své disciplíny, takže ani nevím co a jak. Ta nervozita by se dala nakrájet a rozdat mezi všechny ty lidi tady.
,,No holky. Sešla se vás tu pěkná hromádka nádherných slečen a přál bych vám, abyste vyhrály všechny, ale to nejde. Vy holky, co jste už vypadly si oblékněte své nejlepší šaty, které ssebou máte a osmička půjde se mnou. Šup šup.“
Dojdeme do maskérny, kde na nás čekají šaty špičkových návrhářů. Pro každou jedny. Samozřejmě. Už je dopředu dojednáno, které si kdo vezme. U mě vládne největší spokojenost. Šaty jsou zelené, dole silně nabírané, záda jsou holá, jenom zlaté pásky se tam houpou. Třičtvrteční rukáv s vyšíváním a dlouhý až na zem. K tomu mám nádherné boty na velkéééém podpadku. Jsou jako pro princeznu, ještě abych je cestou ztratila:-) Zase máme kapánek času, protože zpívá Vondráčková.
,,Holky vám to sluší. Ještě se vlastně projdete před porotou, ladně dámy. Pak si popovídáte s někým z porotců a pak vám budou rozdány ceny a šerpy a takové ty blbosti a v mezičase se spočítají všechny body. Vyhlásí se třetí, druhé a první místo. Držím palce. Šup šup už musíte.“
Stojíme tam, čekáme, ještě nás dlouho budou trápit?! Po molu se procházíme ve dvojicích. Jdu se šestkou. Chová se dost vznešeně. Ta není vůbec jako já. Je ale o hodně vyšší a hezčí. Taková barbínka, i když tohle říkali někteří lidi i mně. Radši toho nechám. Teď se musím soustředit, abych neudělala nějakou blbost. Hlavně se usmívat na kamery.
Čtyřka vyfasovala Jirku Mádla, pětka Helenu Zeťovou, šestka Michala Malátného a šla řada na mne. Koho asi vyfasuju? Doufám, že mi nedá nějakou blbou otázku.
Roman Šebrle.
,,Dobrý den Lindo.“
,,Dobrý den,“ hlavně nekoktat a usmívat se.
,,Ve všech disciplínách jste hodně vynikala. Originalitou, ladností, suverenitou. Byla jste dobrá. Myslíte si, že hravě setřete všechny soupeřky?“
,,Dovolila bych si nesouhlasit s tou suverenitou. Protože nervozita mě sžírá, ale k vaší otázce. Nemyslím si, že mám na to vyhrát. Ty holky jsou tady všechny hrozně hezké a originální, proto asi nemám moc šancí. Jsem ale nesmírně šťastná za to, že jsem došla až sem. Vyhrála jsem tím sama nad sebou.“
,,Zbytečně málo si věříte, “ stačil ještě podotknout, když se celý sál roztleskal. Naštěstí se mi nestaly žádné překlepy jako holkám předemnou.
Devítka dostala Dianu Kobzanovou, třináctka Leoše Mareše, čtrnáctka Milana Baroše a patnáctka Jaroslava Bábu.
Teď jsme tam stály a přijímaly všechny šerpy, kytky, bonboniéry a každá dostala krásný šperk. S tímhle vším si to vykračujeme pryč z pódia. Rychle do šaten a zase všechny zpět, ladně na pódium.
,,Výsledky přichází vyhlásit Martin Dejdar,“ praví moderátor.
,,Na třetím místě se umístila dívka s číslem... pět, Martina Prachatská. Gratuluji.“
Holka brečí štěstím. Věšejí jí šerpu, dostává nádhernou, velkou kytku a poukaz na oblečení za 5 000,-
,,1. vícemiss se stává dívka s číslem sedm, Linda Kaufříková. Gratuluji.“
Zdá se mi, že porota a publikum je zaražené, ale je to asi můj osobní pocit. Dostala jsem velkou kytku, šerpu, poukázku na značkové oblečení v hodnotě 10 000,- a poukaz na dovolenou dle vlastního výběru v ceně 100 000,-
,,A na prvním místě...“ Martin se nějak divně zatvářil.
,,Já popletl obálky,“ řekl se smíchem ve hlase a publikum se rozchechtalo.
,,Prosím na pódium dívky s čísly sedm a čtrnáct,“ sakra co se bude dít?
,,Omlouvám se vám dámy. Je to trapas. 1. vícemiss se stala dívka s číslem čtrnáct Denisa Volná.“
Stála jsem tam, oni mi odebírali všechny věci. Nevím, co se děje.
,,A na prvním místě. Jednohlasně, s velkou převahou zvítězila dívka s číslem sedm, Linda Kaufříková. Teď je to správně.“
Vytřeštím oči. Jo takhle to popletl. To snad ani není možné. Já vyhrála. Dostávám šerpu, kytku, poukaz na oblečení v hodnotě 15 000,- ,dovolenou dle vlastního výběru za 200 000,- a smlouvu s modelingovou agenturou, nabídku na vydání desky a pozvání na některá show v televizi!!!!!!!!!!!
Ani nechci a rozbrečím se. Všichni porotci nám jdou poblahopřát. Jen z těží doufám, že se mi nerozmazala řasenka. Je to ale nádherný pocit. Celá republika kouká na vítězkyni ,,od nikud“. Teď mě budou lidi poznávat na ulici. Splnil se mi sen, o kterém jsem od malička snila. Je to nádhera. V očích poražených holek vidím smutek, možná i závist. Poblahopřát nám ale přišly. Možná si až moc věřily a to se jim vymstilo. Já ale můžu být na sebe teď pyšná. Hodně toho vděčím všem těm mým ,,známým“. Udělali pro mě toho tolik, že bez nich bych neměla vůbec šance.
Konečně řekli to, na co jsem čekala. Přestalo se vysílat a my můžeme dolů za rodinou. Mamku obejmu tak pevně, až jí vyrazím dech. Zbytek mi gratuluje, prý jsem byla bezkonkurenčně nelepší. No přehánějí, ale je mi to momentálně jedno. Mám je moc ráda. Zdálo se mi, že se ke mně Ivana chová nějak odtažitě. Jenom mi podala ruku, poblahopřála, ale ani se mi nepodívala do očí. Třeba závidí – napadlo mě. Ale to mi zase k ní nesedí. Je to zvláštní. Uvidíme. Zítra ráno si s ní popovídám a snad mi to vysvětlí. Taky mi chtěl něco říct Aleš, no to mě zajímá co to bude. Zvláštní situace.
Nejspíš bude dneska velká oslava. Teda doufám, já totiž vůbec nevěřila, že bych mohla vyhrát a teď tohle. Možná tomu ještě sama nevěřím. Ale ten pocit je v celku fajn. Sice jsem si tím moc přátel neudělala, ale copak já za to můžu? Miluju život!!!!!!!!
Ještě jsem si pod pódiem povídala s ,,našima“, když nás volali znovu na horu. Ze začátku jsem nechápala, ale pak mi to došlo. Novináři se k nám seběhly jako vosy. Hrůza. Všechny jsme dostaly židle. Čekání... na to, kdy se který novinář které holky zeptat. Teda hrůza. Ty, co vypadly nejdříve, měly nejméně ,,práce“. Nejhůř jsem na tom asi já! Pořád dostávám otázky typu: Očekávala jste to? Všichni vám fandili i publikum, věřila jste si? Považujete se teď za důležitou osobnost showbusinesu? Kolik práce vám zabrala příprava? Jakto, že vám přijelo fandit tolik superstárovců? Jsou to vaši kamarádi?... a bla bla bla...
Tiskovka skončila tak v půl dvanácté! Usínala jsem uprostřed odpovědi na otázku:-) Do pokoje se ploužím, aspoň doufám, že tam dorazím a neusnu uprostřed chodby. Otevřu dveře.... a...