A ten pravý je kde? - 37. díl

Dny se snad vlekly, nebo co. Konečně jedu na táááábor! Deníčku já už fakt myslela, že se toho dopoledne nedočkám. A ono přišlo. Příjezd na místo, rozloučení s mámou, odjezd do tábora, příjezd, vynést bágly na kopec, k pódiu... A už si vedoucí domlouvají hezké holky do svého oddílu.
,,Stany?“ táže se mě vedoucí, kterého znám už léta, co tam jezdím. Tentokrát vypadám ale úplně jinak, a proto se mě asi všiml.
,,Bohužel. Chatky.“
,,Stany?!“ řekne skoro prosebně, až je mi ho líto.
,,Mám garanci.“
,,Jo tak, ale někdy musíme pokecat.“
,,Zaručeně.“
Na scéně se už rozjíždí ,,tradiční netradiční“ program. První den tábora je vždycky něčím jiný, aby ty, kteří přijeli prvně, postrašili. Já už to znám, proto se jen usmívám, když vidím ty, co to tak žerou. Lidová veselice skvělá, akorát mi to rvalo uši. Konečně nahlásili rozchod, ubytovat se a naobědvat.
V chatce jsem se třema holkama, co se moc dobře znají ze školy. Jsou o hodně mladší, a vůbec, má osoba je v oddíle nejstarší. Náš vedoucí Luboš je hrozně hodný a milý, jen bych ho typovala na děvkaře. Jakby každá pěkná holka musela patřit jemu.
,,Haló cérky a ogaři,“ a už s k nám do chaty rvali kluci převlečení do lidového.
,,Takže cérky. Přišli jsme se zeptat, copak nám dáte k snědku.“
Holky se mohly přetrhnout, když jim nabízeli všechno možné, od sladkostí po (dokonce!) domácí řízky. Já jen bez zájmu odpověděla: ,,Nic.“
Kluci se na mě otočili a pěkně si mě měřili. Kdybych se neozvala, asi by si mé maličkosti vůbec nevšimli.
,,Tak jdem jinam, tady nejsme zváni,“ pověděl jeden.
,,No to si ještě vyřídíme,“ řekl druhý.
,,To by mě zajímalo jak,“ ušklíbnu se ironicky.
,,Si všimneš.“
,,Už se těším.“
Co si o sobě myslí? Pacholek jeden. Beztak je tu prvně a vytahuje se. Pcha.
,,Líbily jsme se jim, proč si je odehnala?“ obuřila se na mě jedna z těch mých spolubydlících. Už teď vím, že se žádnou se nebudu kamarádit. Všechny si myslí, že jsou středem vesmíru.
,,Vy? Nemyslím, že osmnáctiletí kluci, jsou na bejbátka,“ no, bylo to hnusné, ale muselo to být, aby si nemyslely, že si ke mně můžou dovolit všechno, a taky abych jim kapánek srazila hřebínek.
,,Seš trapná.“
,,Třeba jo,“ prohodím klidně, ale na ně se vůbec nepodívám. Vybaluji své věci a ony se můžou zbláznit. Doufám, že těch jedenáct dní tady prožiju ve zdraví... a ony taky:-)
Oběd byl na uvítanou velice dobrý. Řízek byl sice rozklepaný tak, aby vypadal veliký, ale nebyl špatný. Přijdou horší věci. U stolu jsem posedávala sama. Holky hned braly na paškál hezké vedoucí. Nemínila jsem se snižovat, dost toho, že mi byla hanba za ně. Takové mladé a myslí si, co všechno nejsou. Nejsou... mám pravdu.
Odpoledne probíhalo dále v duchu lidové veselice. ,,Prvňáčci“ ani nevěřili tomu, že by se to večer mohlo změnit, a že přijeli na úplně skvělý moderní tábor. O zábavu ale vážně bylo postaráno. Ti noví kluci, kteří nejspíš tvoří novou zábavu, jsou docela zábavní. Holky se můžou přetrhat, aby si jich všimli. Já nemusím, nechci. Přijela jsem si to tady užít, a taky že užiju... i bez nich. Vedoucí se o to taky postarají. Jen by mě zajímalo, jak ti ,,zábaváci“ doopravdy vypadají. S těma parukama se toho moc zjistit nedá. Možná budou nakonec fajn, kdo ví. Ale já už taky blbnu. Navíc ten jeden se mi chce pomstít, takže to bude v celku zajímavé.
Večer byl naprosto skvělý. Možná mi to tak připadá proto, že jsem teď starší účastnička a muziku, tanec, film... a všechno kolem toho, žeru. Užívala jsem si to všemi doušky, pařila a bavila se. Kluci ze zábavy se taky předvedli. Navíc sundali masky - konečně - a já zjistila, že docela ujdou, všichni. Který pak je ale ten můj mstitel??? Krásný večer utekl velmi rychle. Skončil program. Všichni pádí honem do sprch, aby byli první. Je tady totiž pár sprch a kolem 250 holek. Takže docela masakr. V klidu jsem šla k chatě. Snad tam holky budou, protože chata se musím zamykat, a kdo jiný bere klíče než ony? Jasně, zamčeno a slečny nikde. Nemám je kde hledat. Je tolik míst, kde můžou být, že budu prostě muset počkat. Ale kde? Jo, můžu zajít k jídelně, kde už odedávna jsou lavičky.
,,Mám tu volno,“ ozval se někdo. Rychle otočím hlavu směrem k přicházejícímu hlasu a zjistím, že se mnou mluví jeden ze zábavy. Ani si nepamatuju, jak se kdo jmenuje. Těch kluků, co dělá v tomto roce zábavu, je tu fakt hodně. Asi se budou nějak střídat.
,,Halo spíš?“
,,Kdo, já?“
,,Ne, svatý dindi!“
,,Mluvils něco?“
,,Že tu mám volno.“
,,Jo to je fajn, a co já s tím?“
,,Hledáš místo, ne?“
,,No jo, ale někde jinde.“
,,Jo aha, jsem z nižší vrstvy, co?“
,,Cože???“
,,Vyznělo to tak. Jsi ze stanů?“
,,Ne z chatek.“
,,Jo tak to jsi ještě maličká.“
,,No dovol?!“
,,Dovolím, co chceš.“
,,Seš...“ zastavila jsem se, co je???
,,Co jsem?“ jako by mi četl myšlenky.
,,Nic,“ řeknu a radši si sednu, aby to nevypadalo blbě. Drbny z tábora budou mít kecy tak či tak.
,,Jsem kluk.“
,,Cože?“
,,Ale nic.“
,,Hmmm.“
,,Musím si to s tebou ještě vyřídit.“
,,Aha, to jsi ty? No líp jsem se usadit nemohla.“
,,Podívej, jak ti holky závidí.“
,,Co mi závidí?“
,,Že sedíš vedle mě.“
,,Aha, to je vážně co závidět.“
,,Ony si to myslí.“
,,A ty si to hrozně užíváš, co?“
,,Neříkám, že ne.“
,,Děcka, už se chystejte do lůžkovic,“ ozval se silný mužský hlas, asi nějakého vedoucího.
,,Už musím,“ podotknu.
,,Ve dvanáct pět v chlapeckých záchodcích.“
,,Co?“ vykulím oči.
,,To, co říkám.“
,,Nikám nejdu. Nemám důvod.“
,,Pokud nepůjdeš něco si vymyslím, aby...“ nechtělo se mi poslouchat, coby kdyby.
,,Jen mi řekni ten důvod. Ale fofrem, už musím.“
,,Smysl pro odpovědnost, cením. Něco mi dlužíš,“ konečně mi došlo, co tím myslí.
,,Tohle přece nemůžeš,“ řeknu skoro prosebně.
,,Nemůžu, ale chci. Nezapomeň dlužíš mi to.“
,,To nejde,“ zmírním tón hlasu.
,,Čekám tě,“ chytí mě jemně za ruku, až se mi roztřesou kolena. Je to možné, z nějakého frajírka, který beztak neumí nic jiného, než využívat holky? Rychle jeho ruku setřepu a rychlým tempem kráčím k naší chatce. Děvčátka už tam jsou umytané a voňavé. Teď už se já nestihnu umýt, protože v půl jedenácté musíme zalehnou a nikdo nesmí chodit po táboře.
Půjdu, nepůjdu, půjdu, nepůjdu...opakuju si pořád cestou do místnosti naší chaty.
,,Holky musíme se domluvit. Co když budu někdy něco potřebovat a nemám klíče.“
,,Tak nás budeš muset najít,“ zahihňá se jedna.
,,Chci se s váma domluvit po dobrém. Taky nemusíte nosit klíče vy, ale já a bude to ještě horší.“
,,No dobrá, co navrhuješ?“ řeknu se zívnutím druhá.
,,Abychom někde schovávaly klíč, kde ho nikdo nemůže najít.“
,,Jak chceš.“
,,Tady je taková škvára mezi dřevem. Stačí hlouběji šáhnout a máte klíč. Na první pohled ho není vidět. Takže domluvené?“
,,No jo furt.“
,,Díky,“ podotknu vítězně.
Rychle se převleču do lehké noční košilky, odlíčím se, a navoním. Holky po mně blbě koukaj, ale co jim budu povídat. Za hodinu a půl musím vstávat, co když se neprobudím? V mé mysli, totiž zvítězila myšlenka jít tam. Může začít něco nového, přátelství, které tolik postrádám. Ale, co když mě někdo uvidí, jak mířím do chlapských záchodů? Hlavně nenápadně.
Najednou se otevřou dveře.
,,Dobrou holky. Žádné hlouposti,“ říká náš vedoucí se smíchem v hlase.
,,No problem,“ podotkne ta nademnou.
,,Hele“ - otočí se na mě - ,,je to pravda?“
,,Co propánajána?“ momentálně mi v hlavě koluje, že si ze mě ten ,,lavičkový“ vystřelil.
,,No jestli jsi to ty, co jsi vyhrála tu soutěž. Někdo si tě pamatuje.“
,,No, jsem to já.“
,,Proč tak skromně?“
,,Jak jinak,“ usměji se.
,,Dobře pokecáme zítra. Času dost,“ mrkne Luboš.
,,Dobrou,“ odpovíme společně všechny.
Skoro ještě nezhasl na chodbičce a už slyším tiché pochrupování. Tak ty to teda zařezaly rychle. Na to jak vypadaly, jako rebelky, to jsou vážně ještě holčičky. Možná to s něma nebude zas tak hrozný. Přemýšlení mi nedovolí se vůbec soustředit na spaní, a tak zjistím, že už za pár minut musím vyrazit. Musím? Nemusím. Ale copak já chci? Chci. Musím začít znova. Vlastně už jsem začala a to v Anglii. Podařilo se mi zapomenout na minulost a musím žít přítomností, užívat si, navazovat nová přátelství a nebránit se osudu. Už musím jít. Rychle proběhnu v krátké košilce kolem chatek. Snad nepozorovaně. Chvíli před vchodem na chlapce váhám, ale nakonec vejdu. Pravděpodobnost, že by tam byl nějaký kluk, je hrozně malá. Kluků je tu totiž hrozně málo. Projdu záchody, sprchy, ale nikde nikdo. Už se chystám to zabalit, protože má velké zpoždění, a to patnáct minut, ale něco mě zaujalo. Na rádiatoru se bělá něco, co připomíná dopis. Nechci se někomu dloubat ve svědomí, ale instinkt mi říká, ať si to přečtu. A vážně. Dopis je pro mne.

Drahá, prozatím bezejmenná,
Porada se možná protáhne, protože stanaři dělali velké problémy - nechtělo se jim spát. A tak museli vedoucí dlouho vymýšlet a doufat. Já taky doufám, ale v to, že se neurazíš. Dorazím, jen přesně nevím kdy.
Zdraví zábavňák

Asi to bylo vážně pro mě. Počkám tedy ještě dalších patnáct minut, ale víc ne. Ještě mě tu někdo nachytá a pojedu za trest domů. Najednou mě někdo chytí za rameno. Skoro se bojím otočit. Tak a je to nějaký vedoucí, který mě hned bonzne a pojedu domů.
,,Pšššt,“ uslyším za zády povědomý hlas. Nebudu se přetvařovat, hrozně se mi ulevilo.
,,Co se děje?“
,,Někdo tu asi míří. Musíme zalézt na záchod.“
,,Oba?“
,,Snad tu nechceš zůstat, aby tě nachytal?“
,,Ne nechci.“
,,Musíme na jeden záchod, kdyby náhodou šel ten někdo na velkou. Hlavně ticho.“
,,Že já sem lezla.“
,,Takové dobrodružství nikde nezažiješ.“
,,Dík pěkně.“
,,Pšššt.“
Pravda. Někdo dorazil. Asi vedoucí. Skoro nedýchám. Můj lavičkář se ke mně tulí holým tělem. Ale asi musí. Je tu docela málo místa a navíc musíme oba čupět na záchodové míse, aby nikdo nezahlédl nohy. Ještě, že ten, co nás tak vystrašil, nešel na velkou. Asi bych se rozesmála. Ale i tak mu to trvalo, než se to...
,,Dojdu se podívat, jestli je čistý vzduch.“
,,Ale vrať se.“
,,Ale ale ale.“
,,Neutahuj si ze mě. Mám strach no.“
,,Přijdu neboj.“
Teda ta chvilička, kdy u mne nebyl, se táhla jako žvýkačka. Ale ten pocit, kdy se musel dotýkat svým hrudníkem mých skoro nahých zad...
,,Můžeš vylízt.“
,,Díky.“
,,Za co?“
,,Jen tak.“
,,Aha. Mimochodem. Jaké je vaše ctěné jméno?“
,,Linda a tvoje?“
,,Míra, ale jakto, že si ho nepamatuješ?“
,,Vždyť vás tam je tolik.“
,,Ale jiné holky si to zapamatovaly hned.“
,,Jiné holky, nejsem jiné holky.“
,,Všiml jsem si. Vyčníváš z davu.“
,,Aha, takže jsi mě přišel urážet. Můžu hned jít.“
Čekám, co odpoví, ale on jen stojí a obkukuje kachličky. Nebo co.
,,Tak já jdu,“ podotknu ještě jednou, pro případ, že by to předtím neslyšel. Zase nic. On se mi snad zdá.
,,Sebevědomá, co? Asi bych měl jít chytit tě za paži, poprosit ať zůstaneš a políbit tě, ne?“
Neodpovím. Ztrácela jsem čas. S někým takovým jako on. Sebevědomá? Trochu jsem se tomu naučila po soutěži, ale já nejsem přece žádná fiflena, jak naznačil. Do chatky dojdu v nepříliš dobré náladě. Zalehnu a usnu.