A ten pravý je kde? - 38. díl

Ráno je hrozné. Než si moje záda zvyknou na tu tvrdou postel, budeme odjíždět. Protahuju se v posteli a krémuju své tváře, když někdo skočí do chaty. K mému velkému překvapení je to Míra. Teď si uvědomím, že mi to jméno k němu vůbec nesedí.
,,Jo aha tady,“ prohodí ledabyle.
,,Co tady?“ zbystří holky.
Podívá se na mě, ale jen řekne.
,,Ale nic.“
,,Každý den vás bude budit jeden nebo více kluků ze zábavy. Dnes jsem to já.“
Udělám kyselý ksycht, a celá se zakopu pod peřinu. Snad mu dojde, že by už mohl vypadnout. Nedojde - bohužel. Ale asi si myslí, kdoví jak není směšný a zajímavý. Děvčata se můžou smíchy potrhat. Najednou na mně přistane něco těžkého a pekelně tvrdého. Vystrčím hlavu zpod deky, abych viděla co to je, ale dozvím se spíš to, kdo to je. Jasně, Míra na mě skočil. Ten má teda nápady. Ztrapňovat mě tady, tak s tím jsem úplně skončila. Úplně!
,,Lez dolů,“ řeknu skoro výhružně.
,,Pročpak ten tón?“
,,Řekni, že se mi divíš a odvezou mě na potrhaní smíchem.“
,,Divím.“
,,Hele o co jde,“ míchá se do našeho důvěrného rozhovoru spolubydlící.
,,Nic!“ vykřikneme oba najednou.
Visí stále nademnou. Jeho tělo mě skoro přišroubovalo do tvrdého lože. A jeho hlava visí sotva pár centimetrů nademou.
,,Utlačuješ. Mohl by ses hnout a jít budit jiné pacholky?“
,,Budu muset, ale ani nevíš, jak moc se mi nechce.“
,,Padej.“
,,Nebo?“
,,Neštvi mě.“
,,Ale je to fajn.“
,,Co?“
,,Tě štvát.“
,,Vy dva se znáte?“ míchá se zase do rozhovoru jedna moje milovaná spolubydlící.
Tentokrát se ale v odpovědi neschodnem. Oba vykřikneme najednou, ale každý něco jiného.
,,Nelži!“ zakřičím.
,,Teda po ránu s tebou není řeč vůbec.“
,,Radši už půjdu.“
,,Říkám to už dávno.“
,,My dva se stejně ještě potkáme.“
,,No to máš pravdu. Asi tomu neunikneme, ale čím míň, tím líp!“
,,Zařídím to.“
,,Odpal,“ přidám ještě slovo, aby mu konečně došlo, že je fakt trapný!
Odešel. Konečně! No... asi tento rok nebude tábor tím nej, jako každým rokem. Někdo mi ho prostě míní znepříjemnit. Proč zrovna já mám takovou smůlu? Copak se mi nemůže jednou jedinkrát v životě připlést do cesty štěstí? Jsem absolutní zoufalec!
,,Máme jít na snídani, byl tu Lubo,“ zahlásí moje spolubydlící. Najednou mi dojde, že vůbec nevím, jak se ty tři trubky jmenujou.
,,Holky?“
,,Nooo?“
,,Počkejte. Půjdu s váma.“
,,Proč?“
,,Nemůžu?“
,,Můžeš.“
,,Nechci, abyste si myslely, že jsem nějaká, kdo ví jaká. Jen se musíme trochu poznat. Linda,“ natáhnu ruku k jedné z nich.
,,Si děláš prdel, ne? Jsi namyšlená, jak nějaká hvězda.“
,,Proč jí nedat šanci.“
,,Souhlasím s Naty.“
Mám v tom trochu galimatiáš, protože netuším, kdo s kým souhlasí. V zápětí všechno pochopím.
,,Nataša,“ řekne holka, která je asi tak trochu vůdčí typ. Má podobně dlouhé blond vlasy jako já, skvělou postavu, dlouhé hubené nohy a je značkově oblečená.
,,Klaudie,“ řekne druhá. Připadá mi jako trochu puťka. Podle mě nechce s nikým mít jakýkoliv konflikt, radši se přizpůsobí. Je ale taky docela hezká. Pro změnu má hnědé krátké vlasy, ostříhané do podkovy. I když je jí tak dvanáct, je dokonale nalíčená a moc jí to sluší. Jen to sebevědomí. Je skoro jako já kdysi...
,,Kapituluju. Já jsem Aneta, ale nemysli si, že si od tebe nechám nasrát na hlavu.“
,,To bych si nikdy nedovolila,“ řeknu se smíchem. Ta má zase až moc toho sebevědomí. Ale po pravdě? Není moc hezká, ani chytrá. Taková obyčejná holka. Mně je asi nejmíň sympatická z těch tří.
,,Holky já jsem Linda.“
,,Takže Lubo měl pravdu?“ řekne trochu závistivě Aneta.
,,V čem“ – n ejprve nechápu, pak mi to ale dojde - ,,jo tak.“
,,Koukaly jsme na to v televizi. Bylas nejlepší,“ zahřeje mne u srdíčka Klaudie.
,,Dík. Já... nevím, co mám na to říct.“
,,Nic,“ vedeme stále dialog.
,,Klaudie, jak ti vůbec říkají?“
,,Koudy, Klů,... a jinak všemožně.“
,,Tak fajn Klů.“
,,Jdeme?“ zeptá se nedočkavě Aneta.
Jo jdeme. Naty se pořád rozhlíží, Aneta něco kňučí pod nosem a Klů si upravuje opasek. Najednou zahlédnu Míru, který se směrem ke mně chystá něco zakřičet. Rychle ho zastavím rázným mávnutím ruky. Asi pochopí, ale i přes to se zase chystá něco křičet. On mi snad vážně chce tady ten pobyt nějak znepříjemnit. Tohle musím vážně zastavit. Proto raději k němu běžím. Nebudu riskovat, že mě bude ztrapňovat před celým táborem.
,,Co to má znamenat. Nech mě na pokoji. Rozumíš?“
,,Ale já jen chtěl... tě pozdravit.“
,,Hmmm, je to vážně směšné, ale možná tak tobě. Nestojím o to abys mě zdravil. Nechci nic! Chápeš?“
,,Proč jsi taková?“
,,Jenom na určité lidi,“ zašklebím se.
,,Nic jsem ti neudělal.“
,,Víš co? O tom se nebudeme bavit. Je to pod mojí úroveň,“ řeknu a otočím se, abych mohla zmizet.
,,No jo. Paninka vyhrála soutěž, tak si o sobě myslí.“
Vzmůžu se jenom na zastavení své chůze, pochopení, co vlastně řekl, když k němu přiskočil Luboš.
,,Je to fajn holka. Proč ji urážíš?“
,,To je mezi námi. Jasný?“ říká výhružně Míra.
,,Je to holka z mýho oddílu a nikdo, ani ty, ji nebude urážet.“
Teď se otočím úplně, abych alespoň pohledem poděkovala super vedoucímu. Nejhorší je, že celou scénu sledují dychtiví posluchači. Seberu všechnu odvahu a dojdu zpátky k těm dvěma.
,,S ním se přeci nebudeš zahazovat, a už vůbec ne kvůli mně. Pojď Lubo.“
,,Jo blabla panenka bárbí, umělá mrcha,“ chtěla jsem Luboše zastavit, ale nemohla jsem. Vrhl se na Mirka, za to, co řekl, a dal mu pěknou bombu. Stojím a koukám na ně zaražená. Pak mi dochází, že za to je můžou vyvalit z tábora.
,,Kluci no tak neblbňete. Nechte toho. A vy nekoukejte tak, zavolejte nějakého vedoucího.“
Přiběží Marcel a ihned je od sebe odtrhne. S jeho bicepsama oni dva nemůžou bojovat.
,,Nechte toho hoši. Náhodou půjde kolem Bendžo a vyrazí vás oba.“
,,Takhle to stejně nenechám,“ prohlásí sebejistě Mirek.
,,Já taky ne!“ řekne ještě sebejistěji Luboš.
,,Pojď,“ zatahám svého vedoucího pryč. ,,Dík,“ hlesnu.
,,Je to takový hajzl. Ten se teda pěkně vybarvil.“
,,No... já totiž...“
,,Nic neříkej. Chválil se před všema vedoucíma, že už má další nejhezčí z turnusu, která mu naletěla. Jak vidím pekelně se pletl, že jo?“
,,Tohle vážně řekl? Já myslela, že chce pokecat nebo tak něco a on takhle...“
,,Každá, za těch 5 turnusů, mu naletěla... jen ty ne. A to ho asi žere, protože jsi nejhezčí.“
,,Tak to určitě nejsem, ale každopádně díky Lubo. Jsi super vedoucí. Díky za všechno.“
,,To je v pohodě.“
Celý den je jako pohádka, protože si mě nevšímají určití lidé. Ale co je pozoruhodné, asi už každý na táboře ví, co jsem zač, co se stalo a nestalo. No jo, ať vědí.
Na večer zahlásili volný program: díza, táborák, film, strašení... Jdu na táborák, ač mám nejraději pořádné diskotéky. Nemůžu tam... bude tam Mirek – určitě.
Za těch několik let, co tu jezdím, jsem nikdy u ohně nebyla. Poprvé... teď. Kdyby mi někdo vyprávěl, jak je to fajn, asi bych se zasmála. Teď s tím souhlasit nemůžu. Je to bezva. Hlavně pro ty, kteří dobře a rádi zpívají. Luboš tam byl taky a docela válel na kytaru. Střídal se s ještě jedním (asi ze zábavy). Slova jsem neznala, ale lidé u ohně byli ochotní, půjčili mi zpěvník. Za chvíli jsem ho však stejně nepotřebovala. Slova se pamatovala rychle.

,,...na první signální, ,,...Máš má ovečko dávno spát,
jak jsem vobletěl svět, ty mě můžeš hřát,
jak tě to vomámí, ty mě můžeš hřát,
a nepustí zpět. vždyť přijdou se ptát,
Jaký si to uděláš, jak i ty v mých, představách,
takový to máš...“ mi mizíš...“

Ty písničky se mi vryly pod kůži. Ještě je budu dneska prospěvovat v chatě.
,,Konec lidi, musíme to rozpustit. Blíží se desítka.“
,,Ale Jano, ještě chvíli,“ žadoní všichni po Janě, která patří pravděpodobně do vedení tábora.
,,Tak jo, vyberte poslední písničku.“
Volba byla skoro jednohlasně jasná. Táborákovým hitem se prostě staly Chinaski se svým Signálním.
I když večerní zábava skončila, zase se postávalo u hlavní budovy. Lavičky byly většinou plné, ale jedna se zrovna uvolnila. Plížím se k ní, když z druhé strany mě kdosi předběhne. Zastavím se a obdaruju toho fešáka nejškaredějším úsměvem, jaký jsem v sobě našla.
,,Sem se zlek.“
,,Čeho?“ povím, když zjistím, že tenhle zábavňák mluví se mnou.
,,No jak ses zatvářila. Málem mě odvezli.“
,,Třeba by tu byl větší klid.“
,,Nebo větší nuda, co?“
,,Nevím. Neznám tě.“
,,Ani jméno si nepamatuješ?“
,,Proč se každý tak diví? Je vás tolik.“
,,To je fakt. Jsem Rosťa.“
,,Linda.“
,,Já tě znám.“
,,No to jsem si mohla myslet.“
,,Ale nechceš celou dobu stát?“
,,Stejně musím za chvíli do chaty.“
,,Nejsi malé dítě, ne?“
,,Ale taky nesmím přehlížet určitá pravidla.“
,,Pravidla, pravidla. Proč si každý myslí, že tenhle tábor je bezchybný?“ hovoří se mnou, ale já si ho vlastně prohlížím. Je to děsně hezkej kluk. Má hnědé, delší vlasy, ale ne moc dlouhé. Tak akorát sestříhané k uším. Jeho hnědé oči se k nim krásně hodí. Je hubený, ale taky vysportovaný. Může mu být tak osmnáct. Víc ne.
,,Ajejda! Já tu s ní mluvím a ona na mě kouká.“
,,Když s někým mluvím, musím na něj koukat,“ zaonačím svoje počínání.
,,Tak sedneš si?“
,,Zveš mě na rande?“ začnu flirtovat, protože je to přesně můj typ. Došlo mi to nedávno. Hodně kluků, co se mi líbilo, mělo takové vlasy, postavu...
,,Jestli to tak chceš brát,“ pokrčí rameny. Tohle mě teda vyvede z míry. Určitě má holku. Smůla, no. Ale pokecat s ním můžu. Mít tady nějaké přátelé by bylo fajn.
,,Kapituluju. Nechci.“
,,Tak to jsem si oddechl.“
,,Mluvíš vážně?“ vyděsím se.
,,Ne!“ začne se smát, až se zalyká.
,,Proč si ze mě děláš prdel?“
,,Myslím, že i já i ty prdel máme.“
,,No myslím, myslím... Ty seš jak malej Jarda.“
,,A prý, že nevíš, jak se jmenuju.“
,,Ty...?“ teďka se zase zalykám já. Asi se udusím. Kdyby mi Jaroslav, jeho rodiče museli být teda hodně staromódní, netloukl pěstmi do zad, volali by rychlou pomoc.
Jsem celá uslzená, řasenka je ta tam a Jarda se směje. Konečně přes zalité oči uvidím něco jako svět.
,,Už jedou hasiči. A na začátku jsem se ti představil. Už se nepamatuješ? Jsem Rosťa.“
,,Jedna nula pro tebe. Proč hasiči?“
,,A co bych měl zavolat.“
,,Člověče ty seš pako.“
,,Jaké pako?“ zlobí se na oko.
,,Říkám to lidem, kteří mi jsou sympatičtí a taky svým přátelům.“
,,Asi mě řadíš do té první skupiny, co?“
,,Momentálně určitě. Třeba se to s časem změní.“
,,Hm, poklona. Nejsi tak blbá, jak si spousta lidí myslela. Všechny hezký holky nejsou stejný.“
,,Říkáš to proto, abys mě neurazil, co? Nemusíš. Lubo už mě stejně hledá.“
,,Co blbneš? Říkám, že si to někteří mysleli.“
,,A ty mezi nima, co? Víš co? Nekecej. Seš stejnej ubožák jako všichni.“
,,Lindo!“ volá za mnou. Neubráním se pohledu na něj.
,,Co ještě?“
,,Jestli bude zítra hezky půjdete ke splavu. Najdu si tě. Pokecáme.“
,,Když myslíš.“
,,Nemyslím. Vím. Dobrou,“ je to zvláštní všechno je zvláštní.
Tahle scéna mi připomněla tu filmovou. Jsem normální? Chovám se jako obyčejná blbka. Copak můžu takovým tempem měnit náladu?
Kouknu na hodinky a zjistím, že pokud nebude ve sprchách moc lidí, v pohodě se stihnu sprchnout.