Trojúhelník

Uplynul nějaký čas a Adam už začal chodit, sice o berlích, ale chodil. Všem to udělalo obrovskou radost. Pravda, Adam se hodně snažil, protože chtěl co nejrychleji z nemocnice do normálního života.
Adam byl tímhle návratem do normálu téměř posedlý. Nebyl snad ani den, kdy by o tom nemluvil. Jednou už to Martina nevydržela a trochu podrážděně řekla:"Lásko, hele, já si taky přeju, abys byl co nejdřív v pořádku, strašně moc, ale musíš o tom pořád mluvit? Promiň, ale mně už to vážně leze na nervy."
"Hm. Tak promiň" řekl. Bylo znát, že ho její upřímnost tentokrát nepotěšila.
Chvíli trvalo nepříjemné ticho, nakonec to byl Adam, kdo to nevydržel a promluvil.
"Hodně ti to vadí?" zeptal se.
"Ne, ale už mě otravuje řešit denně dokola jedno téma."
Jejich nepříliš šťastnou rozmluvu přerušil primář. Primáře si za dobu Adamova pobytu velmi oblíbili. Byl to naprosto bezprostřední člověk. Podle jejich očekávání začal dvěma slovy:"Takže, Pospíchal-mám pro tebe zprávu- a dobrou. Co myslíš? Jaká asi je?"
"Pustíte mě domu?" zeptal se s nadějí v hlase a nenápadně pošilhával po Martině.
"No jo, srdce mi to trhá" řekl ironickým a zároveň pobavených hlasem "ale je to tak, za 14 dní nás opustíš. Ale navštěvovat nás budeš-a často."
"To je skvělý" vykřikl Adam radostně.
"Tak vidíš, dočkal ses" řekla Martina když primář odešel, "teda ty-my."
Šťastně se usmála a přitulila se k Adamovi.
"Konečně" řekl, pak se na ni šibalsky podíval a dodal, "konečně se tě budu moct dotknout bez strachu, že sem vtrhne sestra s teploměrem, doktor s výsledkama nebo naši se slovy-ty náš malej šmudlíčku." To už Martina nevydržela a dostala totální výtlem.
"Ty se mě bojíš dotknout?" zeptala se, když se ovládla.
"To zase ne, ale každou chvíli sem někdo vtrhne a všechno zkazí, ale-rozhodně-se-nebojím" zdůraznil. Hned na to začal pomalu sunout ruku pod její tričko, stále výš a výš...
Prudce se otevřeli dveře, Adam bleskurychle ruku stáhl. Do pokoje přišla sestra.
"Omlouvám se hrdličky, ale musím ti změřit teplotu, Adame."
Adam si tedy vzal teploměr, ale hned jak za sestrou zapadly dveře, propukli oba v smích.

Byl čtvrteční večer. Martina rychle napsala své ICQ číslo a klikla na připojit... S radostí zjistila, že Adam je on-line, ne že by ji to překvapilo, ale stávalo se jí, že tam zrovna není, protože chtěl mít klid na učení.
"Ahojky lásko"
"Ahoj miláčku, jak je?"
"Docela dobře, ale nemůžu se tě dočkat. V kolik už budeš doma?"
"Dopoledne by mě měli převíst. V kolik končíš?"
"Ve dvě. Stavim se u tebe, ju?"
"No určitě. To je krásnej pocit, vědět, že zejtra budu konečně doma, ve svý vlastní posteli a tak."
"Tak to určitě."
"Akorát mám takovej neblahej pocit."
"A z čeho?"
"Že mi máti za mý nepřítomnosti uklidila pokoj a já zase nic nenajdu."
"Chacha."
"Já ti dám chacha:-)"
"Cheche."
"Ty si budeš dovolovat?:-)"
"Jj-chichi."
"Eště něco:-)"
"Jj-chocho."
"???"
"Už končim."
"A jak bylo ve škole?"...

Zvesela zazvonila na zvonek. Adamova máma jí otevřela s širokým úsměvem, očividně byla nadšená, že má syna doma. Když Adam skončil v nemocnici, vypadala jakoby zestárla o 10 let a jak se Adam uzdravoval, zase začala mládnout a vypadat na svůj věk.
"Já si říkala, kdy se tady objevíš."
"Jak jinak. Takovouhle událost si nemůžu nechat ujít" odpověděla Martina. Když vešla do jeho pokoje, podívala se okamžitě na postel, ale tam Adam nebyl. Seděl na židli u svého psacího stolu.
"Ahoj miláčku. Tak konečně doma, viď"
"Jo-konečně-"
"No to snad ne, to nemyslíš vážně Adame, to si snad děláš legraci" jeho máma stála ve dveřích a nevěřícně zírala na Adama, "vždyť si sotva vylez z nemocnice, sice už chodíš, ale to neznamená, že si můžeš dělat co chceš. Máš ležet."
"Pane bože mami, ležel sem víc než dost v nemocnici-"
"Žádný takový-švihem do postele, jinak si mě nepřej." Adam se nadechl k rázné odpovědi, ale pak jen zavrtěl hlavou a raději se zvedl a pomalu šel k posteli. Martina s mámou k němu rychle přiskočili a podpírali ho, aby náhodou neupadl. Měl sice sto chutí se proti tomu ohradit, ale vykašlal se na to. Byl rád, že je doma a to mu stačilo.