Strasti i radosti života - 10. kapitola

Nějak se mi nechtělo vstávat do školy, i když to se mi nechce nikdy, ale dnes je moje nechuť k brzkému vstávání ještě větší. Bojím se setkání s Kubou. Nevím jestli to někomu řekl nebo ne. Nevím, jak se bude ke mně chovat.
Neochotně vylezu z postele a odbudu svou každodenní ranní hygienu. Oblíknu se stejně jako včera, protože nemám náladu vymýšlet něco jinýho. Se svačinou se nepatlu vůbec, jen si vezmu peníze – koupím si svačinu ve škole. K snídani si namažu akorát rohlík s máslem. Mezitím, co žvýkám rohlík, uklidím máslo a všimnu si lístečku, který leží na stole. Je od mamky a stojí na něm:
Ahoj Kláry,
musela jsem jít dřív do práce, nachystej prosím Lucku do školky a odveď ji tam a až půjdeš ze školy tak ji vyzvedni a jděte k babičce. Přijdu pozdě a nevím, kdy přijde z práce táta, má teď prodlouženou pracovní dobu.
Pusu věnuje mamka
„Ach jo“ povzdechnu si a jdu vzbudit Lucku. Té se pochopitelně vstávat nechce, ale když jí slíbím, že jí odpoledne koupím nějakou sladkost, kterou si sama vybere, poslušně vstala a šla na záchod a vyčistit si zoubky. Oblečení už má nachystaný, takže jí pomůžu se do něj nasoukat. Lucka nesnídá, protože ve školce mají vždycky brzo svačinku. Hodím si na záda tašku, popadnu Lucinku za její malou ručku a společně odcházíme z domu. Cestu do školky zvládneme bez potíží. Poté, co Lucinku zavedu do její třídy, se s ní rozloučím a jdu rychle do školy. Všechno krásně stíhám, ani nevím, jak je to možné.
Holky už dávno stojí před školou a čekají na mě, jsou tam s nima i kluci a mezi klukama je Kuba. Nejistě se na něj usměju a všechny nahlas pozdravím.
„Ahoj lidi.“
„No ahoj, kde se flákáš? Víš, jak dlouho už tu čekáme? Včera jsi říkala, že přijdeš včas!“ Marča se se mnou nepáře, i když jsme nejlepší kámošky. Proto ji mám tak ráda – každýmu řekne na rovinu, co si myslí a ať se s tím každý vypořádá jak chce.
„Musela sem odvést Lucku do školky,“ řeknu po pravdě ani se nezmíním o tom, že jsem přemýšlela, že se na školu dneska vykašlu a zůstanu doma. Marča si mě změří nesouhlasným pohledem.
„a neodvádí ji náhodou vaši?“ pořád se v tom vrtá, asi chce slyšet, že mám nějakýho tajnýho milence, se kterým se tajně scházím.
„Normálně jo, ale dneska naši nebyli doma!“ vyjedu po ní.
„Holky klid,“ snaží se nás uklidnit Lukáš, „nemáte snad zapotřebí si vjíždět do vlasů, nebo jo?“ zvědavě si nás prohlíží s rukama zkříženýma na prsou.
„Ne, nemáme,“ potvrdíme mu téměř zároveň a musíme se tomu zasmát. Naštěstí už je 7:40, což znamená, že nás pustí do školy. V šatnách už je plno děcek, který byly na ranní družině. Jako jediní máme vytyčenou největší plochu šaten. Děcka z nižších ročníků nám ji závidí, jakpak by ne, když jsou to nejlepší šatny ze školy. Tam na naši malou roztržku úplně zapomeneme. Plni optimismu jdeme do naší třídy. Skvělá nálada nás opustí už při zjištění, že první hodinu máme chemii. Sice jsme ji přežili, ale byla to docela makačka. Druhou hodinu máme matiku, taky žádná sláva, ale co se dá dělat. Náš matikář je do matiky úplně zažranej a nemůže pochopit, že existují i jiný předměty – pro něj je prostě matika nejdůležitější na světě a nic jinýho není důležitější. Další hodina za námi a já s Kubou jsme spolu ještě ani nepromluvili. Párkrát jsme se po sobě podívali, ale to bylo všechno. O velký přestávce si mě vytáhl na chodbu a rovnou se mě zeptal: „Myslela jsi to včera vážně nebo jsi to brala jako vtip?“ Udiveně jsem se na něj koukala.
„Ne, jasně že jsem to myslela vážně! Co jsi o mně myslíš?!“ dneska jsem byla v ráži. Ráno jsem se málem pohádala s Marčou kvůli pitomosti a teď řvu na chudáka Kubu, kterej za nic nemůže.
„Promiň, nechtěl jsem, aby to vyznělo špatně. Bál jsem se, že jsi si ze mě vystřelila, protože holka jako ty a bavíš se se mnou. Už když jsem tě uviděl poprvé, tak jsem věděl, že pro mě budeš hrozně moc důležitá, možná nejdůležitější,“ opatrně ke mně přistoupil a pohladil mě po tváři.
„Spíš já bych se ti měla omluvit, že jsem na tebe tak vyjela. Nevěděla sem, co mám od tebe čekat, jestli chceš, aby se vědělo o tom, že spolu chodíme nebo ne.“ Dívala jsem se střídavě na něj a střídavě jsem zkoumala špičky svých bot (mimochodem jsou to nový balerínky – máma mi je koupila jako odškodnění za to, že na mě nemá skoro čas). Usmál se na mě.
„Zatím to nikomu neřekneme, ano?“ takže to nechtěl nikomu říkat, to mi prozatím vyhovovalo, aspoň nemusím nikomu nic vysvětlovat.
„Dobře, to je myslím dobrej nápad.“ Kuba po téhle větě zalezl zpátky do třídy a já jsem si skočila na záchod. Zbytek dne uběhl celkem rychle, až mě to překvapilo. Celá naše partička měla skvělou náladu, včetně mě a po ranních neshodách nebylo ani památky.
Při cestě ze školy domů jsme se pomalu oddělovali až jsme zůstali s Kubou sami. Bylo to trochu trapný. Žádný z nás nepromluvil, až já.
„Já musím pro ségru do školky, nechceš jít se mnou?“
„Jasně, že chci,“ ochotně přitakává. Zrovna když jsme šli kolem babiččinýho baráčku, na mě zavolal z okna Tom.
„Kájo! Kláro! Pocem!!!“ zařval na mě. Přiběhnu k oknu a rovnou jsem se ho zeptala, co chce. Hodil mi z okna vodítko a dveřma pustil Peggy – znamenalo to, že byla celou noc u babičky a potřebuje vyvenčit. Připevnila jsem Peggy na vodítko a přispěchala jsem za Kubou (spíš mě tam Peggy dotáhla).
„Nebude ti vadit Peggy?“
„Když ji proti mně nepoštveš, tak ne,“ začala jsem se smát a on se ke mně taky přidal. Když nás smích přešel, chvilku jsme se na sebe dívali a Kuba mě políbil. Opět to bylo něžné a tentokrát i rozhodnější. Nijak jsem se mu nebránila, nebylo proč, ale před očima se mi zjevil Alešův obličej, i přesto že jsem si zakázala na něj myslet. Chtěla jsem na něj zapomenout, ale zatím se mi to vůbec nedařilo. Odtrhla jsem se od něj a trochu poodstoupila. Díval se na mě trochu provinila a nechápavě.
„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se krotce.
„Vůbec ne, ty nic neděláš špatně – to já. Říkala jsem, že nejsem ideální holka, ale tys mě neposlouchal.“ Nechtěla jsem mu říkat, že když mě líbal, tak jsem si vzpomněla na jinýho kluka.
„Tak, co se stalo?“ naléhal dál na mě.
„Sme moc blízko baráčku, Tom by mě mohl vidět a nemuselo by to skončit zrovna nejlíp – poslední dobou se ke mně chová dost majetnicky,“ vysvětluju mu. Zdá se, že to pochopil bez problému.
„Ale za rohem už to vadit nebude, že ne?“ zeptal se s šibalským úsměvem.
„Za rohem to už asi vadit nebude, teda pokud mě tam nechceš znásilnit!“ zasmála jsem se.
„Vidíš, to by mě ani nenapadlo a ty mě tak podněcuješ,“ odpoví s vážnou tváří, ale dlouho mu to nevydrží, protože vyprsknu smíchy a ona se směje se mnou.
Ke školce dojdeme ruku v ruce. Před školkou uvážu Peggy k jednomu z žulových sloupků, které tam stojí. Lucka je přichystaná odejít raz dva. Rozloučí se s učitelkou a běží mě obejmout.
„Ahoj prcku,“ pozdravím ji provokativně.
„Já nejsem prcek, dneska sme se měřili a já sem druhá nejvyšší ze třídy,“ pochlubí se hrdě.
„Ty jsi moje velká holka, že?“ pohladím ji smířlivě po hlavičce.
„Kájo? Koupíš mi gumítky?“ poprosí mě hrozně vážně a já jí hrozně vážně ujistím, že ano.
„Vždyť sem ti to ráno slíbila.“
Kuba stál pořád před školkou, ale v dostatečné vzdálenosti od Peggy. Lucka si ho zvědavě prohlížela, ale asi se jí moc nelíbil, protože mě okamžitě majetnicky čapla za volnou ruku (v té druhé jsem měla vodítko, na jehož konci byla Peggy) a odmítala se mě pustit i v okamžiku, kdy jsem Peggy uvazovala u obchodu, čímž mi ztížila už tak složitou činnost. Kuba zůstal zase venku. V obchodě si Lucka vybrala gumový medvídky a já jsem do košíku přihodila kyselý rybičky, Milku s oříškama (na horší časy) a dvoje Orbitky. Zaplatily jsme (Lucka chtěla zaplatit sama, aby ta babizna za pokladnou viděla, jak je šikovná) a vrátily jsme se k Peggy a Kubovi. Jakmile jsem Peggy odvázala, Lucka mě zase chytla pevně za ruku a hrnula se napřed. Před babiččiným baráčkem jsme se zastavili a já jsem se rozloučila s Kubou malou pusou na tvář.
U babičky nám bylo krásně. Babička je úžasná kuchařka – ani mamka neumí s jídlem to, co naše babi. Za jeden den stihla upéct bábovku, perník, bublaninu a upéct kuře a k tomu rýži.
„To je jídla jako pro celej regiment vojáků,“ řekla jsem babičce, když jsem to viděla.
„Skoro ano, ti dva,“ ukázala rukou ke dveřím Tomova pokoje, „toho sní víc než deset chlapů dohromady,“ když to říkala nemračila se, usmívala se. Pak se ke mně naklonila zašeptala mi do ucha: „Alešek je moc pěkný, inteligentní a šarmantní mladík a dokonce i gentleman“ a pousmála se, „chová se opravdu slušně. Ani bych nevěřila, že takoví kluci v jeho věku existují.“ Stále se u toho usmívala a já jsem si uvědomila, že se culím taky od ucha k uchu. Že by si babička na mně něčeho všimla? To snad ne, i když je babička mimořádně všímavá a citlivá duše.
„A co ten tvůj objev?“ zeptala se z ničeho nic.
„V pohodě,“ mávla jsem rukou, jakože je to v pořádku a není o čem mluvit.
„Opravdu?“ diví se a povytáhne obočí, „mně se zdá, že ty bys nejradši byla s někým jiným. Nemám pravdu?“ Zatraceně! Všimla si toho!
„Máš babi, máš pravdu,“ přiznala jsem se bez vytáček, před babičkou nerada něco tajím, i kdyby to byla úplná prkotina, „ale ten koho bych chtěla nejspíš nechce mě, takže je to jedno. Přece za ním nebudu dolejzat! Mám přece nějakou hrdost!“ málem jsem se jí tam rozbrečela.
„Ale zlatíčko, jedno to není! Zkus o toho chlapce bojovat! Povíš mi kdo to je nebo mám hádat?“
„Ty to přeci babi víš, poznalas to na mně.“ Babička se smutně usmála, ale nekomentovala to.
„Je to Aleš, viď?“ Přikývla jsem a rozbrečela jsem se. Babička mě objala a pořádně stiskla. Do pokoje se zrovna vřítila Lucka s Tomem a Alešem v závěsu. Rychle jsem odskočila od babičky a utřela jsem si slzy. Rychle jsem odběhla do koupelny umýt si obličej. Brácha si nejspíš všiml rozmazané řasenky od slz, slyšela jsem jak se ptá babičky jestli mi něco není. Nechtěla mu nic říct, prý je to moje věc. Byla jsem jí vděčná. Z koupelny jsem si chtěla zalést hned do pokoje, ale nestihla jsem to. Tom čekal před koupelnou.
„Co se ti stalo? Udělal ti někdo něco? Jestli jo tak tomu dotyčnýmu rozmlátím ciferník, že ho nepozná ani vlastní matka!“
„Nestarej se!“ víc jsem nemohla říct, protože mně v očích zase pálily ty hnusný slzy. Bohužel to slyšel Aleš a šel se podívat, co tu provádíme, že je nás tolik slyšet. Nemohla jsem se na něj podívat. Celou tuhle trapnou situaci zachránila babička.
„Kájo, Lucko, jděte si domů pro věci, budete spát tady. Volala mi teď maminka, že má dvě služby po sobě a neví, kdy se váš otec vrátí a nechce vás tam nechat samotné.“ Byla to úžasná příležitost, jak se vypařit. Řekla jsem Lucce, ať tu zůstane, že pro ty věci skočím sama. Cestou domů na mě všechno dolehlo a rozbrečela jsem se naplno. Musela jsem si sednout na chodník, obličej jsem si dala do dlaní a brečela jsem, dokud jsem neucítila, jak si vedle mě někdo sedl a objal kolem ramen. Nezajímalo mě, kdo to je. Prostě jsem se o něj opřela a brečela jsem. Ten dotyčný mě hladil po vlasech a tiše mě uklidňoval. Jeho hlas se mi zdál nějak povědomý. Vzhlédla jsem na něj a skoro jsem se polekala. Byl to totiž Aleš. Díval se na mě starostlivě a přitom tak nádherně.
„Proč jsi přišel?“ chtěla jsem to vědět.
„Viděl jsem tě z okna a měl jsem o tebe starost a pořád mám. Možná se mi to zdá, ale ty asi nejsi šťastná, že?“ podíval se na mě a já v tu chvíli měla chuť mu všechno povědět, od začátku do konce, ale udržela jsem se.
„Díky, žes přišel,“ víc jsem ze sebe nedostala. Asi mu to nevadilo, znovu mě objal, tentokrát pevněji a čekal až se uklidním. Podařilo se mi uklidnit se po asi 15-ti minutách, musím přiznat, že mě uklidňovala sama Alešova přítomnost. Vedle něj jsem se cítila v bezpečí před čímkoli. Opatrně jsem se od něho odtáhla a vstala jsem. Udělal to samé. Potichu jsem přišla až k našemu bytu. Vytáhla jsem z pod postele mnou khaki tašku a naházela jsem do ní nějaký svoje a Lucčino oblečení a kosmetiku. Zamkla jsem byt a šla jsem zpátky k babičce. Aleš byl po celou dobu mou tichou oporou, neopustil mě ani na krok, i když jsem si umývala obličej a snažila se zamaskovat stopy po pláči se na mě pořád díval. Před domem mě chytl kolem ramen a znovu mě objal, tak krásně jak to umí jenom on.
Babičce v kuchyni oznámil, že tu dnes spát nebude, protože rodina je přednější, ale ta mu to rázně vymluvila, že prý skoro taky patří do rodiny. Nakonec to dopadlo tak, že Lucka šla spát za babičkou do pokoje a já jsem se ubytovala u kluků. Chtěla jsem si na zemi rozdělat matrace, ale brácha mi to zakázal. V tomhle pokoji bylo totiž obrovský letiště, kde obvykle kluci spali (každej na jiný straně). Ujistil mě, že se jich nemusím bát. Nakonec mě přemluvil. Spát jsem šla až kolem desáté, protože jsem ještě opožděně večeřela babiččino kuře s rýží a musela jsem se vysprchovat. Až když jsem se převlíkala do pyžama mi došlo, že jsem si mohla vzít něco jinýho. Tohle pyžamo se skládalo ze starých černýho a vytahaných tepláků a tmavě zelenýho trika na knoflíčky.
Na posteli jsem se dlouho převalovala a nemohla jsem usnout. V hlavě mi vířily všelijaké myšlenky a nevíc Aleš spal skoro vedle mě. Jednou se převalil a byl hned u mě. Asi se mu něco zdálo a chytl mě a pořádně mě ve spánku objímal. Nemohla jsem se z jeho pevného sevření vymanit a ani jsem nechtěla. Nakonec jsem usnula v jeho krásné teplé náruči.