Nesnášet nebo milovat?

„Chňóóó, mě se tam tak nechce. A zrovna ne dneska, když je TEN pátek!“ stěžovala jsem si ve škole Nele. Zrovna když nám profesor Laška s důležitým výrazem vykládal něco o pyramidách. Opravdu mi to bylo jedno. Myslela jsem jenom na to, že každý jiný pátek by mi to bylo celkem fuk, ale tenhle? Zrovna když se mi ozval Adam. Pokaždé když si na něho vzpomenu, vybaví se mi ta jeho tvář. Krásně roztomilá tvář, na které mě jako první upoutaly jeho sytě zelené oči, do kterých pod kšiltovkou padaly jeho tmavě hnědé až černé vlasy. Je pravda, že úplně jako první mě zaujaly jeho růžové tkaničky u jeho bot, ale to už je jiná.
„Halóóó?“ přerušila mé snění Nela. „No?“ odpovídám nepřítomně. „Jestli sis náhodou nevšimla, tak už jsme dávno skončily.“ Oznámí mi suše. A opravdu. Když se rozhlédnu po naší celkem prostorné třídě, všichni už mají sbaleno a odchází užít si slunečně prostoupený listopadový víkend. Už zcela probraná ze svých myšlenek si začínám balit a taky se začínám zvedat a jít si užít svůj pracovní víkend.
„No sláva ty ses taky zvedla.“ Zajásá Nela, která má už dávno na sobě svojí tašku Adidas přes rameno.

Tak a teď už se z toho nevykecám. Říkám si, když vcházím do tak mě známému baru Dora. Dělám tu už skoro rok, co skoro, je to rok. Kolem osmý nestačím kulit svoje modrý kukadla. Koho to nevidím. Monika, přemýšlím jak je to dlouho co jsem se s ní neviděla. Když se usadí okamžitě k ní jdu. „Čau. Co ty tu děláš?“ ptám se jí hned sotva potom co se tam dopotácím svým krokem. „Já? No jdu si sednout na něco teplýho spolu tady s těma,“ odpovídá bleskurychle a kývá hlavou za sebe, kde stojí tři kluci. Alexe poznám okamžitě. Kývnu mu na pozdrav. A ty dva neznám a ani si jich moc nevšímám.
Když vidím jak se na můj plac vrhne skupinka studentů, tak se omluvím s tím, že musím jít pracovat. Akorát se jich ještě zeptám co si dají a vrhám se k té partičce co teď přišla.
„Copak to bude?“ ptám se automaticky i s mým trvalým pracovním úsměvem na rtech. „No jeden, dva..moment, pět piv.“
„Občanky můžu vidět? Neptala bych se, ale je pátek a je to docela risk.“
„Jistě slečno, hned to bude.“ Potom co mi ukázali občanky jsem jim roznesla jejich požadované pití.
Mezi prací jsem se co nejčastěji snažila dostat k Monče, abych s ní poklábosila. Jenže to dost dobře nešlo, protože ta slavná partička si mě pořád volala, že chtějí tohle a tamto si objednat. Bože, proč nemůžou být jako všichni ostatní a vydržet s pivem tak patnáct minut, abych měla pokoj.
„Já se z nich zblázním, ani chvilku nevydržej počkat,“ vychrlila jsem ze sebe, jen co jsem zase našla chvilinku na můj dnes oblíbený stůl číslo 11, kde seděla Monika, Alex a jejich dva kamarádi. „Tak si jich nevšímej nebo je rovnou neobsluhuj,“ začal jeden z těch dvou. „Jo vy se asi ani neznáte viď,“ skočila mu řeči, „ tohle je moje kamarádka Natálie, tohle je Dominik,“ ukázala na toho co mu před chvílí skočila do řeči, „a Marek.“ Dokončila s vydechnutím naše představování.
Po tom co odešli byl zbytek večera docela klidný až na to otravovaní tamtěch.
Druhý den ráno mě zbudí mobil. Okamžitě ho s hlasitým brbláním típnu a znovu usnu. Když se podruhé, už dobrovolně proberu, kouknu na hodiny na mobilu. Nepřijatý hovor? To ani nevím. Tak kouknu a ona mi to volala Monika. Pomalu se proberu a dojde mi, že mě vlastně vzbudila. Po ranní, osvěžující a dlouhé sprše se jí rozhodnu zavolat. Tůůůt. No tak zvedni to ty pako.
„No čau, proč si mi to dopoledne nebrala? Si ještě spala? Do kolika si byla v práci?“ vychrlí na mě spoustu otázek. „Jak dopoledne, já měla půlnoc. A proč si vlastně volala?“
„No já jenom, že jdeme zase do Dory tak jestli nechceš jít s náma?“
„No jasně klidně, ale v sedm už tam musím být pracovně.“
„No, jasný v poho.“ Rozloučíme se a já se jdu chystat.