Trojúhelník

Naprosto zmožená se dovlekla do pokoje. Prkno i boty upustila uprostřed pokoje a padla do postele. Bolel ji snad každý sval v těle.
Od dveří se ozval smích.
"To neni vtipný" zamumlala do polštáře, "sem úplně mrtvá."
"Ale šlo ti to."
"Ale nechtěj po mně, abych spočítala kolik modřin sem si udělala."
"Asi hodně ale to bude v klidu lásko. A teď se zvedni, sundej si tu helmu, svlíkni bundu, kalhoty a všechno ostatní a pudeme spolu do sprchy, jo?" řekl Adam stále s podtónem smíchu.
"Tak jo" souhlasila Martina a sundala si helmu, sem zpocená jako myš a smrdět musim jako tchoř."
"Ještě nějaký zvíře se v tobě skrývá?"
"Hm-jo-lenochod, ale to zrušim jako první."
Za chvíli už byli ve sprše. Když se Martina podívala na jizvy, které Adamovi zůstaly, zatrnulo jí, ale už si na to začala zvykat. Ve sprše se začali mazlit a po krátkém umytí se hned vrátili do postele.
"Já myslel, že tě bolí každej sval."
"Bolel. Už ne. Kromě nohou.- Ty mě bolej jako ďas, ale-ty teď nepotřebuju, tak co."
"Tak to máš úplnou pravdu lásko..."

"Teď už sem ale vopravdu vyřízená."
"Ale ne že bys toho litovala-jako že by ti bylo líto se unavit, to se mi před chvílí zrovna nezdálo."
Šibalsky se usmála:"To je taky pravda."
Pořád mu to příde jako nádhernej sen.-Jsem na horách, s tebou-prostě nádhera."
"Tak si to užívej, dokud můžeš."
"Hm, to jo..."
"Lásko?-Spíš?" Podíval se na ni. Spala. Pobaveně se usmál a přitulil se k ní.

Se smíšenými pocity se dívala ze svahu. Strašně moc ho chtěla sjet, ale na druhou stranu se jí nechtělo dělat kotrmelce a být samá modřina.
"Neboj se lásko, to zvládneš" uklidňoval ji Adam "já ti pomůžu."
Vzal ji za ruce.
"Pojeď kousek se mnou."
Po chvíli ji pustil.
"A dělej obloučky."
Pokusila se o něj a byla okamžitě na zemi.
"Do pr-" zarazila se "do pytle."
"To se podá, neboj" řekl Adam, "hele, víš že když se zlobíš, tak ti to děsně moc sluší?"
Podívala se na něj přimhouřenýma očima a pak po něm rychle hodila hroudu sněhu. Adam zavrávoral a spadl pozadu do sněhu. Oba dva se smáli a váleli se ve sněhu jako malé děti.

Martina se zrovna osprchovala a osušila se. Vešla do pokoje, ale okamžitě se zarazila. Závěsy byly zataženy, jediným zdrojem světla byly různě barevné a velké svíčky a tlumeně hrála muzika.
S očima upřenýma na tu nádheru za sebou zavřela dveře. Až po chvíli se podívala na Adama. Tušila o co jde, ale tohle ji přeci jen vyrazilo dech.
"To je úžasný lásko" vydechla jen.
"To doufám" řekl a dal jí rudou růži.
"Ta je nádherná.-A ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo" řekla a prudce se mu vrhla do náruče.
"Ty jsi ten nejlepší kluk na světě. Žádnej jinej mi nikdy neudělal takový krásný překvapení na výročí."
"Asi to nebylo výročí po roce."
"Tak to rozhodně ne" souhlasila a dlouze, chtivě a vášnivě ho políbila.
"Zavři oči" poprosil jí Adam.
Poslechla ho a s napětím očekávala co se stane.
"A zvedni ruce před sebe." Poslechla ho a on jí podal něco hebkého. Otevřela oči. V rukou držela velkého plyšové medvěda. Packami svíral a tiskl k sobě červené srdce na kterém stálo Miluji tě!
"Ten je boží" vydechla "naprosto roztomilej."
Teprve když od něj odtrhla oči, podívala se na Adama a zjistila, že v ruce ještě něco drží. Podívala se na něj zvídavým pohledem. Nenapínal ji a podal jí krabičku. Byl v ní stříbrný řetízek. Vzal ho a pověsil jí ho na krk.
"Miláčku ty jsi úžasnej."
"Pro tebe cokoli."
"Taky pro tebe mám překvapení, i když ho nemám tady.- Pamatuješ na mýho bratránka Romana?"
"Samo sebou."
"A jeho auto taky?"
"No jasně, úplně vymazlený autíčko?"
"Překecala sem ho, aby ti ho na víkend pučil."
"Na víkend? Na celej víkend?" Chvíli zaraženě mlčel. "Úžasný. Tomu říkám bezva dárek.- Na ten víkend se těš, na ten nikdy nezapomeneš."
"No to doufám. A mám pro tebe ještě tohle" řekla a podala mu zabalený dárek s mašlí. "
Co to je?"
"Neřeknu, zjisti si to sám." zvědavě trhal obal.
"To je 2.díl-"
"Pořád si o tý hře mluvil, tak mě napadlo, že by tě to mohlo potěšit."
"Taky že jo."
Sedl si na postel a přitáhl si Martinu k sobě. Sedla si k němu na klín. "
Miluju tě lásko a nechci o tebe nikdy přijít."
"To já o tebe taky ne." Sladce se na něj usmála. Pohladil ji po vlasech, pomalu jí začal rozvazovat pásek u županu, hladit ji a líbat po celém těle.
Po chvíli ji položil na postel. Jejich ruce byly stále chtivější a chtivější, stejně jako jejich těla a mysl...jejich těla splývala v jedno...zažili spolu tyhle pocity už tolikrát, ale i tak byly stále stejně úžasné...
"Už ani nevím jak jsem bez tebe mohla žít" přiznala Martina.
"To já taky ne" souhlasil Adam, "a nejvíc ze všeho si přeju, aby tohle nikdy neskončilo, abysme byli navždycky spolu. Aby nás nikdy nic nerozdělilo..." Podívala se na něj láskyplným pohledem a dala mu neopakovatelný dlouhý pohledem. On byl její vyvolený...A ona jeho...A oba dva to věděli...