Dům z karet 2

III.
Přilétnu do třídy za minutu osm. Stačím pozdravit jen Káju a Marka. Na Adama se nedostane, protože to už vchází do třídy naše matikářka. „Dneska si napíšeme písemečku. Nebojte se, nic těžkého. Bude to jednoduché ščítání a násobení lomených výrazů!“ Matiku opravdu neovládám a tohle jedno z mnoha učiv, které moje hlava opravdu nebere. Marek se jen usmívá. Pche, ten matiku zvládá. Přestaň se culit ty fotbalisto namachrovanej, pomyslim si. Jen obdržím zadání testu zděsím se a zavalí mě pocit zoufalství. Pár příkladu jsem zvládla,část jakž takž,ale většinu mám špatně nebo nemám vůbec. Jsem matematické střevo.O přestávce se k nám natočí Marek.„To bylo lehký co,naprostá brnkačka.“ „Možná pro tebe ty borečku.“ odseknu mu a musím jít na záchod nebo to jeho vychloubání nevydržím. „Co jí je?“ zeptá se Marek Káji. „Ále to neřeš,matika ji nikdy nešla.Loni málem propadla.“ „To jsem nevěděl.“ „Bodejť bys to věděl,když jsi k nám loni nechodil.“ „Ta holka na mě působí trošku namachrovaně.“ „Počkej s těmi závěry na dobu,až ji budeš opravdu znát.“ Když se vrátím,vesměs už uklidněná a vesměs smířená s další pětkou z matiky,když to dobře dopadne tak se čtyřkou,dostanu nečekanou omluvu. „Promiň,nechtěl jsem tě nějak namíchnout.“ „To je dobrý Marku,jsem splachovací.“ I když po pravdě řečeno,já splachovací vůbec nejsem. „Naštěstí už je dneska pátek,nezapomeňte,že se dneska hraje přehazka.“,připomene nám Kája. „Už se nemůžu dočkat“ mrkne na mě Marek.Ten kluk se mi normálně vysmívá nebo já nevím. „Ty vole Adame,ta Míša je stejnak kunda co?“ rejpe Dominik lehce do Adama. „Je no,ale dovol abych tě informoval,má kluka.A jestli sis nevšim,tak to mezi nima i po tak dlouhé době hodně jiskří a zamilovaností jen září.Je to už fakt nechutný.Na každym rohu po sobě slintaj..“ „Tak nesmutni,třeba ti na rozlučáku dá“ směje se Dominik. „Ty vole drž hubu,už mě fakt sereš!“
K obědu je jako obvykle školní humus.Kuchařka kydne na talíř ovesnou kaši a usměje se,chybí jí hodně zubů.Nikdy se neubráním lehce škodolibému úsměvu.Adam dnes nejde na oběd.Po 5ti minutách vychutnávání si školní mamky se k nám přižene Marek. „Ahoj děvčata,čus Dominiku.“ „Čau Marku“ pozdravíme ho všichni jednohlasně. „Tak v kolik a kde?“ Když se na něho podívám nechápavě tak doplní: „Dneska ta přehazka proboha“ „Ahá,no,ve 3 před tělocvičnou.“ informuje ho ochotně Kája. „Tak fajn,budu tam“ mrkne na mě a odejde.
Adam po cestě ze školy potká partu kluků.Mezi nimi i Marek. „Hej borče,pojď sem za náma.“ujme se slova Marek. „Soráč Marku,ale já spěchám.Tak se nezlob“ snaží se Adam zbavit nátlaku. „Nechceš nás urazit,že ne.To bychom byli neradi.“snaží se ho přesvědčit jeden kluk z party. „Kluci fakt ne,spěchám“snaží se vymluvit.Ale to už k němu míří celá parta.Adam začíná lehce panikařit. „Snad by ses nás nebál,ani jeden z nás by neublížil ani mouše.“ směje se Marek.O tom dost silně pochybuju,pomyslí si Adam. „Co takhle si zahrát na boxovací pytel,co?Ty mazánku Míši.Víš jak mě žere,že ty od ní dostaneš každém den pusu?Kdykoliv to vidim nebo mi to někdo vypráví,je mi na zvracení!“rozčiluje se Marek. „Tak se nediv,chováš se jak imbecil“zamumlá si Adam “pod vousy“,ale dost nahlas,aby to všichni-bohužel-slyšeli.Vůdce party,tedy Marek,ho prašti vší silou pěstí do břicha.A ostatní nezůstávají pozadu.Na Adamovi se pěkně vyřádí.Tak moc,že upadne do bezvědomí.Probudí se až za 2 hodiny.V nemocnici.
„Nevíte proč ten kluk na mě pořád tak mrká a snaží se bejt hroznej kamarád?“ ptám se svých kamarádů u oběda. „Ježiš Čihajdo,ty jsi fakt pjůtka,ti mohlo dojít,že se mu líbíš!“ a neubrání se záchvatu smíchu. „Moc vtipné“ uzemním ho. „Vtipný Dominiku a milá Kájo,musím už jít,sejdeme se na přehezce.Ahoj.“ a už spěchám domů za svým labradorem. Po cestě domu narazím na Marka a nějakou partu kluků. „A hele,nějaká číča jde“ zakřičí směrem ke mě Marek. „Bejt tebou,tak co nejdřív zjistim jestli tvůj Adámek ještě vůbec žije.Nevypadal nejlíp„ směje se jeden z nich.Proboha co se stalo,bleskne mi hlavou.Jak znám místní partičky,tak jde jen o nějaký žert.Nesmím panikařit,Adama uvidím na přehazce.A když se tam neobjeví,teprve pak se o to začnu starat.Nejsem přeci hysterka.
Za 10 minut 3 hodiny.A já už stojím před tělocvičnou.Nějak mě popadla panika.Doufám,že moje nejčernější představy se nevyplní a Adam fakt přijde.Za chvíli už se tu všichni sejdou.Jen Adam nikde.To už naprosto propadnu panice.Omluvím se všem přítomným. „Promiňte,ale zapomněla jsem,že jsem něco slíbila sestřence.Musim za ní zajít.Užijte si to tu“ a rychle mizím pryč.Vytočím na mobilu číslo Adam.Vyzvání to celou věčnost.Konečně to někdo na druhém konci “drátu“ zvedne. „Haló?“ ozve se. „Adame?“ „Ach,ahoj.Nepřišel jsem na přehazku,promiň.“ „O to nejde,kde jsi?Mám o tebe strach!“ „To mi lichotí.Ale až ti povím kde jsem,slib mi,že nezačneš vyšilovat.“ „Slibuju“ „Ležim v nemocnici.Nic vážného,neboj.“ „Hned tam jedu.“ „Ani nevíš na jakém oddělení jsem,nevyznáš se tu.“ „Nejsem blbec.Optám se,kde budu moct a najdu si tě.Za chvíli jsem tam.“ Položím telefon a spěchám za ním.Teda musím říct,že větší bludiště než je místní nemocnice fakt není.Po hodně dlouhý době jsem konečně našla Adama.Koupila jsem mu čokoládu,protože stejně jako já je čokoholik.Když vejdu do pokoje a spatřím ho,přejede mi mráz po zádech.Celý obličej plný boulí,nateklé obě oči,rty taky.Zlomená ruka.Ani jsem nechtěla vědět,jaká zranění má na ostatních částech těla. „Ahoj,není to tak hrozný,jak to vypadá.“ „Ahoj,vypadáš hrozně.“ „Dík,tvoje lichotky mě vždycky potěší.“ zasměje se Adam,tedy se spíš o smích pokusí.Všechno ho to musí hrozně bolet. „Adame,povíš mi co se stalo?“A on,sice moc nerad a z těží,se rozpovídá. „Moc mě to mrzí.Měl bys to někomu říct,ti kluci za to musí pykat!“ „Míšo no tak,ty ostatní kluky jsem vůbec neznal.Nevím co jsou zač,na jakou chodí školu a tak dále.Znal jsem jen Marka.A nechci aby někomu ublížili znovu.Oni mi vyhrožovali,že když to někomu řeknu,tak ublíží někomu,kdo je mi hodně blízký“ a koukne na mě,jeho očí mi prozradí,že ten blízký budu asi já. „To jako,že ublíží mně?“ „Přesně tak a to nechci dopustit.“ Rychle jsem změnila téma.Ani jsem se nenadála a už bylo osm hodin. „Promiň,musim už jít.Stavím se za tebou zítra hned po škole.Souhlas?“ „Budu rád a nikomu prosím nic neříkej.“ „Dobře,pa.“ „Ahoj.“
V tu samou dobu,na jiném místě.Lyžařský výcvik 9.C. „Zdeňku,pojď si s námi zahrát flašku“ láká Bára svojí oběť. „Tak jo,učitelky už šly spát,tak by to mělo být v pohodě.“ Všechno jde jak má,všichni se baví,všechno je v pořádku.Tedy do doby,kdy má Bára políbit Zdeňka. „Neboj Zdeňku,nikdo z nás to Míše neřekne“ hecují ho všichni.Tak proč ne,projede Zdeňkovi hlavou.Pusa proběhne tak jak má.Zdeněk na ni brzy zapomene.Zábava je v plném proudu,někdo dokonce dovalí flašky alkoholu.Po čase už všichni mají náladu.Včetně Báry a její oběti,kterou si odvede do své postele.Tam si opilý Zdeněk nechává cokoliv líbit.Ona toho samozřejmě využívá.Rozepíná mu kalhoty,on je naprosto mimo,ona je v sedmém nebi.Naneštěstí pro ni,naštěstí pro něho,je jde zkontrolovat učitelka.Ondra,Zdeňkův nejlepší kamarád,ho odvede do jeho postele a uloží.Učitelka nic pozná.Přijdu domu o hodně později,než jsem měla.Přiřítím se do kuchyně a začnu se omlouvat mamce.Snažím se jí vysvětlit,proč jsem se zdržela.Pravdu jí samozřejmě říct nemůžu.Pochopte mě.Dala jsem slib člověku,kterého mám ráda a kterého nechci zklamat.Mamka si jen zoufala vzdechne a odpustí mi.Já sebou plácnu do postele.Přemítám si všechno,co se dneska stalo.Z myšlení mě vytrhne vyzváněcí melodie mého mobilu.Cizí číslo,kdo mi asi může volat takhle pozdě večer. „Prosim?“ „Ahoj,tady Marek.Slyšel jsem,co se stalo Adamovi.Mrzí mě to,kdybych mohl nějak pomoct tak mů“ nenechám ho ani domluvit. „Co si o sobě sakra myslíš.Ty seš tak drzej a takovej debil!Nech mě i Adama napokoji,nazdar!!“.Zase začnu přemýšlet.Myslím na Adama,přemýšlím o Markovi.O šikaně.Myslím na svou lásku.Copak teďka si dělá?
Lyžařský výcvik 9.C: Zdeňkovi přišla sms,od Báry.“Bylo to krásné,díky za hezký večer.Chtěla jsem o to přijít právě s tebou.Miluju tě.“ Zdeněk nechápavě kroutí hlavou,Ondra se k němu nahrne a čte si ono vyznání lásky. „Proboha Zdeňku co jste tam dělali?Já myslel,že miluješ Míšu?“ „Nevím co se stalo jasný?Uklidni se.Míšu miluju a moc.Bára určitě kecá..“ „O tom pochybuju,ty jsi takovej idiot!“ „Nech si ty svoje řeči“ odsekne mu Zdeněk .Otočí se na posteli zády k Ondrovi a usne..
Zítra mu zavolám,dneska už je pozdě.Chci slyšet jeho hlas,chci od něho slyšet: „Miluju tě Miško“ Dnešek byl docela náročný.Neuběhne ani minuta a já usnu.

IV.
Teda povím vám,nikdy jsem nebyla ve škole takhle brzy,jako dnes.Nemohla jsem vůbec spát.To s tím Adamem,Markem.Včera jsem taky trošku přemýšlela o Adéla.Je to má bývala nejlepší kamarádka.Ona se změnila,já asi taky a už se spolu defekt nebavíme.Ona už je taková ta pipina.Víte,to jsou holky,které si myslí,že jsou něco víc,že jsou prostě nejlepší. „Ahoj Kájo,prosím tě,potřebuju vědět,jak se včera na přehazce choval Marek!“ vybafnu na Káju hnedka při mém příchodu do třídy. „Hoj,ty ho fakt hodně nenávidíš viď?“. „Nic proti němu nemám,jen se ptám.Je ve třídě novej.“ „Jak myslíš,stejně si myslim,že ho nenávidíš.A choval se dobře,je hrozně fajn.Dokonce mě pak vyprovodil domu a.“ „Cože?Vyprovodil tě a co pak?“ „Dali jsme si pusu,nic víc“ „Ale ty přece“ skočila mi do řeči,protože přesně věděla co chci říct. „Mám kluka já vím,byla to jen pusa,o nic nešlo.“ „Jak myslíš,ale raději se od něho drž dál.“ „O co ti sakra jde?Žárlíš nebo co?Víš co,až budeš normální,tak mi řekni!“ A sakra,to jsem to pěkně zpackala.Jenže co mám dělat,když ten super úžasný Mareček zmlátil mýho nejlepšího kámoše.Všechny hodiny mi přišly,jako kdyby trvaly místo 45 minut 120.Jen jak odzvonila půl druhá vyběhla jsem ze třídy rychlostí blesku.Ani jsem nešla na oběd a rovnou ze školy šla do nemocnice,za Adamem.
Vždycky když vkročím do nemocnice,přejede mi mráz po zádech.Došla jsem na oddělení,kde leží Adam.Zahlédla jsem pacienty v nemocničním hábitu,nic příjemného.Zamrazilo mě v kostech.„Ahoj Adame.“ Pozdravila jsem při svém příchodu svého kamaráda. „Vypadáš o něco lépe než včera“ snažila jsem se ho povzbudit. „Ahoj Míšo,fakt dík,ty umíš lichotit“zazubil se na mě. „Vydrž momentík,jenom něco zařídim“ mrknula jsem na toho zmláceného chudáčka. „Mladá paní?“ snažila jsem se získat pozornost jedné starší sestry. „Přejete si slečno?“ „Nemáte tu někde vozíky?Ráda bych Adama vyvezla ven,hezky tam svítí.Byl by hřích zůstat jen na pokoji.“ „Ale on má vycházky zakázané!“ „Paní,nejsem hloupá.Postarám se o něho,prosím“ snažila jsem se udělat co nejsmutnější oči,ale divadlo mi nikdy nešlo.Tentokrát to ale zabralo. „No dobrá,ale do hodiny bude zpátky.Osobně na to dohlédnu.“ „Jistě,nemějte strach.A moc vám děkuju“ a sestřička mi za mé poděkování věnovala úsměv.No nejsem já dobrá herečka? „Proboha co to je?“ vytřeštěně se na mě zadíval Adam,když viděl,že jsem si to na jeho nemocniční pokoj přihasila s invalidním vozíkem. „To je invalidní vozík,chápu,že jsi za svůj život asi neměl tu čest se s ním seznámit.Takže Adame,toto je vozík.Vozíku,tohle je Adam.“
Lyžařský výcvik 9.c,polední klid: „Báro,musim s tebou mluvit!“ vrazí do pokoje holek bez zaťukání Zdeněk. „Jistě miláčku,holky vypadněte,chceme být sami“ odpoví bez váhání Bára. „Co se mezi námi včera stalo?“ snažil se přijít pravdě na kloub Zdeněk. „Co by lásko?Mně je 15 tobě taky,včera to bylo nádherný.“ A chtěla ho políbit.On jí ale odstrčil „Já miluju Míšu,mezi náma dvěma se nic nestalo a ty to víš“ „To sis měl ujasnit,než jsi mě začal líbat a pak ze mě strhávat oblečení“ a on už toho má dost.Přeci se nic nestalo nebo má Bára pravdu a opravdu se spolu vyspali? „Báro nekecej,všichni vědí,že si vymýšlíš!“ „Hele Zdeňku,moje city k tobě se rozhořely hned jak jsi přišel k nám do školy,takže by nebylo nic neobvyklého,kdybych tě svedla,nemyslíš?“ „Chceš hrát tvrdou hru?Jak chceš,Míša ti stejně neuvěří!“ „Myslíš?Uvidíme,pak ale nebuď smutnej,když se s tebou rozejde lásko.Vypsali jsme se spolu,to nepopřeš.“ Zdeněk už to nevydržel,odešel z pokoje a prásknul za sebou dveřmi.
Vyvezla jsem Adama z pokoje a tlačila ho na vozíku před sebou a směřovali jsme pryč z nemocnice.Nebojte,nechtěla jsem ho unést,jen taková menší projížďka po pozemku nemocnice.Krásně se s ním povídá. „Děkuju moc Míšo,hezky se mi s tebou povídá“ jako kdyby mi Adam četl myšlenky.Zaklonil hlavu,aby mi viděl do očí.To neměl dělat,vypadal fakt dobře.Ty jeho krásný kukadla,výraz alá smutný psí oči.Neodolatelné.Proto jsem zastavila.Dlouho jsme si koukali vzájemně do očí.No co by jste udělali vy,hm?Prostě jsem mu dala pusu.Ehm,spíš polibek. „Musím se nechávat zmlátit častěji“ usmál se na mě tím svým kouzelným úsměvem Adam. „Adame,víš já“ ani jsem to nedořekla,přesně věděl co chci říct. „Nelam si s tim hlavu,stalo se,stalo.Miluješ Zdeňka,já vím“ řekla už trošku smutnějším tónem.Už bylo pozdě. „Odvezu tě nebo mi ta sestřička vyškube všechny vlasy a vyškrábe oči“ „A to by byla škoda“ už zase se na mě usmál.Jeho úsměvy byl tak neodolatelnej.Já vím,neměla bych na to myslet.Je to nefér vůči Zdeňkovi.Tak jsem ho zavezla zpátky na pokoj,rozloučila se s ním,sestřičce nahlásila,že pacient leží v posteli a odešla jsem.
Jen co jsem vyšla z nemocnice zazvonil mi mobil.Zdeněk. „Ahoj,už jsem myslela,že se ani neozveš“ „Ahoj Míšo,omlouvám se ti,nějak nebyl čas.“ „To je dobré.A jak se tam máš?“ „Docela fajn,jen ty bežky mě fakt pruděj,radši bych si užíval někde na svahu na prkně,pokud možno s tebou.A co ty?“ „Hmm,to by bylo hezké.Jen ty a já.No já jdu zrovna od Adama.“ „Aha,od Adama.“ „Mno tak,lásko,leží v nemocnici,byla jsem ho navštívit.“ „A co se mu stalo?“ „No,nic pěknýho,všechno ti povím až přijedeš,takhle po telefonu to nepujde.“ „Tak fajn,promiň Miško,ale musim už jít.Ondra už mě volá.“ „Tak fajn,měj se tam hezky.Ráda jsem tě slyšela,miluju tě.Ahoj.“ „Já tebe taky,hoj“ Než jsem domluvila se Zdeňkem,tak jsem došla až na zastávku. „Míšo?“ když jsem se otočila,podívala jsem se do těch nádherných očí. „Honzo?Ahoj.“ Jeden kluk z tábora,nádherný kukadla,naprosto úžasný kluk. „Rád tě vidím.Moc ti to sluší.“ „Děkuju ty lichotníku jeden.“ „Nemáš teďka chvíli čas?Zvu tě na Mojito.“ Tak tomu neodolám. „Tak fajn.“ S Honzou jsme si povídali skoro 3 hodiny.Přišlo mi,jako kdybych ho znala věčně.Přitom jsem s nim v létě byla na táboře,kde jsme byli jen 13 dní. „Už je pozdě,budu muset jít.Mám ještě fůru učení“ loučila jsem se s Honzou. „Uvidíme se ještě někdy?“ „Jo,v létě zase jedu na tábor.“ „Já myslel dřív než v létě.“ Na starou jízdenku,kterou jsem našla v kapse jsem mu napsala svoje telefonní číslo a se slovy: „Ozvi se, budu ráda.A díky za hezké odpoledne.Ahoj.“ jsem se rozloučila a spěchala domu.Když jsem konečně dorazila domu,zazvonil mi mobil. „Ahoj Verčo.“ „Ahoj Míšo,prosím,rychle přijď.Stalo se něco hrozného.“ „Pomalu,co se stalo?kam mám přijít?“ „Do nemocnice,všechno ti to tu povím,pospěš si.“ Když mi dala pokyny,na jaké oddělení mám jít,tak se se mnou rozloučila. „Ahoj dítě,jsi konečně doma?“ „Ahoj mami,ano,jsem.Ale potřebovala bych ještě odejít.“ „Uvědomuješ si kolik je hodin?“ začala rozčíleně mamka. „Ano vím,maximálně do osmi jsem doma,slibuju.“ „Uvědomuješ si,že máš zítra školu?“ „Uvědomuju,ale je to nutné.“ „Tak dobře,ale ať jsi do osmi doma.Ani o minutu déle!“ Na nic už jsem nečekala a spěchala do nemocnice.Tam už na mě čekala Verča,celá ubrečená. „Co se stalo?“ zeptala jsem se plná strachu. „David...“ „Co se s nim stalo?“ to už jsem se začala fakt bát. „Někdo ho zmlátil.“ „Proboha,jak je na tom?Můžu ho vidět?“ „Běž za ním,já tu počkám na tebe.Třeba tobě řekne co se stalo.Mně to říct nechce.“ Když jsem vešla na pokoj,zamrazilo mě v kostech.Nikdy jsem neměla nemocnice ráda. „Davide?“ „Jé,ahoj,co ty tady?“ „Verča mi volala.“ „Jo tak,není to tak hrozné jak to vypadá.“ „A jak ti je?“ „Docela nic moc.“ „Kdo ti to udělal?“ „Nevím to jistě,bylo jich víc.Ale jednoho jsem poznal a hlavně ho znám.“ „Marek?“ „Jak to víš?“ „Víš,nejsi první.Adam tu taky leží.“ „Slib mi,že to nebudeš nijak řešit a někomu něco říkat.“ „Ale to po mě nemůžeš chtít.On ublížil dvoum báječnejm klukům,který mám ráda.“ „Stalo se to mimo školu.Navíc on má tátu,kterej má vliv.Pochop,má peníze a tak.“ „Přeci existuje spravedlnost!“ „Prozatím to nech prosím být.“ „To po mě nemůžeš chtít.“ „No tak,bude to zas dobrý.“ „Už je konec návštěv,přijďte si zítra.“ upozorní mě mladá sestřička. „Drž se,zítra se za tebou stavím.“ „Ahoj.A vyřiď Verče,že ji miluju“ Když jsem vyšla z pokoje Verča,ještě stále ubrečená,se ke mě rozeběhla.Teda nedivím se,že se neubránila slzám.David fakt nevypadal nejlíp. „Bude v pohodě.“ „A řekl ti něco?“ „Jo.“ „A?“ „Všechno ti povím.“ Takže než jsme došli na zastávku,tak jsem jí řekla všechno.Že to udělal Marek a,že to samé udělal i Adamovi.Když mi přijel bus bylo už za 10 minut osm hodin.Omluvila jsem se Verče,že už musím jít.Rozloučila se a nastoupila do busu.Domů jsem dorazila za minut osm.Pozdravila rodinu,napustila si vanu.Po koupeli jsem zalezla do postele a během pár vteřin jsem usnula.