Dům z karet 4

VI.
Probudím se brzy ráno.Už ve 4 hodiny.Nemůžu spát,pořád musím brečet.Navléknu na pyžamo tepláky,vezmu si mikinu a vestu.Na stole nechám vzkaz,že jsem si šla zaběhat.Ale ani na to běhání nemám náladu.Tak si jen sednu na lavičku za barákem.Ale myšlenky jsou silnější a já se zase rozbrečim.Lehnu si na lavičku,koukám na nebe a za chvíli zavřu oči.Slzy se derou ven.Jsou jako kapičky štěstí,které mě právě opouští. „Co tu děláš tak brzy?Podle tvého oblečení soudim,že jsi šla běhat.Ale koukám,že jsi toho moc nenaběhala“ ozve se náhle neznámý hlas.Rychle si utřu slzy a posadím se.Kluk z vedlejšího vchodu.Nikdy jsme spolu nemluvili. „Ehm,ahoj.Běhat jsem nešla.“ „Pověz mi,co hezká holka jako ty,s uslzenýma očima dělá o půl pátý ráno na lavičce?“ „Nevim,já jen vim,že obyčejná holka,s uslzenýma očima leží na lavičce v 5 ráno,protože jí podvedl kluk.Její dva nejlepší kámoše někdo zmlátil a nejlepší kamarádka se zamilovala do kluka,kterej ty kluky zmlátil.“ „Páni.To je docela obsáhlé.Ale uvidíš,že bude líp.Třeba teď tu máš mě.“ „Děkuju,ale nevim jestli zrovna ty mi nějak pomůžeš.Jsi úplně cizí.“ „Erik.Tak teď už cizí nejsem.A jak se jmenuješ ty?“ „Já jsem Michala.“ „Míša,hm,pěkný jméno.“ „Neřekla bych.“ „Řekni mi něco víc o tom všem.Sdělená bolest,poloviční bolest.“ I přesto,že ten kluk je defakto cizí,něco se ve mě zlomí a já mu to všechno vyklopim.Od příchodu Marka k nám do školy,až po včerejší mms která mi přišla. „Ikdyž neznám tvýho kluka,stačí když se podívám na tebe.Jsi hezká a zdáš se mi fajn.Takže ikdyž to teď asi bolí,tvůj kluk je hlupák,když tě podvedl.Tvoje kamarádka časem toho kluka prokoukne,uvidíš.A on nakonec bude potrestán za to,co udělal.“ „No,snad máš pravdu.“ „Jak snad,určitě.“ I přes ta uklidňující slova se zase ozvou mé slzné kanálky a spustí další dávku slz.Erik se mnou nejspíš soucítí a je mě mu líto,tak mě ochranitelsky obejme.Ikdyž nemám náladu,ale když máte hlavu na rameni kluka,když se objímáte,přeci jen si přičichnete k jeho krku.A já to udělala.Nádherně voněl. „Hezky voníš.Dárek od tvé holky?“ „Více méně ano.“ „Aha,tak to se omlouvám.“ „Vždyť se nic neděje.“ „Ale ne,to ta moje naivita.“ „Netrap se už.“ „Eriku dík moc,ale já už budu muset jít.A dík za vše.“ „Za málo.Doufám,že se zase někdy uvidíme.“ „Bude-li osud chtít.“ usměji se na něho.A spěchám domu.
I přesto,že je sobota,nikam se mi nechce,mám náladu pod psa.Už od včerejška mě Zdeněk bombarduje telefonátama,smskama.Přečetla jsem si prvních pár zpráv od něj.Ať Báře nevěřim,že s ní nic neměl.A až přijede,tak mi to všechno vysvětlí.Jak mě moc miluje.Ať ho neopouštím atd.
Lyžařský výcvik 9.c: „Vidíš,já ti to říkal.“ rýpe Ondra do Zdeňka. „Drž hubu.Ty i já víme,že se mezi mnou a Bárou nic nestalo.“ „Tim bych si nebyl tak jistej.“ „Jako proč?Bára kecá,“ „Jak si můžeš bejt tak jistej?Sám si říkal,že si nic nepamatuješ a nevíš,jestli něco bylo nebo ne.“ „Já vim,ale něco mi říká,že k ničemu nedošlo.“ „Já bejt tebou,tak místo toho,abych se zabejval tim,jestli k něčemu došlo nebo ne,tak vymejšlim,jak si to vyžehlit u Míši.“ „Volal jsem ji asi stokrát,napsal mraky zpráv,ale ona mě ignoruje.“ „A divíš se jí?“ „Já se spíš divim tomu,že uvěřila Báře.“ „Napadlo tě,že to nemusela bejt Bára?“ „A kdo jinej?“ „Nevim,nejsem Sherlok!“ U snídaně se Bára na Zdeňka stále usmívá. „Kamaráde,nemohl by ses jí nějak zbavit?“ prosí Zdeněk Ondru. „No promiň.Já se s ní nevyspal a nedal jí neději.“ „Já taky ne!“ „To říkáš ty.“ „Já za to doháje nemůžu.ona mě svedla!“ „Ha,viník se přiznal.“ „Nepřiznal,jen jsem se smířil s tim,že Bára mluví pravdu.“ „A napadlo tě,že třeba pravdu nemluví?“ „Proč by to dělala?“ „Asi aby tě získala a zlikvidovala Míšu.Jiné vysvětlení mě nenapadá.“ „Ještě že zejtra jedeme domů.Už se těšim na Míšu.“ „Náhodou já se netěšim,měli jsme tu být ještě tejden.To jsou ty blbý sněhový podmínky.A co se Míši týče.Škoda,že je to jednostranné.Už vidím,jak tě s náručí dokořán vítá u autobusu.“ „Aby jsi se Ondro nedivil,ona mě miluje.“ „Možná než jsme odjeli,ale teď?“ „Nech si svý kecy,už jdu k holkám na pokoj,jdeš se mnou?“ „Ty si fakt nedáš pokoj,nejdu.Ještě si potřebuju zavolat.“ Zdenda odejde a Ondra využije příležitosti a ze Zdendova mobilu si opíše číslo na Míšu a uloží si ho do svého.Po chvíli odhodlávání Míše zavolá.
On si opravdu nedá pokoj,pomyslim si,když mi zazvoní mobil.Jen se ujistim,že je to opravdu on.Ale volá Ondra.Jeho číslo mi tam uložil kdysi Zdenda,kdyby se něco stalo. „Ondro?“ „Hoj“ „Ahoj,děje se něco?“ „Mimo to s tim Zdeňkem,asi nic.Ale to už víš.“ „Jo,nějakej aktivista mi poslal zprávu,tedy rovnou fotku,jak ona s nim leží v posteli,oba nahý“ odmlčim se,už zase se mi chce brečet. „Mrzí mě to.“ „Ale to vůbec nemusí,vždyť za to Ondro nemůžeš.“ „Ale kdybych ho třeba hlídal nebo tak něco,k ničemu nemuselo dojít.“ „Nevyčítej si to,chtěl to udělat,tak to udělal.“ „Spíš to udělala ona,on byl úplně mimo.“ „Nezástavej se ho prosím.“ a rozbrečím se. „Promiň,já vim jak to bolí.“ „Hmm,bohužel.Tolik ho teď nenávidim.“ „Přijdeš zítra k autobusu?“ „Abych přivítala nový pár a viděla vítězný pohled Báry?Ne,díky.“ „Ale ne,já myslel,jestli bys nechtěla.“ na chvíli se odmlčí „přijít zítra za mnou.“ Páni,něco takového jsem nečekala. „To bych mohla.“ „Nechci tě nějak nutit.“ „Ne,vlastně přijdu ráda.“ „Já chci dát tomu hlupákovi lekci,víš?“ „Aha,tak fajn.Budu tam.“ „A víš kdy přijedem?“ „Jo,původně jsme se měli u busu sejít s..“ „Aha,chápu.“ „Tak já přijdu.Měj se fajn.Ahoj.“ „Hoj.“ Je toho na mě moc.Dám naší labradorce obojek a vyrazíme ven.
Na dveřích od baráku spatřim jen Z+M a píchne mě u srdce.Napsali jsme to sem na začátku našeho vztahu.Slzy se opět tlačí na povrch.Za barákem doslova narazím do krásného zelenookého blonďáka.To je přeci Erik. „Ahoj Míšo.“ „Ahoj.“ „To už je dneska podruhé,máme na sebe štěstí.“ „To asi ano.“ „Už zase brečíš?“ „Jo,všechno mi ho připomíná.Ale bohužel naši lásce je konec.“ „Pro jedno kvítí slunce nesvítí.“ „Ale já vim,jen teď to hrozně moc bolí.“ „Nechceš se jít projít?“ „Ráda,ale musim vyvenčit Vandu.“ „Tak jí vezmeme s sebou.A pujdeme se projít třeba k rozárce,hm?“ „Tak fajn.Ale co tvoje holka?“ „Jak jsi přišla na to,že mám holku?“ „Viděla jsem tě s ní.Taková pěkná tmavovláska.“ On se rozesměje. „Jo ty myslíš Terku,to je moje sestra.“ „Aha,tak to se omlouvám.“ „Nic se neděje,tak pojď už.“ Po chvíli se mi zdá,jako kdybych ho znala věčně.Tolik jsem si s nikým nerozuměla. „Eriku?Kolik ti vlastně je?Nic o tobě nevím.“ „Tak je mi 18.A copak by si chtěla vědět?“ „Co studuješ,co tě baví?“ „Studuju na gymplu,na Tylovi.A baví mě fotbal a taky se mu věnuju.“ Povídáme si ještě 2 hodiny,projdeme naši část Hradce skrz na skrz.A už je pomalu čas jít spát. „Eriku díky za vše.“ „Není zač,já děkuji za příjemně strávený čas.“ „Zítra uvidím Zdendu.“ nadhodím bezmyšlenkovitě. „Drž se,budu na tebe myslet.“ „Uvidíme se ještě?“ „Bude-li osud chtít.“ zopakuje můj výrok z rána. „Měj se,ahoj.“ „Ahoj.“
Doma se navečeřím a pustím si horor.Zalezu do postele a dívám se.Horory nemám ráda,ale dneska jsem ho zvolila,protože na komedii ani romantický film nemám náladu.Usnu a probudím se asi o půlnoci.Mobil hlásí,že mám 5 přijatých zpráv a 10 zmeškaných hovorů.Musela jsem spát hodně tvrdě.Všechny zprávy a volání jsou od Zdendy.Až na jednu zprávu,ta je od Ondry.AHOJ.MAM PLAN JAK TOHO HLUPAKA POTRESTAT.AZ PRIJEDEME POTREBUJU ABYS ME OBEJMULA.JESTLI SE TI DO TOHO NECHCE,CHAPU TO.Páni,tak něco takového jsem opravdu nečekala.Odpovím mu hned.NEBOJ,PREDVEDU SVE HERECKE UMENI.A hned zase usnu.