Dům z karet 5

VII.
Všechno se mi sesypalo jako dům z karet.A dneska se „céčko“ vrací z lyžáku.Nejsem si jistá jestli to zvládnu.Jít tam a obejmout Ondru.Stále budu myslet na Zdendu.Ale co,udělal co chtěl.Tak ať teď pyká.Je osm hodin ráno a já už vstávám.To se mi v neděli takhle brzy nevstává.Normálně spím až do oběda.Ale dneska je to jiné.Jsem nervózní a zároveň i naštvaná.Mám zvláštní náladu.Umyji se,hodím na sebe tepláky a mikinu a vyrazím ven.Erik říkal,že chodí každé ráno kolem osmé hodiny běhat.Třeba budu mít štěstí.
A opravdu ho mám.Když vyjdu ze vchodu,vidím ho už zdálky.Za chvíli už je u mě.„Ahoj Eriku,“ pozdravím ho sotva ke mně doběhne. „Mno ahoj.Zrovna když jsem míjel tu lavičku,kde jsem se seznámili,nemohl jsem na tebe nemyslet,“ usměje se na mě Erik a pozve mě na zmrzlinu. „Vždyť je neděle,všude mají zavřeno.“ „Ale v káru ne,mno tak,pojď.“ „Teď hned?“ „Jistě,nač čekat.“ „Oba máme tepláky a vyplandanou mikinu.Vypadáme skoro jako hastroši.“ „Teda,nepůsobila jsi na mě jako slečna,která musí vypadat pořád tip ťop.“ „Však taková nejsem.Tak fajn.Dáme si závody.Když vyhraju,zveš mě.Když vyhraješ ty,zvu tě ne zmrzku já,“ navrhnu závod a už se rychle rozebíhám.Chci vyhrát.Erik chvíli stojí,ale vzápětí už je mi v patách.Za chvíli už mě skoro dohání.Chytí mě za ruku a stáhne na zem do trávy. „Ty koukám vůbec neumíš prohrávat“ začnu se smát. „Umím,ale ty jsi měla velkej náskok.“ „Budu potrestána?“ zeptám se a udělám na něho smutné oči. „Ano,“ odpoví prostě a začne mě lechtat. „To není fér,já jsem hrozně lechtivá,“ bráním se,ale smíchu se neubráním.Válíme se po sobě,že lidé,kteří nás neznají,si musí myslet,že spolu něco máme. „Ještě jsem ti pořádně nepoděkovala za tvoji pomoc.To ráno na té lavičce,moc ji mi pomohl.Jak ti to můžu oplatit?“ ptám se svého zachránce. „Stačí mi jedna jediná pusa,“ usměje se na mě Erik.Úsměv mu oplatím a dám mu pusu. „Děkuji.“ „Neděkuj a pojď už na tu zkmrzku.“ Sebereme se ze země a míříme do „káru“.Nakonec platí Erik,prý jako odškodnění za to lechtání.Přijde mi,jako kdybych Erika znala roky.A přitom je to jen pár dní.Povídáme si několik hodin a pak mě doprovodí domů. „Dneska jdu k autobusu přivítat Ondru.Nejlepšího kámoše Zdendy,“ jen tak prohodím a rozbrečím se.Erik se na mě podívá a obejme mě.Rozbrečím se ještě víc,ale uleví se mi.Vím,že mám v někom oporu.Dám mu pusu na tvář.On se hezky usměje.Takový úsměv je k nezaplacení. „Eriku,děkuji ti moc.“ „Já děkuji za krásné ráno.Drž se,ahoj.“ „Ahoj“ Rozloučíme se a já jdu domů.Je na čase vydat se ke škole přivítat Ondru.
Návrat z lyžařského výcviku,9.c:Už se kodrcají starým autobusem.Míjejí značku,upozorňující,že právě vjeli do Hradce.Zdeněk pořád kontroluje mobil. „Ta ti nenapíše,nemusíš se bát,“ rýpne si Ondra. „Uvidíš,že tam na mě bude čekat!“ „Mno jak myslíš Romeo,“ odpoví šibalsky Ondra.Po chvíli už autobus zajíždí ke škole.Zdenda se rozhlíží,zda neuvidí onu známou tvář. „Vidíš?Támhle je Míša,přišla mě přivítat,“ prohlásí vítězoslavně.Ondra se jen zasměje.Kdyby jsi věděl kamaráde,pomyslí si.
Autobus už je tu.Zhluboka se nadechnu a vydám se k autobusu.Z dálky vidím,jak z autobusu vystupuje Bára a hned za ní Zdenda.Snažím se nevšímat si toho.Mám jediný úkol.Obejmout Ondru.Nesmím na to zapomenout.Jakmile mě Bára spatří chytne Zdendu kolem pasu.Ta husa,musí mi dávat najevo,že ho klofla.Ale co,ať si ho nechá.Hned za nimi už vystupuje i Ondra.Usměje se na mě.Vydám se přímo k němu.Ondra stojí hned za šťastným párečkem.Takže kolem nich musím projít.Zdenda už si nadšeně myslí,že jdu k němu. „Pozor,potřebuju projít,“ snažím se na ně být milá.Ale to už mě zachrání Ondra. „Ahoj Míšo,“ usměje se na mě. „Ondro,ahoj,“ a podle předem domluveného plánu ho obejmu.Ani nevnímám jestli se na nás Zdenda kouká.Najednou mě zachvátí zvláštní pocit.Je mi fajn,cítím se v bezpečí a najednou mi přijde,že mě má snad někdo rád. „Chyběla jsi mi,“ začne Ondra. „Však ty mně taky.“ A on mi dá pusu.Trošku mě to zaskočí,ale co.Jen ať ten blbeček žárlí.Jenže najednou se vedle nás objeví Zdenda. „Tak to vypadá,když tě nejlepší kámoš zradí.Míša je moje holka!“ „Bejvávalo kamaráde,teď máš Báru.Tak dovol,my už chceme jít.“ Jenže najednou dá Zdenda Ondrovi pěstí.A to už se začnou rvát.Boj na život a na smrt. „Nechte toho,“ snažím se je uklidnit. „Přestaňte,“ začne se snažit i Bára. „A dost,“ zakřičím co nejvíc to jde a snažím se je odtrhnout od sebe.Povedlo se,asi ne mojí silou,ale spíš tím,že se oba bojí,aby mi neublížili. „Mezi námi je konec,“ řeknu jasně svému bývalému klukovi. „Buď tak hodnej a chovej se podle toho!“ Rychle chytnu Ondru za ruku a táhnu ho směrem ke všem taškám,mám strach,aby se zase neporvali.Vezme si tašku a jdeme oba na zastávku. „Mrzí mě,že jsi se s nim popral,“ nadhodím ledabyle. „Mě ani ne.Ulevilo se mi,snad se probere.Je to blbec.“ „Děkuji ti.Proč jsi to všechno dnes vlastně dělal.Ta pusa a tak.“ „Já ti ani nevím.Bylo to impulsivní chování.Měl jsem na něho vztek.“ „Takže nic víc než vztek v tom není?“ „Neboj,nejedu po tobě,jestli myslíš tohle.“ „Neměla jsem na mysli tohle.Ale já stejně chci být teď nějaký čas sama.“ „Však já to chápu.Už mi jede autobus.Měj se hezky.“ „Ahoj a děkuju.“ Když Ondra odjede,ještě tam chvíli zůstanu stát.Pak se otočím a chci odejít,ale vrazím přímo do Zdendy. „Chci s tebou mluvit Míšo.“ „Ale já s tebou ne.“ A rychle odejdu.Po cestě domů narazím na Michala,(asi) bývalého kluka Káji. „Ahoj,“ pozdravím ho. „Ahoj,potřebuji s tebou mluvit.“ „Povídej.“ „Nevíš co se děje s Kájou?Nebere mi telefony,neodepisuje na zprávy.Nic prostě.“ „Vždyť jste se rozešli ne?“ „Proboha ne,jak si na to přišla?“ „Ale nic,asi jsem se spletla.Musim už jít,ahoj.“ „Počkej!“ „Promiň.“ Snažím se co nejrychleji odejít.Přijdu domů,pozdravím rodinu.Tedy jenom Vandu,ostatní ještě nejsou doma.Plácnu sebou na postel a snažím se na nic nemyslet.Ale nejde to.Raději sednu ke stolu a učím se angličtinu.Příští rok to bude ve škole můj hlavní jazyk a já neumím nic.Na základce je můj hlavní jazyk němčina.Snad to zvládnu.Vůbec se na to učení nemůžu soustředit.
Večer zazvoní zvonek. „Haló?“ „Míšo,to jsem já,“ ozve se Zdendův hlas. „Dej mi už pokoj.“ Položím sluchátko a napustím si vanu.Naliji tam co nejvíce pěny.Pak se do ní s chutí ponořím.Proč to tak muselo dopadnout.Proč mi to udělal.Slzy mi tečou potokem.Moc to bolí.Zlomil mi srdce...