Svět podle Rose (3. část)

Nechtěla jsem si to přiznat, ale už mi to ani nebylo líto, že nemůžu chodit. Mohla jsem kreslit a na tom jsem zakládala nový život. Po několika dnech jsem si sedla na kolečkový vozík. Bez pomoci sester jsem se pak na něj dokázala posadit z postele a naopak. Díky tomu mi zesílily paže a já se vydávala na průzkum. S blokem jsem sedávala až u zdi, která oddělovala nemocnici od skutečného světa. Teta mi sehnala učitelku kreslení, se kterou jsem si byla schopná bez problému povídat. S postupem času jsem zakotvila v zarostlém altánu, kde jsem měla stojan a plátna. Za měsíc jsem zvládla dohnat učivo v hlavních předmětech, celkem mi pomohlo, že byly prázdniny, takže jsem se toho nemusela učit tolik.

Ve stolku se mi hromadily kresby, až se mi tam už nemohly vejít. Chodily za mnou děti, které chtěly svůj obrázek s nějakou kreslenou postavičkou. Celou svou sbírku jsem rozdala mezi děti na úrazovce a traumatologii. Každý den na mě ve tři hodiny čekala kupa dětí, které mi za odměnu dávaly vlastní kresby.

Pomalu uběhl podzim a nastala zima. Za okny poletoval sníh, někdy poklidně, jindy zuřila vichřice. Mnohý psycholog se mnou chtěl mluvit. Nepromluvila jsem ani slovo. Byli to cizinci v mém světě. Černo-bílém světě. Jediní lidé, kterým jsem se byla schopná svěřit, byl doktor James Johanson, teta a učitelé, kteří za mnou docházeli.

Na tetě také leželo důležité rozhodnutí. Brala si mě domů. Měla bezbariérový byt a rozhodla se, že poslední rok nastoupím do normální školy. Speciálně se zaměřila na to, abych měla veškerý komfort.

Doktor Johanson byl spokojen. Uzdravovala jsem se po psychické stránce skvěle. Právě podepisoval propouštěcí papíry, když jsem zaťukala na dveře. „Vstupte.“
Vjela jsem dovnitř a jemným pohybem jsem zavřela dveře. „Chtěl jste se mnou mluvit?“
„Ano, jistě.“ Vzhlédl konečně od papírů.
„No, Rose. Chtěl jsem se dohodnout ohledně Tvé rehabilitace. Naplánoval jsem ti je jednou za týden a to střídavě tělocvičnu a plavání. V budoucnu by se to pak kompenzovalo s tvým volným časem. Jelikož nebydlíš daleko, tak to budeš mít jen přes park. Posilování rukou ti nijak neuškodí. No a teď to nejdůležitější. Během toho, co jsi tady byla, proběhlo první kolo talentových zkoušek na akademii. Mám tam známého, takže pokud chceš, tak tam můžeme poslat tvé kresby.“
Nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo. Konečně po několika vteřinách jsem ze sebe vykoktala odpověď. „To…to je skvělé. Děkuju, moc Vám děkuju.“ Kdybych mohla, začala bych skákat po pokoji. Když jsem si ale uvědomila tuto skutečnost, zmizel mi úsměv z tváře na malou chvilku. James si toho asi ani nevšiml. Ještě jednou jsem mu poděkovala a vyjela jsem na chodbu. Rychle jsem poháněla vozík do altánku. Sesbírala jsem kresby a některá plátna a dojela jsem s nimi až do pokoje. Tam mi je teta pomohla zabalit a ihned jsme je poslaly na talentovky. No moc jsem si nevěřila, ale kvůli nadšení Jamese a tety jsem doufala v úspěch. Po chvilce mi ale došlo, že už zítra jedu domů. Začalo mi zase být smutno. Budu to všechno muset opustit. Jamese, děti z úrazovky, spoustu milých sestřiček…No v mém životě bude další prázdno. Ale jednu výhodu to má. Tetin byt je od nemocnice přece jen dost blízko.

Nastal čas loučení a slz. Hodně dětí se přišlo rozloučit. Dostala jsem mnoho krásných obrázků. Několik slz uronil asi každý. Opustila jsem nemocnici bez cizí pomoci. Jen já a můj vozík. Desítky rukou se se mnou loučily. Společně s tetou jsem nastoupila do auta a vydala se na cestu vstříc novému světu. Světu bez smutku a temných barev. A tehdy skončil smutek. Společně s opuštěním nemocničního pokoje jsem se poprvé usmála. Nechala jsem smutek zavřený v kresbách. V tom altánu. Smutek byl rázem pryč. Nový život na mě čekal venku.

( K této situaci se hodí jen jedna písnička)

http://youtube.com/watch?v=fORAPkfVV_A

The storm is coming but i don't mind.
People are dying, i close my blinds.

All that i know is i'm breathing now.

I want to change the world...instead i sleep.
I want to believe in more than you and me.

But all that i know is i'm breathing.
All i can do is keep breathing.
All we can do is keep breathing now.