Svět podle Rose (4. část)

Během dospívání jsem se odreagovávala malováním obrazů, které pak teta odvezla do galerie. Ředitel galerie byl nadšen a ihned je odkoupil a ne levně. Ze mě se stala bohatá dívka a tak jsem se po smrti tety Rosamundy přestěhovala do velkého bezbariérového bytu v celkem slušné čtvrti. Téměř celý byt byl jedním velkým ateliérem. Po studiu na akademii jsem byla v osmnácti přijata na Vyšší výtvarnou akademii. Jako vzorná studentka jsem se pilně věnovala studiu. Každé odpoledne od čtyř do osmi jsem pořádala prohlídky pro děti v městské galerii, kde je zábavnou tvorbou seznamovala s postupem náčrtu, komposice a techniky malby. Byt mi ale po nějaké době začal připadat pro jednoho člověka velký a tak jsem si dala do novin inzerát, že sháním studenta nebo studentku na společné bydlení.

Od nehody uplynulo pět let.

Všechno nejlepší, hlásá plakát nad mojí kuchyní. *Ano, už je mi dvacet. * Nebylo to zrovna příjemné zjištění, ale co se dá dělat. A jelikož mám narozeniny na konci prázdnin, znamená to i nový akademický rok.

Jako každý den jsem si na vozík připevnila baťoh s pomůckami a tubus na plátna, nasadila si sportovní rukavice a vyrazila přes park do školy. Park odděloval celou čtvrť od centra. Hladký, asfaltový povrch byl na jízdu ideální a tak jsem si dovolila jezdit trochu rychleji. Po cestě jsem, jako ostatně každé ráno, potkávala lidi na in-linech, skejtech a na kolech. Pomalu jsem se blížila ke křižovatce dvou cest. Ze strany do mě někdo narazil. Před očima jsem zase měla ten děsivý náraz. Vylítla jsem z vozíku, odřela si loket a čelo a rychle jsem zaplašila tyhle hrozné myšlenky.

"Pachatel dopravní nehody" ležel o kus dál a nehýbal se. *Bláznivej bruslař*pomyslela jsem si naštvaně. Připlazila jsem se k němu. Měl odřený obličej a nejspíš zlomenou ruku. "Vstávej! Můžeš vstát?" zacloumala jsem s ním. Odmítavě otevřel oči. "Co?" tvářil se jako spadlý z višně. "Narazil jsi do mě! Přednost z prava!" řekla jsem s úsměvem, ačkoliv mě odřené čelo celkem bolelo. " Jo..jasně..teda promiň...nějak jsem tě přehlíd." omlouval se překotně.

"Tak to jsi první" řekla jsem smutně a podívala se na svůj vozík. Vstal s menšími obtížemi, ta ruka byla asi opravdu nejspíš zlomená. Vyšplhala jsem se na nedalekou lavičku.
"Mohl bys mi podat můj vozík?" naznačila jsem mu, aby mi ho přistrčil. Naštěstí byl ocelový a nic se mu nestalo. "Jo...jasně..." tvářil se nešťastně.
"Hned za parkem je nemocnice. Pojedeme tam spolu. Necháš se ošetřit." řekla jsem mu odhodlaně, protože stále vypadal zaraženě. Přezul se do tenisek a brusle strčili do mého baťohu. Park jsme přejeli za deset minut. Během dalších patnácti už jsme po ošetření stáli před nemocnicí. Kluk měl ruku v sádře, měl naražená žebra a natrhlé obočí. Já měla zafáčovaný loket a sešitou ránu na čele.

"Ještě jsem se nepředstavil. Jsem Tom Parker."
"Parker jako Parkerova galerie?" vykoktala jsem ze sebe.
"Hm. Přesně. A Ty..?"
"Já jsem Rose. Rose Barkerová"
"Aha. Tátův génius. Už jsem o tobě slyšel. Některé tvoje obrazy máme doma v hale." smál se a potom jsem se k němu přidala i já.
"Ještě jednou ti chci moc poděkovat."
"Není zač." vyměnili jsme si telefonní čísla a já spěchala do školy.

Do ateliéru jsem přišla ještě v čas, na hlavu jsem si nasadila svůj oblíbený šátek, aby mi nelítaly vlasy všude okolo a aby nebyla vidět náplast na čele. Do místnosti vešel muž středního věku.
"Dobré ráno, studenti," zašveholil radostně.
"Dobré ráno, pane Parkere," ozvalo se dvacet studentů od svých pláten.
"Dnes to bude malba postavy. Techniku nechám na vás. Čas dokončení bude za týden. Nejlepší práce bude vystavena v mé galerii. Dejte se do práce."

Já mám nejraději malbu olejovými barvami. Z baťohu jsem si vyndala skicář a uhly. Fantazie začala pracovat naplno. Nevím proč, ale na náčrtu jsem byla dívka a kolem ní neuvěřitelní tvorové. Nechápala jsem, kde se to ve mě vzalo, ale najednou to tam bylo. Na plátno jsem jemným uhlem přenesla náčrt. Obličej malé holčičky nebyl nijak zdařilý a tak jsem si z batůžku vytáhla fotku, na které jsem já s Lucy. Nakonec dostala její tvář. Bylo to přesně jako z jejích příběhů, které jsme si povídaly pod peřinou. A bylo to opět tady. Slza mi skápla na paletu. Otřela jsem si rukávem tvář. Dozadu za ní jsem přikreslila prince

*Ach ne. Nakreslila jsem tam Tomův obličej. Já jsem se asi zbláznila* plácla jsem se nevěřícně do čela a zapomněla jsem, že tam mám náplast. "Auuuu!" Vykřikla jsem, jak to bolelo. "Není ti nic?" zeptal se mě kamarád Jack.
"Ne nic. Dobrý. Jen jsem se šťouchla štětcem do oka," zalhala jsem nevinně.

Plátno pomalu dostávalo barvy. Staroanglický dům, vytrážové okno, dětský pokojík. Jako poslední postavy. Na konci hodiny jsem sbalila plátno a vydala se směrem k domovu. Parku jsem se vyhnula, jelikož zrovna jel nízkopodlažní autobus a já hodně spěchala. Dnes mi měl přijít nový nájemník do bytu. Když jsem dojela do bytu, uklidila jsem plátno do ateliéru a pustila se do vyklízení pokoje pro hosty, kde jsem měla všelijaká stará a nedodělaná plátna. Dala jsem je do ateliéru, který jsem pak pečlivě zamkla, protože jsem neměla ráda, když se na moje obrazy někdo dívá. Jakmile jsem uklidila, dala jsem se do vaření večeře.

Tom spěchal přes park s kytkou v tašce a láhví vína v ruce. Za deset minut měl být na schůzce ohledně nového bydlení. Poté, co otci oznámil, že chce být hercem, bylo pro něj být doma utrpením. Otec ho nakonec vydědil. Hledal si nový byt a v novinách narazil na zajímavý inzerát. Teď už ale stál před vchodem, zmáčknul barevný zvonek a čekal na odpověď. Z mluvítka se ozval příjemný hlas: "Pojďte nahoru. Sedmé patro." Zavřel za sebou dveře a sunul se k výtahu. Stiskl sedmičku. Za necelou půl minutu stál před bytem. Zazvonil na zvonek. Dveře se začaly pomalu otevírat....

"A..Ahoj," dívala jsem se na něj jako by spadla z višně.
"Ahoj," koukal na mě stejně překvapeně.