A co bylo dál? (Prolog)

PROLOG

Po klenbě se mihl poslední záblesk pochodně, ve spletitých chodbách dozněly hlasy, a pak i kroky. Hladinu vody zčeřilo ještě několik vlnek s nepatrným šplouchnutím, a pak už nic. Nic.

Ti kdo spolu s hněvem našli i dost odvahy sestoupit do těchto míst se vraceli tam, kde se cítili bezpečnější. Ještě včera si o zdejších tajemstvích vyprávěli jen šeptem, aniž by vůbec věřili, že existují, a dnes zase nemohli uvěřit tomu, co viděli. Své odvaze učinili zadost a celí se třásli nedočkavostí, aby mohli světu tam nahoře všechno vypovědět. Trpkou pravdou jejich dobrodružství byl fakt, že nenasytili svůj hněv, když smyčka, do níž chtěli polapit svou kořist, zůstala prázdná. Jakkoli nechápali jak se to vůbec mohlo stát, netoužili po boji zas tak silně, aby se odvážili vniknout do chodeb a štol ztrácejících se ve tmě mezi zdmi, kanály a klenbami. Tam už by nemohli pokračovat jako doposud – horda zvědavců, které spojoval jen vlastní strach a pud stáda. Tam už by musel jít každý sám. Odvaha hlasitého a přece tak vyděšeného hloučku se roztekla jako vosk desítek svící kolem a zvědavost a nenasytnost ji dál stravují mocným plamenem.

Jen rychle urvat něco z těch podivuhodností kolem! Vždyť je-li hrůzostrašná historka doložena hmatatelným důkazem, o to lépe se prodává, o to více stoupá v ceně sám vypravěč. A navíc, nelze-li ranit štvanou zvěř ostřím zbraně, lze aspoň zničit její brloh a vyštvat ji tak z nory jako prašivou lišku. Nenechavé ruce se přehrabují věcmi, o jejichž účelu či původu často nemají ani tušení, nevědí, proč ani jak se zde ocitly, tím méně jaký význam mají pro jejich majitele. Hlasitý smích a pošklebky se snášejí na stovky maličkostí sesbíraných a vytvořených s beznadějnou a neúprosnou pílí a ozvěna nad vodou opakuje každé slovo.V kapsách a za košilemi mizí vše co se zdá mít nějakou cenu. Co se nevejde do kapes, dá se zničit ohněm či rozdupat nebo aspoň pošlapat. Rozmáčené boty se hnětou v partiturách starých mistrů i v rukopisech, jejichž noty pak zůstávají na papíře jako velcí rozplizlí pavouci.

Touha mít i touha ničit jsou tedy nasyceny. Teď je čas ukojit touho po slávě, je čas na návrat. Ostatně, co tady? Výprava byla posvěcena úspěchem v podobě vlastního přežití. Ukrást už není co, zabít není koho. Hlasy mizí v ozvěnách a ztrácí se v hluku skutečného světa. Rozhostilo se mrtvolné ticho.

Ale krysy jakoby se bály vstoupit do míst jindy zapovězených. S neomylným instinktem stále čekají, že skutečný podnájemník tohoto ponurého zákoutí se každým okamžikem vrátí. Přikrčené v koutech černých chodeb vyčkávají. Jsou sice velice nedočkavé, aby mohly vyrazit vpřed, ale jsou také velmi chytré. Ve vzduchu ještě pořád cítí to zvláštní napětí a každý závan vlhkého vzduchu k nim nese zprávu. Ještě není čas dát se na postup. Ještě není čas …