A co bylo dál? ( 2.kapitola)

Postel s těžkými závěsy byla obrovská a Christine vypadala v bělostných damaškových polštářích jako zapomenutá panenka. Ranní slunce pozvolna měnilo těžkou tmu v pokoji na měkké přítmí, které ještě stále milosrdně ukrývalo hluboké kruhy pod dívčinýma očima, jediné svědectví neklidné noci. Tišící léky sice udělaly své, ale následný spánek byl draze vykoupen nekonečnou noční můrou plnou rudých růží, masek a drásavých tónů. Když se Christine konečně podařilo protrhnout onu podivnou pavučinu utkanou zmatenými sny, s tlumeným výkřikem se posadila.
Nedokázala si vybavit kde je ani jak se sem dostala, a tak se zmateně rozhlížela šerem. Než se stačila vyděsit, sklouzl jí pohled ke křeslu po oknem. Musela se usmát. Roul de Chagny tam spal oblečený, nohy natažené na taburetu před sebou, ruce založené na prsou. Christine odhrnula jemné pokrývky a po špičkách se k němu přikradla. Chtěla ho políbit, ale namísto toho si mu sedla k nohám a pozorovala jak její snoubenec oddechuje. A jak tomu často bývá, pozorovaný vycítil upřený pohled i ve spánku a probudil se.
„Christine,“ řekl a s úsměvem ji přitáhl k sobě. Pevně ho objala. „Chtěl jsem tě chránit a hlídat, a namísto toho hlídáš ty mě. Odpusť.“
Přitiskla se k němu ještě blíž s veškerou oddaností a láskou, kterou k němu cítila. Opatrně se dotkla rány na jeho krku. Roul prudce uhnul, ale nebylo to proto, že by cítil bolest.
„Jak ti je, má malá Lotte?“
Přezdívka z dětských let je oba znovu přiměla k úsměvu.
„Malá Lotte je moc moc unavená a bolí ji hlava,“ odpověděla dívka stejným tónem, jímž chodívají děti žalovat svým matkám. Náhle zvážněla: „Tolik jsi mi chyběl, Roule. Bála jsem se.“
Výčitka v těch prostých větách byla tak nepatrná, že tam snad ani nebyla. A pokud byla, rozplynula se v ranním šeru bez povšimnutí.
Christine tedy nezbylo než položit nějakou další otázku: „Kdy ses vrátil?“
„Krátce po půlnoci,“ odpověděl vikomt a začal líčit, co viděl při své noční návštěvě opery. Z myšlenek, které jí vířily v hlavě, se jí jedna vedrala na jazyk s vystrašenou naléhavostí.
„Bože, a co Meg? A madam Giry! Jsou v pořádku?“ Jak se styděla, že na své nejbližší si vzpomněla až teď!
„Ano, jsou, buď bez obav,“ tišil ji vikomt, „mluvil jsem s nimi.“
„Musím je vidět!“
„Snad později, až se tam všechno uklidní.“
Christine Daae svého snoubence objala a s pohledem upřeným do jeho očí řekla: „Nikdy ti nebudu moci tohle všechno splatit, Roule.“
Vikomt uhnul pohledem a hluboce se zastyděl. Řekl jí toho o dnešní noci dost, ale ještě víc bylo toho, co jí neřekl. Předpokladem úspěchu jeho plánů bylo to, že se o nich Christine nikdy nedozví. Nadechl se, ale než stačil cokoli říct, dveře do pokoje se otevřely.
Sluha vtlačil do pokoje kolečkové křeslo, na němž seděla mladá dívka. Nijak se nezdržovala úvodem.
„Věděla jsem, že už budete vzhůru. Nemůžete odhrnout ty závěsy, ať na sebe trochu vidíme? Nebo ne, vy se napřed oblečte, a teprve pak ty závěsy.“
Ostré ranní slunce se vlilo do místnosti jako příval a popletená Christine se choulila v županu.
„Margot,“ klidně přivítal Rould de Chagny novou příchozí, „ty se prostě nikdy nenaučíš slušným způsobům.“
Christine pochopila. Marie Louisa, Roulova mladší sestra! V rozpacích se pokusila o malé pukrlátko.
„Moje milá,“ zarazila ji komtesa a vypadala pobaveně, „nechejte toho. V tom velkém županu to vypadá dost komicky.“
Opatrně se zvedla z vozíku a otočila se k sluhovi: „Snídani, prosím, a presto.“
„Pro všechny, slečno?“
Marie Louisa sklonila hlavu na stranu a líbezně se usmála: „Tak mladý, a tak bystrý. Neodolatelné.“ Mládenec s úklonou a rudým obličejem vycouval na chodbu.
Komtesa přešla k bratrovi.
„To je ta tvá dívka, Roule? Nedivím se, žes ztratil hlavu.“
Christine se začervenala. Margot de Chagny si toho všimla a vzala ji za ruku.
„Odpusťte, jsem nenapravitelná. Mluvit nevážně ve vážných chvílích je mou velkou neřestí. Tolik jsem o vás slyšela a tolik jsem na vás byla zvědavá. Neměla jsem to potěšení se v poslední době dostat do opery a Roul zase nepovažoval za nutné vás přivést sem. A to mi chce něco vykládat o slušných způsobech.“
S předstíranou přísností zabodla pohled do bratra a pak spiklenecky mrkla na Christine.
„Ušetřeme mu ty nudné formality. Já jsem Marie Louisa a vy mi říkejte Margot.“
Christine se dívala na komtesu s úžasem. Čekala uhlazenou jemnost a noblesu, počítala i s namyšleností, ale tato dívka vůbec nezapadala do jejích představ o mladých šlechtičnách. I přes své nevázané vystupování ovšem nemohla Margot de Chagny zapřít svůj původ. Jemným obličejem se hodně podobala Roulovi, jen oči měla daleko vážnější. Držení těla bylo elegantní, šíje dlouhá a ruce pěstěné, dokonalá mladá dáma. Roulova sestra byla ovšem také štíhlounká, a to i ve srovnání s Christine, ve tvářích jí chyběl jakýkoli náznak barvy a od bílé pleti se ostře odrážely výrazně rudé rty.
„Ano, má milá,“ odpověděla nedbale na Christininu nevyslovenou otázku. „Souchotiny jsou mou další velkou slabinou.Vy si s tím ale nelamte hlavu, protože s tím stejně nemůžete nic dělat. A hlavně se netvařte tak provinile, protože jestli je na světě něco jisté, tak to, že vy za to nemůžete.“
Roul objal sestru kolem pasu a láskyplně ji políbil na tvář. Pak řekl:
„Margot, i když nesnášíš formality, dovol, abych ti představil Christine Daae. Budu ti vděčný, když ji budeš mít ráda a pomůžeš jí, když bude třeba.“
Komtesa přejela dívku zamyšleným pohledem: „Ano, v tomto domě bude určitě potřebovat spojence.“ Škádlivě dodala: „Což mi připomíná, vikomte, že s vámi chce ne-pro-dle-ně mluvit vaše matka. A moc příjemné to asi nebude.“
„Ach Roule,“ vydechla Christine, „snad nebudeš mít kvůli mně ...“.
„Nesmysl,“ přerušil ji vikomt. „Matce tě ještě dnes představím sám, není proč si dělat starosti.“
Margot de Chagny povytáhla jedno obočí a Christine napadlo, že její báječný a dokonalý snoubenec se možná plete.