Nesnášet nebo milovat?

„No čau ty nádhero.Kde si takovou dobu?“ Pozdraví mě Monča.
„Jé tak mi to chvilku trvá po ránu.“ Odpovím a kývám na pozdrav Markovi, Alexovi a nakonec i Dominikovi. Pak se posadím k nim. Bavíme se, když v tom přijde naše společná kamarádka Kamila. „Ahoj lidičky, mám prosbu. Nemáte někdo za kilo?“ a vyvalí ty svoje smutný očíčka. Nikdo nic jenom Marek samozřejmě vytáhne pytlíček a už je vše vyřízeno. Potom co Kamila odejde se mě Dominik ptá: „A co ty? Hulíš?“
„No moc ne, i když občas si dám.“ Odpovím jako by nic.
Ani se nikdo z nás nenaděje a je sedm. Já se zvedám do práce, i když se mi nechce. Dneska to vypadá na fofr. A taky že jo, domů sem přišla kolem jedné a při myšlence že v sedm zase vstávám se mi ani nechtělo jít vůbec spát. Tak jen tak blbě koukám do stropu. Asi po půl hodince když sem myslela, že se mi konečně podaří usnout mi najednou zapípá na mobilu zpráva. Jakej debil mi to zase píše takhle v noci? To může bejt jedině Filip. Pomyslím si, protože jediný kdo mi takhle pozdě píše je můj nejlepší kamarád Fífa. Zamžourám na display a čekám než se mi zpráva otevře. No konečně. Hmm. Neznámé číslo kdo to může být? Tak čtu.
Ahoj Naty, promiň že píšu takhle pozdě. Já nevěděl v kolik končíš v práci. Jo jinak já sem Dominik, ten od Monči a od Alexe. Chtěl jsem si říct o číslo, ale nestihl jsem to..tak sem si řek Kamile. Neva? Zatím pa
Jaký Dominik?? Jo už vím. Tak tohle jsem vážně nečekala. Vždyť ho sotva znám. Jako neříkám že by nebyl hezký. Ani ne moc vysoký, asi tak stejně jako já. Sice byl blonďák, ale na jeho hrozně krátkých vlasech to skoro nebylo ani vidět. Stylem oblékání bych mu řekla na sto procent hoper. Boty Nike, mikina LRG mu barevně ladila s jeho botami. Podle mého žlutá se zelenou byli jeho oblíbené. Ale stejně se mi na jeho obličeji nejvíc líbily jeho rty když se usmál.
Dlouho jsem se rozmýšlela co mu na to mám odepsat, nebo jestli neodepsat vůbec a dělat, že už dávno spím. Když už sem se konečně rozhoupala, že mu teda odepíšu tak nastal jiný problém. Co mu odepsat. Skoro ho neznám, nevím jaký je a tak vůbec o něm skoro nic nevím. Řekla jsem si, že aspoň o něco se pokusit můžu a začala jsem ťukat písmenka do mobilu.
Ahoj, jj asi vím kdo jsi. V práci jsem skončila kolem jedné…dneska to byl mazec, proto sem na Vás neměla vůbec čas…x( Nn neva…stejně už mi nic jinýho nezbejvá…x) hele já sem docela utahaná tak du spát…ztm se měj
Tak a odesláno. Docela na mě fakt začínala jít nějaká únava nebo co. I když jsem věděla, že už se stejně nemám šanci vyspat. A už vůbec ne, když mi opětně zapípala na mobilu eSeMeS. Ale teď s tím rozdílem, že už jsem pevně věděla od koho je. Napřed se mi ani nechtělo zvednout ruku, abych poslepu nahmatala telefon, ale na to abych to neudělala jsem až příliš zvědavá.
Jé to sem rád že si mě pamatuješ…jj taky jdu spát zejtra vstávám, chápu že si měla makačku. Hele a seš zejtra taky v práci? Jo jenom se Tě chci jen tak mimochodem zeptat jestli máš kluka? Tak pa
Jenom jsem to tak zběžně přelétla očima, protože se mi jinak už docela zavírali.

Debilní budík, debilní škola a to vstávání je nejhorší. Kdo to vymyslel?!! Nadávala jsem po ránu, stejně tak jako každé ráno. Típla jsem budík a zachumlala se zpátky do teplíčka s tím, že deset minut si ještě můžu dovolit.
„Natálie?“ slyším mámi hlas odněkud zezdola.
„Natálie Nezvěstná?! Slyšíš mě? Ptám se tě jestli si náhodou zase nezaspala?“ slyším teď už ne zezdola, ale přímo nade mnou. Pomalu pootevřu oči a opravdu. Máma stojící nade mnou na mě kouká jak kdyby se nevím co dělo.
„Já nevím a kolik je hodin?“ ptám se jí ještě v polospánku.
„Sedm padesát.“ Odpoví mi stroze. Ale to já už vůbec nevnímám. Co nejrychleji vylítnu z postele a začínám na sebe házet oblečení. Když se tak nějak dám do kupy, popadnu svůj bílý batoh Roxy a běžím dolů po schodech a co nejrychleji na autobus k mojí škole.