A co bylo dál? (3. kapitola)

Malá společnost se usadila do proutěných křesel pod okny aby posnídala. Christine si připadala jako ve snu. Ona, taková nula a bezvýznamná holka od divadla, teď snídá na stříbře v pokoji, jenž se zdá být spíš výpravnou divadelní kulisou než realitou. Jenže tady je brokát brokátem a křišťál křišťálem; čínský porcelán není z papíru a koberec není hadrem pomalovaným pestrými vzory. Dívka se celá omámená dívala, jak si sourozenci nenuceně utírají ušpiněné prsty do vyšívaných ubrousků, které by každá sboristka pokládala za hotový poklad, jak s naprostou samozřejmostí smetají drobky na hedvábný perský koberec. Co tady vlastně dělám? napadlo ji, když je pozorovala přes okraj svého šálku.
Zamyšleně se zahleděla na jasné pruhy světla, které rozjasňovaly celý pokoj. Okouzlilo ji to. Slunce, opravdové a hřejivé slunce! To, po kterém vždy tolik toužila, a které jí v opeře po většinu dní nahrazovala jen světla svící a lamp. Kvůli němu by šla kamkoli. Její nejšťastnější vzpomínky z dětství byly vždy zality slunečním světlem ...
„Spala jste dobře, má milá?“ Její únik do minulosti přetrhla komtesa, která ji chtěla vtáhnout do hovoru.
„Ano, děkuji,“ zalhala Christine způsobně a s dětskou naivitou pokračovala: „Vždyť v takové posteli se ani nedá spát jinak než dobře. Doma bychom se na ní pohodlně vyspaly i tři. Moje postel je tak úzká, že z ní občas v noci spadnu.“ Hovořit o tom málu co jí patřilo Christine bolestně připomnělo propastný rozdíl mezi ní a rodinou de Chagny. Polil ji ruměnec a sklopila oči do šálku: „Promiňte, prosím, já ... asi bych takhle mluvit neměla, že?“ Zkroušeně se otočila ke svému snoubenci, jakoby čekala výtku. Než stačil vikomt něco říct, Margot se předklonila a přátelsky položila Christine svou štíhlou ruku na paži.
„Pamatujte si, že přede mnou můžete říct cokoli, cokoli se vám honí hlavou. Tak málo lidí klade upřímnost nad zdvořilost a otravuje tak život sobě i druhým! Já nemám na zdvořilosti čas. Nemám čas balit své myšlenky do úhledných krabiček ozdobených mašlí s nápisem „Buďme zdvořilí“ a čekat, že se někdo bude obtěžovat zjišťováním, co jsem chtěla říct doopravdy. Budu jen ráda, když ke mně budete za všech okolností upřímná.“
Raoul ve svém křesle poposedl a jeho sestra se usmála.
„Bratr chce dát najevo, že nesouhlasí, ale má mě aspoň natolik rád, že mě ušetří nudných kázání. Koneckonců, trvalo léta, než s nimi přestal.“
Christine nedokázala najít slova, jimiž by Margot poděkovala. Zmohla se jen na vděčný úsměv a v očích byla zjevná úleva, kterou jí přátelské přijetí Raoulovy sestry přineslo.
Vikomt vstal a dívkám se omluvil: „Jdu se převléknout. Tobě, Margot, chci pouze s autoritou staršího bratra připomenout, že bys měla být Christine vzorem a nedělat jí v hlavě zmatek. Snaž se najít nějaké veselé nezávazné téma, které by ji rozptýlilo.“ S těmito slovy odešel.
Podle důrazu, jenž položil na poslední větu, komtesa usoudila, že svá slova mínil velmi vážně. Zadívala se zamyšleně na Christine. Ta hleděla ven do zahrady zalité sluncem a najednou vypadala, že dnes pro ni nemůže být žádné téma dost veselé či nezávazné. Margot vstala a posadila se vedle ní. Ať jde Raoul k čertu! Dívky si pohlédly do očí.
„Od čeho má proboha tu ránu na krku?“ zeptala se komtesa tlumeným hlasem.
Christine ztrápeně zavrtěla hlavou a oči se jí naplnily slzami. „To je od ...ach ...“.
Další slova se rozplynula v náhlém přívalu pláče, jenž už tak dlouho čekal na jakoukoli záminku, aby mohl ven. Christine se vrhla do náruče své sousedky a usedavě se rozplakala, neschopná cokoli víc říct. Komtesa byla v první chvíli zaskočena, ale pak dívku pevně přitiskla k sobě, hladila ji po rameni a šeptem ji uklidňovala.
Když přešel pláč a utichly vzlyky, vykoktala ze sebe Christine ze všeho nejdřív omluvu. Strašně se za sebe styděla. Margot ji bez rozmýšlení pohladila po tváři. Ucítila pod prsty slzy a uvědomila si, že si ani nedokáže vzpomenout, kdy něco podobného udělala naposledy. Nebo kdy někdo něco podobného udělal jí. Pohlazení. Pocítila k té cizí dívce tolik vřelosti, že ji to samotnou překvapilo.
Christine zatím mezi odeznívajícími vzlyky marně hledala slova, jimiž by zodpověděla položenou otázku.
„Slečno ... madam ..., Raoul kvůli mě včera riskoval svůj život. Abych mohla sem, zpátky do světa, kde svítí slunce a lidé jsou na sebe hodní a ...,“ Christine se znovu zamžily oči a zahleděla se do zahrady.
Po chvíli cizím hlasem dodala: „Je mi, jako bych včera umřela, a zároveň jako bych někoho zabila.“
Podívala se Margot do očí. „Nezlobte se, ale já vám teď nedokážu víc říct. Možná později, až mi to celé bude připadat jen jako nějaký výstup z opery, ale dnes ... je nesnesitelné na to jen pomyslet.“
Komtesa ji uchopila za obě ruce.
„Být nemocný má i své výhody,“ řekla prostě, „ a jednou z nich je to, že zatím mám spoustu času. Tedy i čas poslouchat. Až budete mít pocit, že si potřebujete promluvit, budu tady pro vás. Kdykoli.“ Po malé odmlce pokračovala: „Víte, má milá, s muži v tomto ohledu nemůžete moc počítat. I když svého bratra velice miluji, musím vás upozornit, že v umění naslouchání je stejně tupý jak naprostá většina mužů. Oni poslouchají, ale neslyší. Zapamatujte si to, ušetří vám to mnohé zklamání,“ uzavřela svou radu.
Pozorovala nechápavý údiv v Christininých očích. Raoule, ty hlupáku, tyhle slzy měly padat na tvou košili, to tys je měl utírat a mluvit teď o své horoucí lásce. Jak jsi jen mohl dopustit, aby tu hrůzu vyplakala v náručí cizího člověka?
Cítila, jak jí srdce splašeně tluče lítostí nad dítětem, které mělo unést samo všechnu tu tíhu, která je čeká, a o níž nemá ani tušení. Věděla, že do pár minut bude nutně potřebovat léky. Zazvonila na sluhu a laskavým tónem řekla Christine: „Dejte se trochu do pořádku. Pošlu vám nějaké šaty z doby, kdy jsem ještě mívala vaši velikost. A seberte síly, budete je potřebovat. Nejen dnes,“ dodala, když křeslo vyjíždělo z pokoje.
Christine seděla jako omámená. Pláč jí přinesl trochu úlevu, čaj trochu sil, ale hlava jí třeštila dál. Zkusila se opláchnout studenou vodou, ale i tak zůstávala vyčerpaná, neschopná jakékoli souvislé myšlenky. Jakoby slyšela najednou stovky melodií, a žádnou nedokázala zachytit.
Otevřela dveře na terasu a zhluboka se nadechla svěžího ranního vzduchu. Bože, taková krása! Slunce, blankytná obloha, záplava zeleně a květin, vítr ve tváři... Zmatené tóny v hlavě vytvořily konejšivou harmonii. Christine zavřela oči a na okamžik si připadala nesmírně šťastná.
Pak jí ale kdesi v hlavě zazněla dunivým akordem jediná věta.
Nic z toho On nikdy neuvidí.
Když se vracela do pokoje, měla pocit, že už se nedokáže nikdy z ničeho radovat.