Svět podle Rose (6. část)

Uplynulo několik týdnů a z nás dvou se stali velmi dobří přátelé. Jezdili jsme společně do školy, Tom mě doprovázel do galerie a pomáhal mi s prohlídkami pro děti, já mu za odměnu navrhovala kostýmy pro jeho představení a tak se z nás stal celkem dobrý tým. O víkendu jsme neměli celkem nic dělat a tak jsme zůstávali v bytě a dívali jsme se na staré filmy.

Protože byla sobota a ani jeden z nás nemusel jít do školy, zůstali jsme jako obyčejně doma a dívali se na filmy. Tom uvařil jediné jídlo, které uměl – těstoviny se sýrem. Po obědě se ujal i mytí nádobí.
"Nechceš zajít na zmrzku, když je takové horko?" ozval se z kuchyně Tom.
"Tak jo. Potřebuju si koupit stejně nové štětce." zakřičela jsem na něj přes dveře z koupelny.
"Tak už konečně vylez, nebo si pro tebe dojdu." začal mi vyhrožovat, když už jsem tam byla půl hodiny. „Takhle nám tam zavřou.“ připomněl mi zmrzlinu.
"Už jdu. Ale jestli sem půjdeš tak…“ zavolala jsem na něj.
"Tak co?" řekl, když strčil hlavu do koupelny.
"Ááááááá. Běž pryč!" vykřikla jsem, i přesto, že už seděla ve vozíku a cákla jsem na něj vodu z vany."Tak to si vypiješ." vrhl se na ní. Sundal mě z vozíku a nesl mě do pokoje. Bránila jsem se sice jen na oko, ale dala jsem mu pořádně zabrat. Položil mě na pohovku v obývací části pokoje a já jsem po něm mrskla polštář. Tom ho po mě hodil zpátky a tak jsme se chvilku bavili polštářovou bitvou. Po chvíli jsme byli už oba tak vyčerpaní, že už jsme jen leželi na koberci a zhluboka oddychovali.
"Ty se teda nezdáš." ohodnotil mě Tom.
"Ty si nebyl o nic horší." Usmála jsem se na něj. "Půjdeme na tu zmrzlinu?" dodala jsem ještě.
"Určitě.“ odpověděl a šel pro můj vozík, který nechal v koupelně. Začal zvonit telefon. Tom mi rychle podal sluchátko.
"Ano" řekla jsem do sluchátka.
"Rose? Ahoj. To jsem já, Jane. Jak se máš?" ozval se z telefonu hlas mé nejlepší kamarádky.
"Super." odpověděla jsem.
"Co se děje? Není ti něco? Jindy si tak ukecaná. Nebo je v tom nějakej chlap?" vyprskla na konci drátu Jane.
"Je. A docela hezkej. Mám nájemníka. Byt byl pro mě moc velký!" zasmála jsem se.
"Jo tak to nebudu rušit. Zavolám ti zítra. Pa."
"Pa." rozloučila jsem se s ní.

Tom mi zatím přivezl vozík. Usadila jsem se a ze skříně jsem si vyndala baťoh, abych měla kam dát nákup. „Tak můžeme jet.“ zahlásila jsem. Tom už byl připravený u dveří. „Tak jedem!“ chytil vozík a společně jsme nastoupili do výtahu. Cestu přes park jsme strávili probíráním všeho možného. Před cukrárnou jsme se ještě stavili v potřebách pro umělce, kde jsem si koupila vše, co jsem potřebovala. Dva nové štětce a čtyři tuby barvy.

„Tak jakou si dáš?“ zeptal se mě Tom, když jsme se dostali do cukrárny. „No, já bych si dala skořicovou.“ řekla jsem a umístila jsem se u stolku v rohu. Tom nám objednal zmrzlinu a sedl si vedle mě. „Vypadá to skoro jako rande co?“ usmál se. „To skoro jo, ale chybí ti pro mě kytka.“ uznala jsem po chvilce. „No, tak jo.“ nastavil ruku a na dlani měl malou květinu z marcipánu. „A tahle se počítá?“ zeptal se mě. „No, tak teď jsi mě dostal.“ řekla jsem překvapeně, protože tohle jsem nečekala. Mezitím jsme už dojedli zmrzlinu a tak jsme zaplatili a zamířili jsme k parku, kde jsme našli jednu prázdnou lavičku. Tom si sedl vedle mě na lavičku, chytil mě za ruku a zeptal se: „Nechtěla bys se mnou chodit, Rosie?“
„Co… Cože? To myslíš vážně?“ vykoktala jsem ze sebe. Nikdo se mnou nikdy nechtěl chodit. Vždycky jsem si vystačila sama. „Kdybych nemyslel, myslíš, že bych to říkal?“ podíval se na mě přesvědčivě. „No, víš… já…“ nevěděla jsem, co mám říct. Podíval se na mě psíma očima a já přikývla a naoko jsem řekla. „Tak já to s tebou zkusím, když jinak nedáš.“
Usmál se a políbil mě na tvář. Společně jsme zašli do supermarketu a nakoupili jsme na celý týden dopředu, protož nás čekalo první zkouškové období, a to by na to nebyl čas. Večer jsme dokoukali film z rána.

Když jsem se pak v pondělí ráno vzbudila, musela jsem se usmát, protože Tom usnul na gauči a já neměla to srdce ho budit. Spal jako andílek. Sice se mi moc nechtělo, ale musela jsem vylézt z postele, protože jsem měla školu a odpoledne mě čekali rehabilitace. Sebrala jsme dokončené plátno, pro Toma jsem nechala lístek na stole a vyjela jsem z domu.

V ateliéru byl zatím jen Jack.
"Ahoj, Jacku. Co že jsi tu tak brzo?" dívala se na něj nevěřícně, protože většinou chodil jako poslední.
"Chtěl jsem s tebou mluvit o samotě." zatvářil se tajemně.
"Co? Na mě? Proč?" normálně se spolu nebavili víc jak dvě slova.
"Víš ...ty se budeš zlobit." tvářil se najednou nevině.
"A když slíbím, že se nebudu zlobit?" vyzvídala.
" No...víš...já maluju tebe."
*!WOW! Tak to jsem fakt nečekala.*
"Já...to je moc hezký." koukla se na svůj obraz. Nechápala jsem, jak mohl něco takového namalovat. Bylo to naprosto geniální.
"Díky. Jen jsem tě chtěl poprosit, jestli by sis nesedla jako minule."
"Jasně." zasmála jsem se a posadila se k vedlejšímu stojanu. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč se na mě o hodinách tak díval, ale teď to bylo jasné, i když mě docela zajímalo, proč maluje zrovna mě. Pustila jsem se do vlastního plátna, protože některé detaily nebyly dodělané.

Když přišel profesor Parker, měla plátno jsem už dávno hotové a načala jsem si novou práci. Po letech jsem ze šuplíku vytáhla kresby z mého pobytu v nemocnici po té nehodě a rozhodla jsem se, že jednoduše vynahradím doktorům a sestrám jejich práci. Rozvrhla jsem si jednotlivé kresby tak, aby tvořili zajímavou koláž, a přenášela jsem náčrty na plátno. Profesor se už mezitím díval na jednotlivá díla. Jelikož ve své galerii měl místo i pro studentské malby, rozhodoval, kam který obraz přijde. Jako na potvoru si vybral jako hlavní obraz pro dětskou pohádkovou výstavu můj obraz.
"Máte neobyčejný talent, Rose."pochválil mě. Já jsem se musela stydět, protože jsem si to nemyslela, ale pak už uviděl Jackův portrét a na můj obraz bylo alespoň na chvíli zapomenuto. „Jacku, myslím, že jste konečně pochopil kompozici portrétu, gratuluji, právě jste obstál u zkoušek.“ poplácal ho po ramenou a napsal mu zápočet. Měla jsem z toho velikou radost, i proto, že i mě napsal zápočet, ale hlavně proto, že Jacka pochválil za můj portrét.

Po škole jsem se vydala směrem k nemocnici. Jako každé pondělí(už pět let) jsem chodila na rehabilitace. Pomalu, ale jistě jsem se zlepšovala a dokonce na tolik, že už jsem slabě cítila silné doteky. Doktorka Blacková mi už tehdy řekla, že jde o psychický blok. „Vyléčit se musíte sama, Rose.“ vzpomněla jsem si na její slova.

"Dobrý den." pozdravila jsem sestru na vrátnici.
"Dobrý den, slečno Rose." odpověděla mi zvesela, protože jsem vyučovala její dceru v galerii.
Sjela jsem do suterénu, kde byl dlouhý plavecký bazén. Čekalo mě plavání s doktorem Jamesem Johansonem. Převlékla jsem se do plavek a sama jsem vlezla do bazénu a jako každý týden jsem si odplavala několik délek.
"Ty jsi rychlík, Rosie. Pořád ti říkám tak, jako by ti bylo stále patnáct, jsi už na to velká, co?"
"To je v pořádku. Hlavně, že víš, že jsem vyrostla" zasmála jsem se.
"Tak si dej ještě pár bazénů a pak budeme cvičit." řekl a šel si pro plavky. Než přišel, tak jsem stihla pět bazénů.
"Tak se dáme do cvičení"
Chytila jsem se za okraj bazénu a James mě chytil za kotníky. Pomalu s nimi začal pohybovat pod vodou a já cítila jeho doteky. "Teď to zkus sama"řekl a odplaval na konec bazénu, že si jeden odplave. Nešlo mi to. Pohybovala jsem jenom boky. Jak jsem se soustředila na pohyb, nedávala pozor a rozpohybovala jsem se, ale tak rychle, že jsem hlavou narazila na stěnu bazénu. Udělaly se mi mžitky před očima a začala jsem se topit. Podvědomě jsem se snažila dostat na hladinu. Zkoušela kopat nohama. Náhle se nepatrně pohnuly obě nohy, ale to mi nebylo moc platné a já se propadala někam do černa.

James si naštěstí rychle všiml, že se topím. Doplaval ke mně a vytáhl mě z vody. Zavolal do prvního patra na záchranku. Použil dýchání z úst do úst a po chvilce mi nahmatal puls. Přivolaná záchranka mě rychle připojila na dýchací přístroj a odvezli mě na příjem. Po necelých deseti minutách jsem se opět probrala. James seděl vedle mě celou dobu, jak jsem se později dozvěděla "No konečně, princezno. Už jsem se o tebe bál." I přes nevolnost jsem se musela usmát.
"Zavolej, prosím, ke mně domů. Mám nového nájemníka, řekni mu prosím, že jsem v pořádku.“ Zavřela jsem oči a usnula jsem.