A co bylo dál ( 6.kapitola)

Dívka na nejistých nohou udělala poslušně pár kroků směrem k pohovce. Raoul, ten oddaný Raoul, jí byl stále po boku, ale i tak se Christine cítila zoufale opuštěná a sama.
Vévodkyně vstala a přistoupila k mladému páru před sebou. Obešla Christine a přejížděla ji zkoumavým pohledem.
„Tak vy jste prý i tančila? Nic proti, je to dobré pro figuru. Aspoň držení těla máte pěkné, i když si myslím, že vaše hubenost je až nezdravá. Ovšem pokud to Raoulovi vyhovuje ....“ Po dalších dvou třech krocích dodala: „Ty šaty Marie Louisy vám dobře padnou. Bože, myslela jsem, žes je dávno vyhodila, jsou letos už de modé.“
Teprve na tuto poznámku si ochromená Christine uvědomila přítomnost Raoulovy sestry, která seděla s knihou v křesle a zamyšleně pozorovala dění v místnosti.
To už vévodkyně pokračovala: „Kolikatery máte šaty? No, to je vlastně jedno, budeme vás muset obléct trochu ... přiměřeněji.“
Dívka se zmohla jen na přikývnutí. Vikomt se ovládal jen s největší námahou. Matčino chování jej dráždilo, ovšem na druhou stranu dobře věděl, že z otevřeného boje nemá šanci vyjít jako vítěz. Aspoň dosud se mu to nikdy nepodařilo. Zatímco v duchu horečně uvažoval, zda by se aspoň neměl pokusit o nějaké gesto, jímž by dal Christine pocítit svou ochranu, ozvala se jeho sestra.
„Bravo, máti. Tolik urážek ve třech či kolika větách, to je jeden z vašich pozoruhodných výkonů. Pokud vím, počastovala jste někoho podobně jen jednou, a to jste se vůbec neovládala. Nebylo to snad tehdy když hrabě de Saint-Mars konečně zjistil, s kým mu byla jeho manželka nevěrná?“
Honoria de Chagny na okamžik ztuhla a i Raoul nad Margotinou poznámkou zatajil dech. Christine obsah slov zcela unikl.
Po chvilce vévodkyně řekla pouze: „Někdy jsi příliš bystrá, dítě. Škodíš si tím.“ Pak znovu oslovila dívku před sebou. „Jste i vy takto hubatá na své rodiče, ... Christine bylo vaše jméno, slečno?“
Teď už Raoul vybuchl: „Říkal jsem ti, máti, že Christine je sirotek!“
„Opravdu? Zapomněla jsem,“ opáčila vévodkyně lhostejně a usadila se zpět na pohovku. V duchu jásala. Jak snadno se ten můj chlapec nechá dovést k hádce! A v každé bouřce vyplave na povrch něco utajovaného a vzrušujícího. Chudáček, hlupáček... S úsměvem si povzdechla: „Člověk už ani s vlastními dětmi nenajde téma k hovoru. Co kdyby nám tvá přítelkyně něco zazpívala? S tím snad budou souhlasit všichni, ne?“ Nikdo nepromluvil. Honorie de Chagny zatoužila trochu se pobavit a v očích nad příjemným úsměvem se jí nebezpečně zalesklo.
„Co kdybyste ...,“ předstírala zaváhání, „co kdybyste zazpívala tu árii, při níž jste včera tak dramaticky zmizela s oním, jak to psali? Fantomem?“
„Ne!!“ Raoul de Chagny se konečně přestal ovládat. „To nedovolím! Nepřeji si už nikdy o celé té věci slyšet. Žádné řeči o fantomovi, žádné árie, žádná opera. Konec! Christine z divadla odchází, a kdyby bylo po mém, tak už nebude zpívat vůbec nikdy! Je to jasné?!“
Mladý muž skoro křičel. Byl by pokračoval a nezastavilo by ho ani matčino: „Vikomte, ovládejte se!“ Co mu utrhlo další rozhněvaná slova od úst byl stěží slyšitelný, nevěřícný vzdech z Christininých úst.
„Raoule?“
Teprve když se otočil a pohlédl jí do očí, dokázal si vzpomenout, co vlastně řekl. Vzal její ruce do svých a hledal slova, jimiž by se dostatečně omluvil. Až v této vypjaté chvíli kdy mu povolily nervy řekl nechtěně to co cítil hluboko v srdci a teď z očí své snoubenky neochotně četl spoušť, kterou tak způsobil.
Christine nedokázala ze staženého hrdla vydat ani hlásku, nevnímala Raoulovy omluvy, a její oči hovořily samy. Opravdu by sis tohle přál? Tohle bys ode mě chtěl?
Raoulovo mlčení a pohled stranou na dívku účinkovaly víc, než kdyby na ni naléhal. Jestli má dnes udělat za minulostí tlustou čáru, tak ať je to jednou provždy. Její vlastní ochota se rozhodnout ji vyděsila. Vždy se nechávala unášet proudem, smířená se vším, odevzdaná svému osudu. Teď o něm měla rozhodnout sama.
„Madam,“ obrátila se k vévodkyni, „přála jste si, abych vám zazpívala. Udělám to s radostí.“ Odhodlaně se nadechla a podívala se do očí Raoulovi.
„Ty si zase přeješ, abych už nezpívala vůbec.“ Zarazila jeho protesty. „Udělám i to, i když jen velmi, velmi nerada. Možná máš pravdu. Možná je čas, aby operní diva Christine Daae po své poslední árii zmizela ze scény. Umění odejít včas je prý v naší branži velice důležité,“ dodala s neveselým úsměvem.
Vikomt jí políbil ruku. Nenacházel slov. Christine mu právě k nohám přinášela oběť, o niž by si nikdy netroufl sám otevřeně říci, a o kterou přesto tolik stál. Až za chvíli dokázal vypravit: „Jsi anděl.“
Christine uhnula pohledem. „Anděl...,“ splynulo jí z úst. Sama se snažila zachytit zvuk toho slova, aby si s ním pohrála, než zmizí navždy a s ním všechno, všechno. Přešla ke klavíru u okna a pohled upřela na kytici temně rudých růží, které se ostře odrážely v černém laku nástroje.
Nadechla se.
Do poslední chvíle nevěděla, co vlastně bude zpívat. A najednou to tam bylo, tam uvnitř, kde ukrývala všechny své radosti i strasti, obavy i naděje, a odtud se to dralo ven spolu s jejím křišťálovým hlasem.
Mysli na mne, něžně na mne mysli, už sbohem neřeknem´ si víc ...
Celou místnost naplnila vroucnost a naléhavost Christinina zpěvu. Kde byla lehkost srdce, s níž okouzlila obecenstvo při své premiéře? Kam se poděla ta dychtivá dívenka plná nadšeného očekávání? Teď jí srdce drtila jen úzkost.
Jestli budeš mít chvilinku, věnuj mi jednu svou vzpomínku ...
Tóny kroužily po místnosti a nenávratně mizely. Christine nemyslela na ten večer, kdy jako sama Večernice zářila poprvé na scéně. Za přivřenými víčky si vybavovala všechny ty okamžiky, kdy v přítmí kaple naslouchala svému Andělu hudby, jenž ji vedl toutéž árií od taktu k taktu. Kdesi vzadu v hlavě stále slyšela ten šepot. Tady nespěchejte a šetřte dechem. Zkuste to důrazněji. Ne, to už bylo moc. Když se budete pokoušet to takto zazpívat, budete v závěru pištět jako La Carlotta. Vy to umíte líp... Ještě líp...Líp!
Christine poplašeně tlouklo srdce. Bože, už nikdy tohle nezažít?
Nebude už nikdy dne, kdy nevzpomenu na tebe ...
Jak jiný význam měla dnes ta slova! Tehdy je brala jen jako nutné zlo, vatu kolem krásných tónů bez hlubšího významu. Jak to, že dnes jí vhánějí slzy do očí? Nikdy ... Až moc dobře znala význam tohoto slova a po dlouhých letech si vybavila svou dětskou bolest onoho okamžiku kdy pochopila, že otec už nikdy neotevře oči, že už nikdy neuslyší otcův hlas. Bylo tak včera i jemu, když věděl, že už ji nikdy neuvidí? Cítil tutéž bolest? Tak strašnou bolest, že kdyby ji člověk nemohl proměnit v tóny, zabíjela by?
Teprve za okamžik si uvědomila, že dozpívala. Mohla být spokojená s dojmem, jenž udělala na své nepočetné obecenstvo. Raoul vypadal potěšeně a pyšně díky svému přesvědčení, že Christine vybrala svou árii jako upomínku na jejich první setkání v opeře. Margot měla v očích slzy. I její matka měla ve tváři cosi jako opravdový zájem. Christine to bylo jedno. Cítila se unaveně a opotřebovaně. Samotnou ji překvapila lhostejnost jejího hlasu, když řekla:
„Jestli mě teď omluvíte, ráda bych se vrátila k sobě do pokoje.“
Odmítla Raoulův doprovod a opustila budoár vévodkyně s bušícím srdcem. Když konečně seděla v křesle, zoufale toužila po tom, aby se dokázala rozplakat. Ale oči měla pořád suché.