Až Tě jednou potkám- *2*

"Na okoř je cééésta jako žáádnáá zééé sta, vroubenááá je stromama, stromama... Když jdu po ní v lééétě smaotéén na svěětě, sotva pletu nohama, nohama. Náá konci té cesty trrrnité..."

Všichni zpívají, točí proutky se špekáčky a převládá skvělá nálada. Je to úžasný pocit, když kolem je zima a tma, lesní zvířátka se vydávají na lov a my tu sedíme u ohně, je nám teplo, je nám dobře a zpíváme si. Samí lidi, které mám ráda, kamarádi a známí- všichni v té skvělé náladě. A já tu sedím na dřevěné lavičce v teplé mikině a choulím se do náruče nejlepšímu klukovi jaký na světě je... Znovu a znovu, při každém slově, které zpívám, při každé jiskřičce, která vyletí z ohně do tmavého světa kolem, si uvědomuji jak moc Tě mám ráda... Je zvláštní, že mi to nemusíš říkat a já cítím, že mě máš taky rád. Tak to má být... Někdo donesl rumový čaj a všichni se na tři napijem. Vyprsknu smíchy. "Co je?" koukají na mě nechápavě ostatní. "Jsem to na sebe vylila" dusím se dál tím pitomým čajem. Všichni se smějí se mnou a já se dneska cítím nějak obzvlášt prdle a šíleně. Ještě chvíli zpíváme s ostatními a pak mi zašeptáš do ucha, jestli se nejdeme projít. "Kam zas dete?" ptají se ostatní, když se zvedáme a ruku v ruce míříme do tmy. "Pro dřevo" zavoláš dozadu a všichni propuknou v smích. Ještě slyším nějaké poznámky, ale něják to neřeším. Vždyt to, že se máme rádi není žádný hřích.

Kousek jdeme po štěrkové silnici a pak zahneme do lesa. Je to zvláštní, ještě před chvilkou jsem slyšela hlasy lidí, co zpívají a povídají si, slyšela jsem praskání ohně a zvuk kytary. Ted je ticho.... Jen praskání větviček pod našima nohama, sem tam zahoukání sovy, nebo písničku cvrčků a dech další osoby, která jde vedle mě. Poslouchám šustění lístků a mám pocit, že je ze mě úplně jiný člověk než tam u ohně. Uvědomuji si, že vůbec nevím kam jdeme. Víš to vůbec ty? Chci se tě zeptat, ale nemám odvahu rušit to nádherné ticho a noční klid co kolem panují. A tak se nechávám dál vést lesem a v rytmu tvého dechu poznávám písničku. Stromy začínají zpívat, cvrčci znějí jako kastaněty a mě připadá, že tahle písen patří jen mně. Je to tak krásné...

Z ničeho nic se zastavíš a píseň utichne. "Co se stalo?" šeptám Ti do mikiny. Místo odpovědi mi přiložíš prst na ústa a jen tak dál stojíme. POslouchám, jestli neuslyším něco zvláštního, ale neslyším vůbec nic.... Je ticho... Dlouho tak stojím až konečně zaslechnu zvuk-voda! Rozejdeš se tím směrem. "Jak jsi poznal, že už to taky slyším?" divím se a přitom se snažím nepřizabít se o klcky na zemi. No to je romantika! "Stiskla´s mi ruku" šeptáš a já slyším, že se mi směješ. Usměju se taky... Jak já Tě mám ráda!!!

Po chvilce dojdeme na jakousi mýtinku, na nebi je spousta hvězd... Vidím velký a malý vůz, casiopeu, orion, kuřátka a spoustu dalších souhězdí. Ta co nevím jak se jmenují, i ta, co ještě ani nebyla objevena a pojmenována... Vidím tam strom, jeep, kočičku a další skupinky hvězd. Copak si jich ještě nikdy nikdo nevšiml? Nebo je jen neznám? Nechce se mi nad tím přemýšlet, raději se tedy dívám dolů do trávy... Všechno spí...

Vedeš mě k jakémusi potůčku, beze slova se posadíš a dál tiše pozoruješ noční oblohu. Jak tam tak sedím vedle Tbe, projede mnou zvláštní pocit. Co to bylo? Zklamání? Čekala jsem snad od toho nočního výletu víc? Asi ano.... Ale nechci být zklamaná! Ale je to ve mně, cítím to... Přemýšlím nad tím proč mě to napadlo a co jsem vlastně chtěla zažít?

***

Netuším jak dlouho už tu ležím... Ale je to dlouho. Začíná být pořádná zima a mně už se nechce dál ležet ve vlhké trávě. Zvedám se a můj průvodce též...

Cesta zpátky byla rychlejší.. Teď jsem zklamaná snad ještě víc... U ohniště už je jen pár lidí. Sedám si k holkám a snažím se zapomenout na ten hloupý les... Když slyším, jak se kluci ptají mého žabího prince, jaká to bylo a kde máme to dříví, když slyším jak se smějí, je mi do breku...

Oheň už dohasíná a i my poslední, co jsme zbyli, jdeme spát... "Budeme spá venku?" zeptáš se mě ve chvíli, kdy jsem si už myslela, že jsem jen naivní kráva. A teď zase cítím tu lásku co z Tebe vyzařuje. Přikývnu....

***

Ležíme vedle sebe a jsme si čím dál blíž... Vedle mě leží kámoška a hraje na mobilu. Vedle Tebe usíná kámoš, možná už dokonce spí... A my jsme spolu. Všechno zklamání, které jsem cítila, je pryč. Jediné, co teď mám v hlavě, je to, jak moc Tě miluji, a možná právě to je ten důvod, že nejsem ani nervózní, i když jsi mi teď tak blízko.... Objímáš mě a já Tebe, jsme tu najednou jen my... Hraju si s Tvými vlasy a přitom Ti skoro usínám na rameni... Tůj dech na mé tváří je mi ukolébavkou... A najednou jto přišlo.... z ničeho nic, úplně samo... Líbáš mě. Ano, líbáš mě! Ten pocit nejde popsat... je to něco co zažije každý sám, něco intimního a krásného... Tenhle jeden polibek řekne víc, než tisíce slov... A já káče byla zklamaná!

V obětí usínáme...