A co bylo dál? ( 7.kapitola)

Paříž se zahalila do tmy, byl čas jít spát. U dveří komtesy de Chagny se ozvalo krátké zaklepání. Raoul vstoupil aniž by čekal na vyzvání, jako to ostatně dělal pokaždé. Marie Louisa se nezdála být bratrovou pozdní návštěvou nijak překvapena a dva poháry u karafy s vínem nasvědčovaly tomu, že ho vlastně čekala.
Vikomt se k ní ledabyle posadil do nohou postele, kde už komtesa odpočívala opřená o několik polštářů.
„Poslední dny jsem tě velice zanedbával, Margot. Mrzí mě to,“ řekl a se znepokojením sledoval její bledost. „Ten záchvat předevčírem – ani jsem nebyl doma. Už je ti líp?“
Margot se dívala na své bezkrevné ruce. O sobě mluvila nerada. „Ano, předevčírem to bylo ... něco. Ale už je to lepší a ty si s tím nedělej hlavu. Vím, že kdybys mohl, tak bys tu byl. Ale protože bys tu stejně nebyl nic platný, tak je dobře, žes byl tam, kdes měl být.“
Raoul si povzdechl. Dobře věděl, že poslední záchvat ji málem zabil. Za ta léta se z hrozící zkázy stal zvyk, podobně jako je otázkou zvyku život na úpatí sopky. I tak ale patřila myšlenka na možnou sestřinu smrt k vikomtovým nejděsivějším nočním můrám.
„Co Christine, už usnula?“ vytrhla ho z myšlenek Margot. Na jeho přikývnutí dodala: „Chudinka malá. Divím se, že po dnešním dnu se zoufalým křikem nevyběhla z brány, aby se dostala od rodiny de Chagny co nejdál.“
Vikomtův údiv byl opravdový. „Měla by důvod?“
„Ale no tak Raoule, vzpamatuj se!“ Margot se posadila zpříma. „To si myslíš, žes učinil své rytířské povinnosti zadost, když jsi ji sem přivedl? A že teď bude už jen šťastná a spokojená, prostě proto, že tu je? No, jestli tomu opravdu věříš, tak jsi větší pitomec než bych čekala.“
„Víš že nesnáším, když mluvíš jako nějaká holka z ulice,“ poznamenal dotčeně Raoul.
„Tak hleď na to co říkám, a ne na to jak to říkám,“ odsekla jeho sestra.
„Nevím, co říkáš. A možná to ani vědět nechci,“ opáčil Raoul. Nebyla to ovšem pravda. Vždycky svou sestru škádlíval a říkal jí žertem, že je advokát v sukních, jehož baví dělat z jednoduchých věcí složité.Ve skutečnosti si jejích názorů velice vážil a jestli byl někdo, jehož úsudku věřil, pak to byla právě jeho mladší sestra. Proto ji ani nepřerušil, když přes jeho odmítnutí sama pokračovala.
„Vzal´s na sebe velkou zodpovědnost, víš to?“
Vikomt neměl ani tušení, o čem je řeč a nijak to neskrýval.
„Jen na tobě závisí, jestli bude Christine šťastná nebo ne. A udělat někoho šťastným, to vyžaduje víc než obstarat nové šaty a velkou postel do ložnice. Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli zrovna ty ...“.
Margot se podívala na bratra, aby zjistila jak moc se na ni zlobí pro to, co právě řekla. Raoul mlčel, a tak zkusila říct ještě víc.
„Já tě znám, Raoule. Jsi báječný společník, umíš být něžný, jsi tak hezky starosvětsky poctivý a čestný, pořád máš potřebu ochraňovat slabší, pro to všechno tě mám moc ráda. A proto taky tak dobře znám tvé chyby. Bohužel nevím, jestli si je uvědomuješ i ty.“
„Nemohla bys ještě chvilku mluvit o mých přednostech?“ snažil se změnit směr hovoru její bratr.
Marie Louisa se koutkem úst usmála. „Dost hezky zpíváš, když tak o tom přemýšlím. A nesnaž se mě plést, když hovoříme o tvých chybách. Vlastně chybě. Tys totiž ještě, Raoule, nestačil dospět.“
Vikomt ironicky utrousil: „Rád slyším něco takového z úst své stejně nedospělé sestry.“
„Jenže já nemluvím o věku na papíře,“ zlobila se Margot. „Mluvím o tom, že jsi pořád ještě kluk, který si myslí, že svět a všechno v něm je tady jen pro jeho potěšení. A užíváš si ho tak rád, že ve svých letech ještě pořád zůstáváš tím matčiným chlapečkem, který nikdy nebude zlobit, jen když dostane hračku, kterou chtěl. Bereš si všechno co chceš ... ale dáváš všechno, co můžeš dát?“
„Myslím, že jsi trochu nespravedlivá, Margot, a dost mě překvapuje, že mě vidíš právě takhle,“ řekl vikomt po chvíli ticha.
„A já myslím, že nezáleží na tom, jak tě vidím já, ale jak tě vidí Christine. A řekněme, že dnes neviděla nic, co by ji mohlo udělat šťastnou. Její pohádkový princ jí přiměje, aby přestala zpívat, aby se vzdala toho posledního co jí z dosavadního života zbylo!“ Margot se rozčilením zajíkala. „Bože, Raoule, jak jsi po ní mohl něco takového vůbec chtít?“
„Nenutil jsem ji k tomu,“ ohradil se vikomt.
„Jistě, to by skutečný džentlmen jako ty přece nikdy neudělal. Jenže tys jí to ani nerozmlouval! Copak jsi necítil, jak těžké to pro ni bylo? Já o ní skoro nic nevím, ale když dozpívala, tak bych se jí na tvém místě vrhla k nohám a prosila ji o odpuštění, žes ji vůbec přiměl o něčem takovém uvažovat.“
„Nenutil jsem ji,“ opakoval Raoul, „jen mi to uklouzlo, když jsem se kvůli matce neovládl.“
Komtesa se vyčerpaně opřela zpět do polštářů.
„A jsme u toho. Kvůli matce... A ty snad ještě věříš tomu, že matka tě rozčílila jen tak.“
„Jistě, neměla důvod.“
Margot v bezradném gestu marnosti rozhodila ruce. V pokoji bylo na chvíli úplné ticho.
„Zlobíš se na mě?“ zeptala se pak dívka.
Vikomt přikryl její štíhlou ruku svou dlaní a s úsměvem řekl: „Měl bych?“
„Asi ano, když tady svého velkého bratra plísním jako školáka, a on si přitom ví se vším rady a nepotřebuje ničí pomoc.“
„Jenže já to své malé sestřičce odpouštím.“
Sourozenci se na sebe usmáli. Jejich spory od nejútlejšího dětství končívaly stejným smírem. Nikdy se na sebe neokázali hněvat dlouho.
Marie Louisa ale dál pokračovala vážným tónem: „Já nežertuji, Raoule. Můžeš ranit někoho, kdo není s to se bránit. Christine není žádná z těch známostí, které mají po rozchodu s tebou týden zlomené srdce, a za další dva už ohlašují novou svatbu.“
Vikomt de Chagny sestru přerušil: „Ani já nežertuji, Margot. Mám Christine rád. Vlastně jsme chtěli ohlásit naše zasnoubení.“ Po chvíli ticha dodal: „Žádné nadšení? Gratulace? Nic?“
Komtesa se znovu posadila zpříma a podívala se bratrovi do očí.
„Nač takový spěch? Vždyť sem teprve přišla. Dej jí čas. Dej sobě čas, aby se všechno usadilo. Promysli si to ...“.
„Nemusím si nic promýšlet,“ prohlásil Raoul netrpělivě. „Známe se od dětství. Mám ji rád. Chci si ji vzít. Tečka.“
Margot neuhnula pohledem.
„Chceš si ji vzít, protože bez ní už nemůžeš být? Nebo snad spěcháš, aby si to nestačila rozmyslet? Nebo prostě nesneseš představu, že by ji mohl mít někdo jiný?“
Vikomt na ni na okamžik ohromeně zíral, a pak vybuchl.
„Není nikdo jiný!“
„A já jsem královna ze Sáby.“
Raoul vstal.
„Říkám ti, že není nikdo jiný.“
V očích Marie Louisy se hněvivě blýsklo a řekla ledovým tónem: „Zvykla jsem si na to, že mě lidé ponižují falešným soucitem a láskyplností, ze které se mi chce zvracet. Nečekala bych, že zrovna ty mě urazíš tím, že mě budeš považovat za naprostého idiota. Nemám v hlavě piliny, Raoule de Chagny, a jestli ty máš ten dojem, tak se raději seber a zmiz.“
Bratr a sestra na sebe na okamžik hleděli, sami zaskočeni hořkým ukončením celého rozhovoru. Najednou už nebylo co dodat.
Ticho, které se spolu s první nocí sneslo na palác de Chagny, tak namísto smíchu a veselí přetrhlo jen důrazné prásknutí dveřmi, jímž dal vikomt de Chagny celému světu najevo své roztrpčení.