Ztracené iluze I.

„Bim... bam... bim.. bam...“ nééé ještě nechci vstávat! Zlobím se, když se ozve můj mobil, vytahující mě z postele. Neochotně ho zamáčknu a spím dál. Vím, že se po pěti minutách ozve zase, takže jakej pak spěch.Celá situace se opakuje ještě čtyřikrát, než se dokopu k tomu zvednout se a jít si hodit obličej pod studenou vodu. Ta mě dokonale probere a já si s úděsem uvědomím, že jako každý den opět nestíhám.
Zatímco si čistím zuby, naházím učení do batohu a jen co vyměním kartáček za rohlík s máslem, pročísnu vlasy a společně s bundou v jedné a botami v druhé ruce, opustím náš byteček. Ve výtahu si za těch pár vteřin stihnu nazout svoje milované tenisky a už peláším na autobus, jehož zastávka leží celé tři kilometry daleko. Ze začátku to pěkně unaví, chodit tohle dvakrát denně, ale už to zvládám, tedy za těch výjimečných situací, kdy stíhám ;-).
Po cestě míjím spoustu kluků, kteří studují automobilku a míří přesně opačným směrem. Za ty dva roky, co jsem na střední už mám jejich obličeje naprosto okoukané a můžu říct, že není o co stát, až na jednoho. Vysoký černovlasý kluk s hlubokýma hnědýma očima, pokaždé s bezvadným ohozem, obklopen několika kámoši a s nezbytnou cigaretou v ruce. Má v sobě něco zvláštního, co nedovedu dost dobře popsat, ale prostě mě něčím přitahuje. Jenomže jediná potíž je v tom, že já sama se k navázání hovoru nevzmůžu a pro něj jsem zřejmě jen kolemjdoucí.
Vynoří se v zatáčce a jako každý den se naše oči na okamžik střetnou v momentě, kdy se míjíme. Moment! Zdálo se mi to, nebo opravdu řekl: „Ahoj.“?? Otočím se, ale on jen dál pokračuje v rozmluvě s kámoši. Asi se mi jenom něco zdálo. Ještě chvíli se tím zabývám, ovšem potom mě to přejde. Blíží se konec školního roku a učitelé se prostě rozhodli dostat z nás i to, co v nás není. Takže se začnu nervovat se dnešním testem z dějepisu. Proberu se až na zastávce, kde na mě čeká moje nejlepší kamarádka Katka.
„Čau Kájo, umíš?“ ptá se mě hnedka.
„No nazdar, snad jo, a ty?“ oplatím jí otázku, i když odpověď předem znám. Umí vždy a všechno, naše budoucí právnička by si rozhodně nemohla dovolit dvojku z písemky z dějáku.
„Doufám, že to bude dostatečné. Přečetla jsem si o druhej světovej snad všechny články na netu plus nějakou tu knížku....“
„Bezva,“ usměju se. Ještě, že sedí se mnou a je ochotná mi vždycky poradit, když už má svoje napsané. Nicméně ji po cestě do Vysokého Mýta (tam máme školu) musím ještě dvakrát vyzkoušet a ujišťovat ji, že umí určitě všechno.

„Zajdem dneska zapařit?“ ptá se po písemce, kterou samozřejmě napsala za jedna.
„To nejseš utahaná?“ vydechnu, když švihnu batohem na židli v jazykovce.
„Blázníš? Teprve teď se do mě začíná vlévat energie. Úplně cejtím, jak proudí,“ zašeptá mi a začneme se smát. „Prosím, pojď se mnou oslavit, že jsme ten děsnej tejden zvládly ve zdraví.“
„No, tak dobře, ale musíme jít ještě do Domova, jasný? Už takhle jsi tam ve středu nebyla, protože jsi se učila,“ jemně jí vyčtu.
„No tak, Kájo, nečerti se. To víš, že za děckama dneska zajdeme. Vždyť mně už se po nich taky stejská,“ vzdychne, ale dál to už nedořešíme, protože vejde angličtinářka a zasype nás fůrou anglických otázek.

Po cestě domů se domluvíme, že dnešní krásné slunečné odpoledne strávíme venku, takže si pacienty z Domova vezmeme na malou procházku podél lesa. Domov je rehabilitační centrum pro děti a mládež, jejichž část těla ochrnula nebo utrpěli těžký šok při různých nehodách. Tady navštěvují rehabilitace, v lepším případě se znovu učí chodit, hýbat prsty a podobně, v tom horším se učí žít se svým postižením. Hodně jich při autonehodě ztratilo příbuzné a kamarády a tady jim pomáháme těžkou životní krizi překonat. Asi by bylo na dlouho vám to všechno vysvětlovat, poznáte to časem sami. No a já s Katkou jsme něco jako dobrovolnice, které sem chodí za dětmi, jejichž rodiče tu nemohou být každý den a hrajeme si s nimi, nebo s těmi staršími si povídáme, koukáme na filmy, čteme jim knížky a podobně. Tak a to je vše, co bych tak o Domově mohla říct.
Přesně ve tři nula nula, ostatně jako každý pátek a středu, vstupujeme do velké světle růžové budovy. Sestřička Hanička, postarší usměvavá žena, nás nadšeně přivítá a hned sděluje novinky, které se během naší nepřítomnosti udály.
„Konečně jste tady holky. Chodí se stále míň dobrovolníků a děcka se tady nuděj. Takže by bylo nejlepší, kdybyste byly dneska obě pohromadě a vzaly jich co nejvíc ven. Jinak Jirka Dvořák včera odjel domů,“ oznámí nám smutně odchod největšího baviče, jaký tu kdy byl. Stačilo ho vidět pět minut a hned se mi zlepšila nálada. Dokonce mi neustále sliboval, že půjdeme na rande, sice byl o tři roky mladší – tedy čtrnáctiletej puberťák, ale sranda s ním byla, no. Možná je škoa, že to nestihl. „Ale jinak tady taky máme novou holčičku, Barborku. Je jí sedm a maminka se musí doma starat o miminko, takže je tu chuděra sama, tak kdybyste se jí věnovaly, holky, to byste byly moc hodný,“ pokračuje Hanička.
Rychle kývneme a snažíme se co nejdřív odejít z její přítomnosti. Je strašně ukecaná a taky by se mohlo stát, že bychom ztvrdly celou hodinu jen u ní.
Bleskově obejdeme všechny pokoje, optáme se, kdo jde s námi ven, a jestli někdo něco nepotřebuje. Trvá jim to asi půl hodiny, což je docela rychlost, když uvážíte, že většina chodit nemůže. Malá Anička, které ještě nestihly dorůst vlásky a má jen dvoucentimetrového ježka se mě chutí za ruku a jde se. Většina teenagerů si oblíbila naše procházky hlavně proto, že s námi mohou jít za hranice pozemku Domova a my jim v jejich závislosti na nikotinu nebráníme. Malá Barborka, náš nováček, se Katkou nechá vézt na vozíčku a vypadá spokojeně. Tak bych řekla, že mojí milé kamarádce tahle holčička přiroste k srdíčku a pak to opět obrečí.

Absolutně unavená se přece jen dokopu k návštěvě diskotéky. Vážně se mi nechce, ale nemůžu v tom kamarádku nechat, jelikož z ní nakonec vypadlo, že si tam domluvila radce s nějakým týpkem z libimseti, v čemž jí vážně nemohu nechat. Takže se nalíčím, převléknu a vyrazíme. Vstup máme ostatně jako pokaždé zdarma, protože majitel diskotéky je Katčin strejda.
Kačule potřebuje panáka na odvahu, takže hned zakotvíme na baru. Z jednoho se vyklubou tři a až pak je kamarádka schopná jít na smluvené místo. Jdu nenápadně za ní, jen abych omrkla, o koho to vlastně jde a musím uznat, že tentokrát si Káťa vybrala opravdu dobře, protože ten kluk ujde. Kde já jsem ho jenom viděla.
„Ahoj, jsi tu sama?“ ozve se mi za zády. Ten sametový hlas mi málem podlomí kolena a to ani nevím komu patří. Pomalu se otočím a ocitnu se v těsné blízkosti toho kluka, co potkávám každé ráno. Přesně toho, s hnědýma očima, kterej se mi asi líbí, i když se bojím si to přiznat. Jsem v šoku a nevím co říct. „Copak, neumíš mluvit?“ zeptá se ještě. A já? Stojím tam jak trubka a radši mlčím, protože kdybych začala mluvit, tak bych se určitě zakoktala. „Halo, no tak, pojď si zatancovat,“ navrhne.
„Já... jááá netancuju,“ dostanu ze sebe a klidím se pryč.
„Tak proč stojíš na parketě?“ zasměje se a přitáhne mě k sobě. Nemám sílu se vzpouzet. Jeho oči mě přitahují jako dva magnety a já už se vlastně ani odtáhnout nechci. Rychlou písničku zrovna v tu chvíli vystřídá pomalý ploužák. Netuším, kdo to zpívá, ale každopádně písnička je to krásná. Dám mu ruce kolem krku a on ty svoje ovine kolem mého pasu. Chvíli jen tak mlčky tančíme a potom pomalu skloní hlavu ke mně, až ucítím jeho tvář na své. Čekám, že se mě chystá políbit, a jsem připravená ho odstrčit, vždyť ho ani neznám, avšak on mě dokonale překvapí.... (pokračko příště ;o) )