A co bylo dál? ( nadechnutí k 8. kapitole)

Den první – La Garniére

Jaká tajemná síla nutí přežít za každou cenu i toho, kdo vlastně přežít nechce? Odkud se bere ta neviditelná, a přece nepřekonatelná překážka, jež nám i v hlubinách nejhoršího zoufalství brání učinit ten poslední krok, za nímž už není nic? Nic, jen zapomnění a mír duše... Jak dlouho vydrží člověk doufat a toužit, když vše co mu zůstalo, je vzpomínka na jediný polibek?

V neproniknutelných temnotách podzemních chodeb opery La Garniére ještě pořád tluče jedno srdce v promáčeném a prokřehlém těle. Poražená, vyhnaná z ráje hudby i lásky, tady v bahně a špíně ještě pořád jedna duše věří, že za ni Osud učiní rozhodnutí, k němuž se ona sama nemůže odhodlat, a že jí tak poprvé v životě aspoň na ten kratičký okamžik ukáže svou přívětivější tvář.

A přitom ... podobně jako zvíře zahnané do kouta či lapené do pasti, se smysly napjatými k prasknutí číhá na první příležitost k úniku, na první příležitost nadechnout se znovu k životu. Z celé existence jedné lidské bytosti zůstaly jen zvířecí instinkty, a ty mluví neomylnou řečí. Ještě není čas ...