Osudové sny I.

1. Kapitola
Všechno to začalo jednoho krásného dne na podzim. Vyšla jsem z domu, protože mi bylo líto strávit celý den zavřená uvnitř jen kvůli mým hloupým spolužačkám. Pořád se mi honilo hlavou to, co jsem včera vyslídila:
„Slyšela jsi tu její příšernou historku?“ Řekla jedna z nich. „Si piš“ Odpověděla druhá a přežvýkla smrdutou a už tak nechutně vyhlížející růžovou žvýkačku. „Nechápu, jak někdo takovej může chodit do naší třídy. Ta holka je prostě příšerná. Vidělas ten její účes? A oblečení co nosí? Fakt děsný“ Druhá z dívek jen souhlasně přikývla. „A ta její rodinka? Není divu, že je tak nemožná, má být po kom!“ Druhá na to: „Myslím, že by si zasloužila malinko vystrašit, trošičku jí poškádlíme.“ V její tváři byl vidět ďábelský úšklebek. „Psst“ Okřikla ji první. „Nesmí o tom nikdo vědět, je ti to jasný doufám. A už vůbec se nikdo nesmí dozvědět, že v tom máme prsty my. Víš, jak by to dopadlo?!“ V tom se obě dvě otočily, protože zaslechly, podivné kroky. To jsem byla já. A jelikož jsem čekala, že se otočí, schovala jsem se za nejbližší strom.
Nemohla jsem pochopit, co se jim nezdálo na mém příběhu, který jsem v létě zažila. Sice to byl jenom sen, ale tak skutečně vyhlížející, až jsem mu uvěřila. Vím, že ten kluk existuje. Vím to. Byl to určitě osud, že se mi ten sen zjevil ve spaní. Nevím, proč si ty dvě myslí, že jsem si to vymyslela. A navíc. Myslím, že sny jsou něco víc, než jenom výplody naší fantazie a taky veřím, že existuje osud. A kdo nevěří, jeho problém. Co mají proti mně? To, že jsem trošku jiná než ony dvě ještě neznamená, že jsem špatný člověk ...
Z mých myšlenek mě probudil až fakt, že mě málem srazilo auto, když jsem přecházela přes silnici. Řidič na mě troubil, co to šlo, já však pouze mávla rukou, na znamení, že mi nic není a kráčela jsem dál. Konečně jsem dorazila na to pravé místo, kam mě nohy vedly už od samého začátku. Octla jsem se na velikém prostranství, kde se jako obvykle tyčily houpačky, kolotoče a jiné bláznivé atrakce. Tenhle rok jsem však cítila, že je jiný než všechny předešlé. Prošla jsem celý areál dvakrát dokola, ale ke svému zděšení jsem zjistila, že tu nejsou houpačky. Tolik jsem je zbožňovala. „Přeci to nenechám jen tak?!“ Řekla jsem si a hned jsem odkráčela rázným krokem k řetízkovému kolotoči, který byl nejblíže. Uprostřed, v místě, odkud se kolotoč ovládá, stál zády ke mně jakýsi mladý člověk. Neváhala jsem a hned na něj vychrlila svou otázku, kde jsou houpačky. Otočil se a pohlédl na mě.
V tu chvíli jsem stála jak zkamenělá. „To je přece on! Ten kluk z toho snu! Věděla jsem, že to nebyl jen sen, až to řeknu těm dvěma holkám,“ Zněly mi v hlavě vlastní slova. Chlapec, nebo spíš mladý muž, který stál přede mnou, byl o něco vyšší než já, měl elegantní držení těla, a i když byl podzim, byl oblečen pouze v tričku a kraťasech, což mě poněkud udivilo. Jeho pleť byla hnědavě opálená a tmavé vlasy, které mu padaly do čela, se mu vzadu překrásně kroutily.
„Ehm, říkala jsi něco?“ Upřel na mě své smutné hnedé oči. „Asi jsem tě přeslechl, v tom hluku tady je téměř nemožné něčemu porozumnět.“ Povzdychl si. Cítila jse, jak pomalu rudnu, ale rozhodla jsem se, si to zakázat, a znovu jsem položila otázku. Nyní už pomaleji, srozumitelněji a s nejistotou v hlase: „Nevíš, nebo spíš nevíte, kde jsou houpačky? Každý rok sem chodím, ale letos jakoby se do země propadly“ Najednou jsem si připadala jako malé děcko. Přede mnou stojí živá postava z mého snu a já jediné co dokážu, je se zeptat kde jsou houpačky. Kluk přede mnou se zasmál: „Mě vykat nemusíš. A pokud vím, houpačky leží někde v maďarsku na skládce, protože to byl jenom kus rezavého železa, který se rozpadl na kusy. Abych pravdu řekl, docela mě to mrzí. Houpačky jsem měl vždycky nejraději.“ Protože na řetízkovém kolotoči seděla už spousta dětí, kluk zatáhl unuděně za páku a kolotoč se rozjel. Já tam jentak stála a koukala jsem do země. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se on znenadání. „Tereza“ Odpověděla jsem, stále jsem však upírala zraky do země, jakoby tam bylo něco zajímavého. „Já jsem Michal.“ Odpověděl dřív, než jsem stihla vůbec položit stejnou otázku jemu. V tom okamžiku zastavil kolotoč plný malých rozesmátých dětí. „Nechceš svézt? Stejně už bych poustěl poslední jízdu,“ nabídl mi zničehonic. Radostně jsem se na něj usmála a sedla si na sedačku řetízkového kolotoče.
Michal mě zatočil, jak se to obyčejně na řetízkových kolotočích dělává. Potom opět zatáhl za páku a kolotoč se rozjel. Byl to jenom malý dětský kolotoč, ale přeci jenom jsem byla ráda, že se mohu alespoň svézt, když už houpačky, kvůli kterým jsem přišla, tu nejsou. Jak jsem se tak točila, přišly mi do hlavy opět všechny starosti, od kterých jsem se tu chtěla odreagovat. Ty dvě hloupé spolužačky. Ach jo. Co mi asi hodlají udělat? Vždyť jsem jim nic neudělala, tak proč? Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že kolotoč zastavil, a že si Michal sednul naproti mě na sedátko kolotoče. Nejspíš mě chvilku pozoroval, protože když jsem se „vzbudila“ z mého dumání vypadal trochu ustaraně. Připadalo mi to prostě zvláštní. Kluk, kterého znám teprve patnáct minut si o mě dělá starosti? „Věř, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř“ Poznamenal sklesle. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. „Vlastní zkušenost.“ Pak se odmlčel, ale já věděla, že za těmi slovy bude mnohem víc než jenom pouhá rada. Chvilku jsme tam tak seděli a dívali se do země, až jsem se rozhodla mu říct o svém snu.