Osudové sny II.

2. Kapitola
Octla jsem se v kůži někoho jiného. Bylo to zvláštní, jako bych se dívala na svět očima někoho cizího. Šla jsem po ulici. Pohlédnu na pravo na silnici a tam na křižovatce na červené stojí dlouhá kolona nákladních automobilů. Vezou nějaké veliké konstrukce. Jdu dál, nyní už skoro běžím, protože mi asi něco docvaklo. V posledním nákladním autě sedí na sedadle vedle jakéhosi zavalitého řidiče tmavovlasý kluk. Podívá se na mě. „Co to má znamenat?! Já myslela, že tu kvůli mně zůstaneš!“ Vykřikne najednou hlas, který patří dívce, jejímaž očima se dívám. Chlapec otevře okýnko, vystrčí hlavu a snaží se překřičet hluk na silnici: „Už jsme si to, Terezo, přeci vysvětlili. Já prostě nemůžu zůstat. Tohle je můj život a moje rodina. Mým údělem je cestovat. Já si to nevybral. Slibuju ti, že zase přijedu. Za rok, jen tu na mě počkej, lásko!“ Jen to dořekl, semafor se nejspíš rozhodl přebliknout na zelenou a celá šňůra nákladních aut se rozjela. Chlapec se vyklonil z okna, poslal Tereze polibek po větru a zatáhl okýnko. Pak se podíval ještě do zpětného zrcátka. Jenom aby se naposled podíval na svou milovanou Terezu. Tereza ale pro slzy neviděla, rozeběhla se do silnice a...
„Poslední, co jsem viděla, byli reflektory automobilu a pak jsem se probudila“ Dopověděla jsem Michalovi svůj sen z letních prázdnin. „A víš co je zvláštní? Připadalo mi to jako skutečnost, ne jen jako obyčejný sen. Navíc ten kluk, který byl ve snu, vypadal úplně stejně jako ty. Je mi to prostě záhadou.“ Michal vypadal, jakoby ho přejel parní válec, tvářil se, jakoby měl každou chvílí omdlít. „Co se děje?“ Zeptala jsem se poněkud nechápavě, i když jsem tušila, že je to kvůli tomu, co se mi zdálo v létě. Michal, bledý jako stěna, se nadechl, ale nedokázal nic říct. V očích se mu zatřpytily slzy. Dělala jsem jako bych si toho nevšimla a zadívala jsem se do dáli, protože jsem nechtěla, aby se Michal cítil třeba nějak trapně. „To je dobrý“ Řekl najednou a chytil mě za ruce. „Už jsem to potřeboval někomu říct. Snad ti to nebude vadit.“ Posmutněl. Nadechl se a tentokrát s odvahou v hlase začal vyprávět vlastní příběh. „Víš, všechno to začalo v srpnu. Já a moje rodina, cestujeme každých 14 dní na jiné místo. Takhle to už prostě chodí v životě kolotočářů. V létě jsme zrovna byli v Pardubicích a tam jsem hned první den, co jsme přijeli, poznal jednu holku, která se jmenovala stejně jako ty, Tereza. Zpočátku jsem byl rád, když jsem si měl s kým povídat. Po dvou dnech jsem s ní začal chodit. Po celou dobu, co jsem tam byl, byla šťastná a myslím, že si ani neuvědomovala, že už brzy odjedu. Předposlední den jsem jí to připoměl a chtěl jsem se rozloučit, ale ona prostě utekla. Viděl jsem jí až ten den co jsme odjížděli, to už jsi viděla v tom snu. Od té doby si dávám za vinu to, že umřela. Bylo to kvůli mně, a proto jsem sám sobě přísahal, že už nikdy nechci nikoho takhle trápit.“
Bylo mi Michala líto. A pořád mi nešlo do hlavy, proč se mi ten sen zdál a jak je to vůbec možné. Že by osud? Přeci to nebyla náhoda, že se mi zdálo tohle. Začal mi z toho běhat mráz po zádech a tak jsem raději nad tím přestala přemýšlet. „Už je pozdě, měla jsem být dávno doma,“ řeknu, když se podívám na zapadající slunce. Rozloučím se s Michalem, přičemž mu slíbím, že zítra opět přijdu.